Čermáková-Sluková - Z pozůstalého rukopisu Sofie Rottové, později provdané Podlipské (1923)
Zdroj: ČERMÁKOVÁ-SLUKOVÁ, A. Z pozůstalého rukopisu Sofie Rottové, později provdané Podlipské (Sylvestrův večer od roku 1853 na 1854). Ženské listy, 1923, č. 3-4, str. 33 - 34
(Sylvestrův večer od roku 1853 na 1854.)
Naše radosti! naše Boženko! [Dceruška Karoliny Světlé.] — Černá, chladná země kryje Tvoje útlé tílko; stokrát zulíbané, chované, pěstované! Vítr hází břečtanem na tvém smutném rovečku a bezlisté stromy se nad ním klátí sténajíce zároveň s větrem! Tys byla krásné, utěšené zjevení v našem životu, ale příliš krátké, my jsme tebe přežít neměli. Jak jsme tě milovali! Dnes rok jsi zápasila se smrtí, ty malé, útlé robátko! Hrozná, ukrutná vzpomínka! Tvá matka skoro šílená, tvůj otec v němé bolesti pohřížen nemohli snésti hledět déle na tento zápas. Já vytrvala! moje dítě, ale jak. Ta slavná půlnoc bila, starý rok se skončil, nový počal, byl to ten, který se nyní loučí. Zvony tak slavně zvonily a já se pamatuju, jaké rozličné city ve mně ten mocny zvuk vzbuzoval. Jak svatě mě těšil a jaké zoufalství zval, jakou naději a jakou strast, jaký zármutek volal! Slze, společnice našich prudkých citů mi oči zkalily, prsa puknout chtěly, já ležela v náručí mé společnice v této strašné noci, v náručí ženy, již jsem svou přítelkyní zvala, kterou vzdor jejím chybám i nyní miluju. Je to
B o ž e n a N ě m c o v á.
Moje malá, drahá Boženko! Sliby jsem dělala, já blouznivá, jako bych tím ten Tvůj drahocenný život byla mohla zachovat. A tys chudáčku žila ještě, mořilas se. Den úmrtí Tvého je třináctý leden! Hrozná, hrozná doba! Ubohá sestro, ubohý Petře! A ty andílku malý, budiž mi andělem strážcem! Tvá památka svátá oživována mnou oživuj mně. Boženo Němcová, ty nevíš, jak mi smutno, že se tě tak odříkávám! Proč nebylo naše přátelství stálejší? Ale vždyť je. Já na tebe jen láskavé vzpomenu. Ty na mne též? ano, cítím to! Nejsme jedna duše, necítíme podobně, my každá jinam zaměřujem. Nás svedl jeden cit, přece však, touha po lásce nás svedla, touha, by nám bylo rozuměno. Tvůj cit uvázl jinde, ale žárlivost [Narážka na dra. L., který miloval Sofii, ale stal se jí nevěrným, když poznal Němcovou. Vrátil se později kajícně k Sofii, která mu sice odpustila i Němcové, ale chotí jeho státi se nechtěla.] nás nerozdvojila. Ale - - - věčná žaloba mnoha lidských tvorů: my si nerozumíme. Kýž bych ti mohla dát svůj život, dala bych ho, ty máš mé přátelství! Důvěry mé více nemáš. Kýž slyšíš mé volání v této tiché noci: Buď důstojná, Boženo, zmuž se! neztrať se!
Tak nadějný se mi zdá ten příští rok. Vidím v něm samou zeleň, samou vůni, sámý květ! Myslím si budoucnost tak jasnou, pěknou!
Přeju sobě buď umříti krásně v mladém věku a položití se vedle své malé Boženky do chladné země a klidně spát! aneb mám-li žíti v tom světě horkém, parném a přec často tak dráždivě studeném, oh, tedy buď mi dopřáno, bych se bez okliky, bez zablouzení směla blížiti mému cíli, mému svatému cíli: Býti dobrou, užitečnou, smiřující! Ó! ten boj druh s druhem, ten hněv! To je můj zármutek. Kýž mohu smiřovati! Kýž nikoho nezarmucuju! Všichni lidé ať se milujou, toť moje přání. Lásku, lásku dejž nám nebe! A ty můj nešťastný, milovaný, velebný národe?! Jaká tvá budoucnost?!
