Michael Grünberger, autor oltářů v Brozanech a ve Valtířově
Zatímco dosavadní literatura připisuje autorství "sesterských" hlavních oltářů v Brozanech nad Ohří a Valtířově pirnskému sochaři Melchioru Jobstovi, pokusme se uvést celou věc na pravou míru. Jejich autorem je ve skutečnosti Michael Grünberger st. z Freibergu († po 1598). Prozraďme si o tomto mimořádném talentu něco víc.
Mýtus Melchior Jobst z Pirny
Jak uvádím v jiném článku: "[Valtířovský hlavní oltář] je téměř dokonalou 'kopií' toho brozanského. To samozřejmě není náhoda. Valtířovský stavitel Friedrich ze Salhausenu byl totiž zetěm a jistě i velmi dobrým přítelem brozanského rytíře Zikmunda z Vřesovic. Oba sesterské oltáře jsou prací jejich 'dvorního' sochaře Michaela Grünbergera st. z Freibergu († po 1598). A zůstává záhadou, proč se dodnes připisují zcela neznámému Melchioru Jobstovi. S touto hypotézou přišel ve 30. letech 20. století drážďanský profesor Walther Hentschel, ale k omylu nemuselo nikdy dojít. Už Hentschel si samozřejmě povšiml, že oba oltáře 'v jednotlivostech vykazují freibergské prvky'. Nicméně vzápětí dodal, že 've své pevné tektonické stavbě se také blíží drážďanskému ideálu formy', aby je pak bez podrobnějších úvah přisoudil 'škole z Pirny', konkrétně 'dosud ještě ne zcela pochopenému mistrovi' Melchioru Jobstovi (Hentschel píše opatrně: 'tušíme v něm mistra oltářů ve Valtířově a Brozanech')."
Dodejme, že Hentschelova opatrnost byla vskutku na místě (HENTSCHEL 1932, str. 24), neboť sice víme o Jobstově činnosti v Lipsku (1584) a Drážďanech (od 1589), ale jinak je tento umělec spíše neznámý. Krásný pocit (a zároveň i krásnou poctu Brozanům a Valtířovu), že bychom se pokochali díly téhož sochaře jak u nás doma, tak v saské metropoli ("Florencii na Labi"), navíc kalí zánik Jobstovy drážďanské práce (portálu a další sochařské výzdoby západní věže kostela sv. Kříže) v roce 1765. Avšak o velkoleposti drážďanského portálu, jenž vytvořil roku 1589 se svým švagrem Christophem Waltherem IV. (1572 - 1626) z tamní sochařské rodiny (LÖFFLER 1981, str. 31 a 478), se dodnes lze přesvědčit z vyobrazení kostela od malíře Bernarda Belotta zvaného Canaletto, ať už na originální malbě či odvozených rytinách. Canaletto olejovými barvami zachytil též zkázku kostela ("Die Ruinen der Kreuzkirche in Dresden"), jaksi předznamenávající fotografie vybombardovaných Drážďan. Smutným pohledem na tento výjev se nejen mimoděk přidáváme k davu zobrazených "diváků", ale snad u nás stoupá na ceně přetrvání brozanského a valtířovského oltáře.
Tajemnou saskou krajinou
Na své komplexní zhodnocení a zasazení do náležitých souvislostí v brozanském kostele sv. Gotharda asi nejvíce čeká ucelený soubor pískovcových sochařských a kamenických prací tzv. saské renesance (80. léta 16. století): hlavní oltář, dva boční oltáře (?), kazatelna, křtitelnice (v podobě Božího hrobu!), dva rodinné epitafy Zikmunda Brozanského, figurální epitaf Anny ze Šlejnic a dva náhrobníky, portál kostela, portál hřbitovní brány.
Tři nejdůležitější části tohoto brozanského souboru (hlavní oltář a rodinné epitafy) mají přitom své protějšky v kostele sv. Václava ve Valtířově (obec Velké Březno, okr. Ústí nad Labem), což osvětluje rodinné propojení Brozanských z Vřesovic s původně saským rodem Salhausenů. Na levé stěně presbytáře valtířovského kostela je místo dvou rodinných epitafů Zikmunda Brozanského († 1588) epitaf jeho zetě Fridricha Tašovského ze Salhausenu († asi 1587), nicméně všechny tři pískovcové pomníky patří k nejranějším dílům saského mistra Michaela Grünbergera z Freibergu († kolem 1598), který do nich vyryl svou signaturu "MGBF"
Brozanské období Michaela Grünbergera
Opět se vracím ke svém předchozímu článku: "Pokud jde o související oltáře, které s epitafy zjevně tvořily jeden celek, jeho rukopis je dostatečně jasný a stačí je porovnat s Grünbergerovými německými díly. Tuto analogii oproti Jobstovi máme a je nanejvýš vypovídající. Typickým rysem 'grünbergerovských' oltářů je ústřední reliéf Ukřižování zpracovaný vždy podle rytiny 'Kruisiging van Christus' od Crispijna van de Passe (I), která mimochodem zase vychází z malovaného oltáře vlámského malíře Maertena de Vos (Kunstpalast Museum Düsseldorf). Do smrti se Grünberger této své inspirace nevzdal (byť ji různě varioval). A ještě na převelikém oltáři v kostele sv. Mikuláše v Geithainu u Drážďan (1595) nacházíme tutéž Passeho-Vosovu sv. Marii Magdalenu v téže pozici jako na bočním oltáři v Brozanech (brozanský kostel je unikátní v tom, že Grünberger užil Passeho rytiny na dvou různých oltářích, hlavním a bočním, takže lze studovat věrnost jejího zpracování na jednom jediném místě)."
Michael Grünberger st. z Freibergu je patrně autorem veškerých sochařských prací v brozanském kostele z téže doby (kazatelna, křitelnice, další sepulkrální památky, portál kostela, hřbitovní brána). Je rovněž zřejmé, že nešlo o nějaký saský import, ale díla vznikla přímo v Brozanech, neboť použitý pískovec podle rozborů pochází z nedalekého Mšeného. Navíc se jedná o nejstarší dosud známá Grünbergerova díla. Vyvolává to lákavou představu, že Michael Grünberger žil a tvořil v Brozanech snad několik let právě pod záštitou místního šlechtice.
Pobrozanské období Michaela Grünbergera
Je opravdu zajímavé, že freibergské prameny se o našem sochaři zmiňují až po smrti Zikmunda Brozanského, konkrétně mezi lety 1589 až 1598. Bydlel v freibergské Dómské čtvrti a dne 9. října 1589 dal pokřtít dceru Sarah. Jeho žena se jmenovala Ursula. Téhož roku je často zmiňován spolu se svým bratrem Jonasem († 1608) v protokolech města Freibergu v rámci sporů s malířem a řezbářem Franzem Ditterichem. Naopak 1590 byli manželé Grünbergerovi svědky křtu dcery kameníka Hieronyma Eckharta ml.
Nejdůležitější je fakt, že Michaela Grünbergera nacházíme na místní stavbě monumentální hrobky saských vévodů (dnes je freibergský dóm rovněž památkou UNESCO), kterou vedl v letech 1588-93 švýcarský sochař a architekt Giovanni Maria Nosseni. Grünberger byl ke freibergské práci přidělen jako jeden z místních mistrů přímo na příkaz saského kurfiřta. V drážďanském archivu se zachovala Nosseniho zpráva z roku 1591 o tom, že náš sochař Michael Grünberger zdařile zpracovával kus "Compartiment" z bílého mramoru, byť měl "nějak pomalé ruce" ("etwas mit Handt langsam"). Grünberger tu vytvářel především erby z alabastru a Nosseni čas od času informoval o jeho rostoucí umělecké dovednosti. Víme, že na hrobce pracoval i jeho bratr Jonas (1592).
Grünberger poté asi v letech 1593-94 vytvořil epitaf Christopha Buchführera, neboť dne 6. listopadu 1594 uložila freibergská rada, aby zadavatel konečně zaplatil zbytek z 175 guldenů. Zdá se, že až do konce života byl Grünberger buď v Nosseniho službách, anebo jeho dobrým přítelem, neboť když roku 1597 pobýval s mladým Schönbergem z Ehrenbergku v Nosseniho freibergském příbytku, je výslovně uvedeno, že Nosseni "nepřišel s sebou".
Památkář Petr Hrubý ve své rigorózní práci o sepulkráliích Litoměřicka suše konstatuje, že žádný z jím studovaných objektů se uměleckou kvalitou nemůže rovnat sochařským pracím ve freibergské či míšeňské katedrále, byť v brozanském případě uznává naprosto bravurní a jednoznačné podání "ze sochařského hlediska" (HRUBÝ 2010, str. 58). Místo tohoto triviálního tvrzení, k němuž se autor uchýlil snad jenom proto, aby dokázal odstup od předmětu svého studia, nám už ve 30. letech minulého století poskytl mnohem zajímavější a poučenější komparaci drážďanský profesor Walther Hentschel. Brozanské pomníky sice nezná, avšak ve valtířovském epitafu Zikmundova zetě (z raného brozanského období) nachází charakteristiky freibergského stylu (nadále poněkud "pozdně gotického"), raženého velmi aktivní a vlivnou dílnou Andrease Lorentze (HENTSCHEL 1937, str. 190).
Po účasti na vévodské hrobce však podle Hentschela dochází k "úplné proměně" brozanského sochaře a jeho pozdější práce (mohutný Schulenburgův epitaf v dolnolužické Luborazi/Lieberose z let 1594-97, stejně jako monumentální oltář v saském Geithainu z 1595) jsou už ovlivněné Nossenim. Kupříkladu postavy klečících donátorů, které lorentzský styl nepřirozeně natáčel, jsou u nového epitafu tvořeny plasticky a živě jako saští vévodové ve freibergském dómě.
Díváme-li se tedy na epitafy Zikmunda Brozanského touto optikou, mohou nám poskytnout mnoho materiálu k prověření předchozích závěrů o uměleckém vývoji Michaela Grünbergera i celé freibergské školy (u brozanských rodinných pomníků už skoro nezaznamenáváme ono "lorentzovské" natočení těla donátora směrem k divákovi). Zároveň je nutné mít na paměti, že vzhled "zralejších" děl výrazně mění užití ušlechtilejších druhů kamene, než byl brozanský pískovec. A tak zatímco Hentschel nazývá Grünbergera nejvýznamnějším představitelem "alabastrových mistrů" z Freibergu, sochařská bravura zmiňovaná Hrubým (viz kupř. reliéf Posledního soudu na levém epitafu) svědčí již o "pískovcovém" mistrovství.
Další zprávy o Michaelu Grünbergerovi jsou spíše jen kusé. Roku 1596 navštívil s dobrým přítelem vévodskou hrobku ve Freibergu, na níž kdysi pracoval. Poslední údaje o něm nacházíme v roce 1598. V tomto roce zemřela jeho dcera Marie a se svým bratrem Jonasem dosáhl ještě jednoho příkazu vůči Franzi Ditterichovi, což však vyvolalo nelibost magistrátu, který donutil Grünbergery ke klidu. Michael Grünberger někdy poté umírá a opatrovníkem jeho dětí je jmenován bratr Jonas (ten až do své smrti 1608 pokračoval v bratrově sochařském odkazu a lze mu např. přiřknout autorství epitafu rodu von Arnim v Plaue).
Epilog: Grünbergerovo Ukřižování
Obraťme se však naposled ještě k oltářům v Brozanech nad Ohří, které nám prozradí, jak Michael Grünberger dokázal nakládat s Passeho vzorovým tiskem. Při pohledu na obě Ukřižování v presbytáři kostela sv. Gotharda nás jistě zaujme takřka totožné ztvárnění horní poloviny (zobrazení odsouzenců) a zcela odlišná kompozice dolní poloviny (přihlížející pod kříži) u jednotlivých brozanských oltářů. Kristus visí přibit ke kříži ve tvaru písmena "T" (a tabulkou s nápisem INRI) uprostřed lotrů, kteří jsou přivázáni provazy v nezáviděníhodných pozicích. Právě tato zvláštnost lotrů s předloktím za křížem (u Vose jen naznačená, u rytiny evidentní) je pro Grünbergera opravdu typická. Nikdy se jí nevzdal a zločinci jsou takto svázáni na všech zkoumaných oltářech. Náš sochař navíc Krista oproti grafické předloze poněkud vyzdvihl, takže se jeho kříž tyčí o něco výše než zbylí odsouzenci (v tomto smyslu se rytině blíží nejvíce hlavní oltář v Brozanech, kde jsou lotři takřka v jedné rovině).
Grünbergerovou invencí (alespoň v brozanském a valtířovském případě) pak bylo odklonění pravého lotra Gestase od Ježíše, čímž byl vizuálně vyjádřen odsouzencův výsměch (srov. Lk 23:39). Mělo to i svou kompoziční logiku, neboť kříže lotrů jsou pak symetrické s povislými Ježíšovými pažemi a důvtipně zaplňují prostor. U plastičtějších alabastrových oltářů toto schematické a ve skutečnosti nelogické postavení křížů nenajdeme. Nicméně na všech sledovaných dílech (a to už včetně malby a rytiny) se levý zločinec Dysmas obrací na Krista. Podle Lukášova evangelia tehdy řekl: "Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království" (Lk 23:42). Je vcelku zajímavé, že na obou brozanských vyobrazeních má Kristus viditelně skrčené nohy, k čemuž neexistuje analogie. Na obrazech i následných plastikách (včetně Valtířova, který je z hlediska pozic odsouzenců nejvěrnější aplikací Passeho rytiny) měla být naopak Ježišova nehybnost ve vědomém kontrastu se zkroucenými těly zločinců.
Podívejme se i na dolní sekci reliéfu, kde se brozanská vyobrazení odlišují. Z Passeho grafické předlohy vychází více boční oltář, který ji aplikuje sice s určitou redukcí, ale opět velice nápaditě. Pod levým křížem se nachází skupina pěti osob (vpředu apoštol Jan zadržuje hroutící se Pannu Marii, za nimi debatují tři římští vojáci), po Kristovým křížem klečí v slzách Máří Magdaléna a konečně úplně vpravo pod třetím křížem stojí římský setník (centurion) a ukazuje na mrtvého Krista (podle Matoušova a Markova evangelia tehdy řekl: "On byl opravdu Boží Syn!", podle Lukáše: "Tento člověk byl vskutku spravedlivý."). Brozanský sochař vytvořil setníka spojením dvou vojáků z grafické předlohy (skutečný Passeho setník, který sedí na koni, do brozanského reliéfu zakomponován nebyl). Klíčovou postavou je osamělá Máří Magdaléna, pocházející už z původní malby Maertena de Vos. Brozanská verze zachovává rytcovo zpracování: Marie z Magdaly klečí, levou rukou se drží kříže (jde o Passeho nápad) a pravou si šátkem utírá slzy. Zcela stejnou pozici zaujímá na Grünbergerově oltáři v Geithainu.
Napsal: Abd el Kader, leden 2022
Citované prameny:
HENTSCHEL 1932 – HENTSCHEL, W. Sächsische Renaissancebildhauer in Nordwestböhmen. In: Die Bau- und Kunstdenkmäler des Aussig-Karbitzer Bezirkes von 1530 bis 1680. Ein Führer durch die 3. Heimatausstellung "Nordwestböhmen in der Kunst von 1520-1680" in der Aussiger Stadtbücherei vom 19. Juni bis 10. Juli 1932. Aussig 1932, str. 14-29
HENTSCHEL 1937 – HENTSCHEL, W. Die Alabasterbildwerke von Schönpriesen. In: Kötzschke, R. (Hrsg.) Forschungen zur Geschichte Sachsens und Böhmens. Dresden 1937, s. 180-193
HRUBÝ 2010 – HRUBÝ, P. Šlechtické sepulkrální památky Litoměřicka do počátku 18. století jako historický pramen. UJEP, Ústí nad Labem 2010
LÖFFLER 1981 – LÖFFLER, F. Das Alte Dresden. Geschichte seiner Bauten. 6. Auflage. VEB E. A. Seemann Verlag, Leipzig 1981
