Brozanská poezie ve Valtířově
Ve Valtířově, kde lze nalézt hrob Victora Cibicha, dodnes zvěčněného s půllitrem a doutníkem na etiketě Březňáka, se nachází hezký renesanční kostel. Jeho silueta nejvíc vyniká při plavbě po Labi, mnohem méně z druhého břehu a ještě daleko méně přímo v místě z frekventované silnice Střekov-Děčín. Jenže já mám pro tu jeho architekturu slabost, vždycky se mi moc líbil a kdysi dávno jsem v něm i několikrát byl. Pokaždé mě napadlo: kdyby tak byl pořádně vysmejčen, opraven a všechna ta sochařská pískovcová díla, jichž v sobě skrývá velké množství (a jak velká!), precizně restaurována, byl by to zkátka klenot na Labi. Jenže něco takového si možná dokážu plně představit a není nadto, když v něčem vidíte poklad jenom vy, protože je v tom zvláštní druh spiklenectví a spříznění.
Ke vzniknu valtířovského kostela se pojí i moc hezká "rytířská" pověst, které samozřejmě vůbec nevěřím. Bratři Friedrich a Heinrich ze Salhausenu, jež se přeli o dědictví, chtěli vše vyřešit soubojem ve Valtířově. Jako první přišel na určené místo Heinrich, jenže bylo parné léto, posadil se do stínu stromů a tam usnul. Když Friedrich našel svého nenáviděného bratra spícího, mohl ho snadno zabít, ale místo toho ho vzbudil a vyzval ho, ať se jdou férově bít. Heinricha poznání, že byl bratrem ušetřen, dojalo, odhodil kopí a Friedrichovi podal ruku. No, a na památku svého usmíření vystavěli ve Valtířově nynější kostel. Dovnitř prý zavěsili i svá kopí z onoho památného dne, přičemž jedno z nich se po 50 letech ztratilo. Valtířovský kostel byl později asi velice proslulý a hojně navštěvovaný, protože o monumentálním trojrozměrném epitafu rodiny Abrahama z Bocku (i s dětičkama v životní velikosti) se ve východním Krušnohoří v 19. století říkalo, že se dívka neprovdá, dokud tenhle epitaf nespatří.
Každého Brozaňana trkne do očí hlavní oltář, který je téměř dokonalou "kopií" toho brozanského. To samozřejmě není náhoda. Valtířovský stavitel Friedrich ze Salhausenu byl totiž zetěm a jistě i velmi dobrým přítelem brozanského rytíře Zikmunda z Vřesovic. Oba sesterské oltáře jsou prací jejich "dvorního" sochaře Michaela Grünbergera st. z Freibergu († po 1598). A zůstává záhadou, proč se dodnes připisují zcela neznámému Melchioru Jobstovi. S touto hypotézou přišel ve 30. letech 20. století drážďanský profesor Walther Hentschel, ale k omylu nemuselo nikdy dojít. Už Hentschel si samozřejmě povšiml, že oba oltáře "v jednotlivostech vykazují freibergské prvky". Nicméně vzápětí dodal, že "ve své pevné tektonické stavbě se také blíží drážďanskému ideálu formy", aby je pak bez podrobnějších úvah přisoudil "škole z Pirny", konkrétně "dosud ještě ne zcela pochopenému mistrovi" Melchioru Jobstovi (Hentschel píše opatrně: "tušíme v něm mistra oltářů ve Valtířově a Brozanech").
No nic. Michael Grünberger se pod svá raná díla ve Valtířově i Brozanech podepsal a v obou kostelech snadno vypátráme jeho signaturu "MGBF", konkrétně na dvou epitafech. Pokud jde o související oltáře, které s epitafy zjevně tvořily jeden celek, jeho rukopis je dostatečně jasný a stačí je porovnat s Grünbergerovými německými díly. Tuto analogii oproti Jobstovi máme a je nanejvýš vypovídající. Typickým rysem "grünbergerovských" oltářů je ústřední reliéf Ukřižování zpracovaný vždy podle rytiny "Kruisiging van Christus" od Crispijna van de Passe (I), která mimochodem zase vychází z malovaného oltáře vlámského malíře Maertena de Vos (Kunstpalast Museum Düsseldorf). Do smrti se Grünberger této své inspirace nevzdal (byť ji různě varioval). A ještě na převelikém oltáři v kostele sv. Mikuláše v Geithainu u Drážďan (1595) nacházíme tutéž Passeho-Vosovu sv. Marii Magdalenu v téže pozici jako na bočním oltáři v Brozanech (brozanský kostel je unikátní v tom, že Grünberger užil Passeho rytiny na dvou různých oltářích, hlavním a bočním, takže lze studovat věrnost jejího zpracování na jednom jediném místě).
Grünberger vytvořil ve Valtířově pro Friedricha ze Salhausenu signovaný epitaf, na němž nebožtík klečí v tiché modlitbě s pohledem přímo k oltáři (což dokazuje vzájemnou spojitost obou Grünbergerových děl, epitafu a oltáře). Píše se tu, že "urozený a statečný rytíř" zemřel v r. 1581, možná bychom tomu měli věřit, ale mně osobně vychází, že zemřel až r. 1587. Nejzajímavější samozřejmě je, že oproti ostatním valtířovským epitafům, kterých je v kostele plno, nemá nápis v němčině, ale v češtině, což opět odkazuje k jeho české manželce a vůbec k rodině Brozanských z Vřesovic.
Na tomto nápisu je však cosi legračního. Píše se tu: "Urozený a statečný rytíř pan Frydrych z Solhauzu a na Tašově (...) v nejposlednější den zase z mrtvých vzkříšen bude podle svědectví Písma svatého Svatý Job v kapitole XIX: Vím, že vykupitel můj živ jest a v nejposlednější den zase [z] mrtvých vzkříšen budu zase v kuži mou a očima svýma těmito viděti budu pana Boha svýho." Legračnost tohoto nápisu tkví v tom, že Job samozřejmě žádné takové svědectví o vzkříšení nikdy nepodal, tak se tomu chtělo věřit jen po celý středověk.
Vyrytý citát na epitafu je parafrází z biblické knihy Jób 19:25-26. První věta je dokonalým překladem. "Vím, že vykupitel můj živ jest." Tomu se nedá nic vytknout, to Jób opravdu říká.
Problém je v druhé větě, která tu vychází z latinského překladu Starého zákona, tzv. Vulgáty, která vše úplně dezinterpretovala. Pouhé přání zde bylo otcem myšlenky. U toho se za chvíli zastavím. Teď bych se ale ještě vrátil k vyrytému nápisu, kde vidíme, jak se krátce po sobě opakuje slovo "zase", takže je možné, že celý text měl být o něco delší a kameník při rytí nějaká slova vynechal (podobně napsal místo písmena "z" písmeno "v" ve spojení "z mrtvých"). Porovnáme-li text s dobovými českými překlady Bible, pak by nejlogičtěji mohl původní text druhé věty znít asi takhle: "V nejposlednější den zase z mrtvých vzkříšen budu, [oblečen budu] zase v kuži mou." Zde vycházím z toho, že kameník, tak jak se při přepisech normálně stává, od jednoho "budu" přešel očima k druhému a tím dvě slova vynechal. No, je to jen domněnka, která nic nemění na tom, že ono druhé "zase" je pěkně úderné a přináší do celého textu zajímavou dynamiku. A bez těch hypoteticky doplněných slov je celý požitek o to větší. Tohle zní opravdu jako dobrá brozanská poezie: "Zase z mrtvých vzkříšen budu / zase v kuži mou."
Ať je tomu jakkoli, Vulgáta svedla brozanského autora ve třech podstatných aspektech: Jób ve skutečnosti nemluví o nejposlednějším "dni", nemluví o svém vzkříšení (či slovy Vulgáty "de terra surrecturus sum", čili dobovými českými překlady "z Země wstáti mám") a nemluví o tom, že zase "obleče" svou kůži. Podle studií, které jsem si zatím neověřil, nepřesný překlad Jóbových slov pramení z doporučení sv. Augustina v jeho díle O obci Boží (XXII., 29). A po celý středověk se zkrátka od této Augustinovy interpretace nešlo vůbec odchýlit. V tištěné Biblij Cžeské od Sixta z Ottersdorfu dokonce nacházím po straně marginálii výslovně k této pasáži: "Proroctví Jobovo o obecném zmrtvýchvstání," což vlastně valtířovský nápis označuje za "svědectví Písma svatého".
Od Augustinova výkladu se ve svém překladu přímo z hebrejštiny neodchýlil ani Martin Luther, jak se o tom můžeme i ve Valtířově přesvědčit. Nedaleko Friedrichova epitafu se v lodi kostela nachází další velmi zajímavý epitaf jeho synovce Hanse Heinricha ze Salhausenu († 1588) se starozákonním vyobrazením Obětování Izáka. A zde je vytesán opět ten samý citát z "IOB 19" (byť je až nad reliéfem a lze jej lze snadno přehlédnout), tentokrát v Lutherově němčině, což patrně svědčí o dobové oblíbenosti tohoto citátu i v německém prostředí. Mimochodem uvádět na epitafech probíraná Jóbova slova nebylo nějakou valtířovskou zvláštností, najdeme je i jinde. Např. víme, že na epitafu Friedricha Sezimy z Ústí († 1582), původně umístěném v litoměřickém kostele Všech svatých (dnes u kostela sv. Vojtěcha), se nacházel biblický citát "Job XIX. Kap." Luther se překlad pokusil formulovat jinak, ale stále byl přesvědčen, že onen vykupitel má poté Jóba vyzdvihnout ze země (ER WIRD MICH HERNACH AVS DER ERDEN AVFFERWECKEN), zase mluvil o onom "oblékání" (VMBGEBEN) a o tom, že Boha spatřím "ve svém mase" (IN MEINEM FLEISCH GOTT SEHEN).
Dokonce i naše Bible kralická (BK) něco z této tradice zachovává. Bratři kraličtí však definitivně narušují dosavadní představu, když konečně uvádějí, že "nad prachem se postaví [vykupitel můj]", nikoli Jób. Zajímavé je tu však něco jiného. Oproti dosavadním českým překladům, které užívaly fráze "w poslednij den" (což je anachronické uplatnění Nového zákona, neboť v Jan 6:39 se mluví o "vzkříšení v poslední den", jenže Jób ve skutečnosti nemluví o tom, že jeho vykupitel se postaví nad prachem v poslední den, ale "jako poslední"), BK používá podobné a stále ještě nepřesné sousloví "v den nejposlednější", a totéž čteme na valtířovském epitafu. Buď tedy brozanský autor tento nový překlad z BK znal (ale vůbec se mu nehodil do krámu, takže jej zavrhl a použil jen ono básnické "nejposlednější"), nebo BK i valtířovský epitaf vycházejí nezávisle na sobě z nějakého zavedeného pramene (Vulgáta používá "in novissimo die"). A nakonec: Jób nemluví o tom, že obleče svou kůži ("circumdabor pelle mea"), ale že uzří Boha, i kdyby mu kůži sedřeli (či již slovy BK, která tam prostě stále má něco z toho zmrtvýchvstání, "ač by kůži mou i tělo červi zvrtali").
Pokud jde o poslední (třetí) větu z valtířovského epitafu, vracíme se k dobré brozanské poezii a Jób by to neřekl lépe: "Očima svýma těmito viděti budu pana Boha svýho." Oproti předchozím větám nejde o přímý překlad (správný či nesprávný) z Bible, ale o velmi dobrou parafrázi. Něco takového Jób opravdu řekl, ale žádný český překlad (ani BK) taková slova nepoužívá. Zjevně šlo o invenci brozanského autora, který si pro ony "oči" dokonce zabrousil až do Jób 19:27 (dle dobových překladů: "a oči mé opatřij"). Ale možná že šlo v Brozanech o něco mnohem hlubšího a běžně používaného (třeba to ve skutečnosti pochází z nějaké modlitební knížky či ze spisu určeného pro věci související se smrtí, kterou Vřesovci nebo místní kněz měli rádi).
Na epitafech Zikmunda z Vřesovic († 1588) v brozanském kostele, vytvořených v téže době opět Michaelem Grünbergerem, nacházíme totiž kupodivu v podstatě totéž. O Zikmundovi se tu praví, že "následoval v tom Jóba svatýho, že uzří očima svýma Boha Spasitele svýho". (Ono "vzřijm Boha" používají i dobové překlady Bible.) A na sousedním nápisu jeho vdovy Lidmily se píše: "Uhlídám očima mýma Boha Spasitele mýho". Jako by jeden text odkazoval k druhému. Zatímco ještě Salhausenův epitaf byl mnohomluvný, výslovně zmiňoval konkrétní XIX. kapitolu v dané knize (abychom si ji mohli nalézt, případně ji jako my teď rozebrat a rozcupovat na kousky), Zikmund už nepotřebuje nic citovat (jako by nám maximálně říkal: Najděte si to ve Valtířově, u mého zetě a přítele, tam jsme to nedávno napsali) a Lidmila už Jóba ani nezmíní. Brozanská poezie dostoupila vrcholu.
A tak zatímco Bible kralická stále ještě zachovává tradici a téměř doslova opakuje dosavadní nepřesný český překlad "w těle mém vzřijm Boha", na soudobých brozanských epitafech už žádný lapsus nenacházíme. Jób totiž opravdu řekl, že jeho oči spatří Boha. Možná že to nemyslel tak, jak chtěl Augustin, ale Jóbova slova jsou sama o sobě natolik bohatá, že připouštějí různý výklad. "Rač mi to dáti Pane Bože můj / Abych na věky patřiti mohl v obličej Tvůj." Amen.
Napsal: Abd el Kader, leden 2022
