Rozhovory s Václavem Bělohradským
Prof. PhDr. Václav Bělohradský (*17. ledna 1944) - český filosof, sociolog a vysokoškolský profesor
Narodil
se v Praze. Po maturitě v r. 1961 studoval na FF UK do r. 1967 nejprve češtinu a
historii, později filozofii a češtinu.V r. 1968 zahájil vědeckou aspiranturu na katedře
filozofie FF UK, v r. 1970 odešel do emigrace, působil na Filozofickém
institutu Antonia Rosminiho v Janově, od r. 1973 byl profesorem
sociologie na univerzitě v Janově a spolupracoval s českými exilovými
časopisy a nakladatelstvími a s domácím disentem. Od r. 1990 je
profesorem politické sociologie na univerzitě v Terstu a hostujícím
profesorem na Fakultě sociálních věd UK.
Je autorem několika knih, mj. Krize eschatologie neosobnosti (1982), Myslet zeleň světa (1985), Přirozený svět jako politický problém (1991), Kapitalismus a občanské ctnosti (1992), Mezi světy a mezisvěty (1997), Společnost nevolnosti (2007).
Více ZDE.
"O dětství, emigraci a moři"
(Xantypa; leden 1999)
kompletní rozhovor naleznete ZDE.
"Z konce Španělské ulice, kudy jsem chodil na Václavák, byla vidět přes klubko kolejí vinohradského tunelu slepá fasáda jakéhosi činžáku, na níž byla namalována velká reklama - bota s nápisem Svit Gottwaldov. Jenže nápis postupně odprýskával a pod ním prosvítal jiný nápis - Baťa. Tak nějak bych charakterizoval šedesátá léta. Nový nátěr opadal a pod ním začaly prosvítat podstatné věci z minulosti. Na univerzitě jsme se všichni, učitelé i studenti, snažili vyrovnat s tím, že se musíme hodně obracet k minulosti, že posledních dvacet let bylo jen nátěrem. Antikvariáty byly pro mou generaci něčím, jako hospody pro irské katolíky - útočiště před vítězem, který se štětkou v ruce přemalovává vědomí poražených."
"Hluboké nedorozumění s mými italskými vrstevníky mne hodně mátlo, cítil jsem se tehdy dvojnásobně emigrantem - emigrantem z Československa a ze své generace. Nejvíc mne šokovalo jejich pohrdání naší zkušeností, ale ono to vlastně bylo vzájemné - my pro tu jejich zkušenost také neměli příliš smyslu, byli pro nás 'rozmazlenými dětmi hojnosti a svobody', což bylo také kruté nepochopení."
"Logiku tohoto věku nutnosti vytušil Franz Kafka. 'Není třeba, abychom pokládali všechno za pravdivé, je jen třeba, abychom to pokládali za nutné'- praví duchovní v Procesu. Nepředjímá ta věta naši současnou tragédii? Není hospodářský růst, globalizace, planetární moc finančních trhů taková nesrozumitelná nutnost bez pravdy? Nutnost - ať už objektivní, dějinná, ekonomická - zaslepuje a z toho zaslepení plynou největší zločiny naší doby, především to úděsné násilí na životě v nás i jiných bytostech, kterému přezdíváme "růst HDP"."
"O špíně války, síle slov a zvláštních Češích"
(Mf DNES; 12.10.2002 )
kompletní rozhovor naleznete ZDE.
"Záplavy, které jsme právě prožili, jsou velkou metaforou současnosti. Kapitál zaplaví zemi, v hlavním městě začnou růst mrakodrapy, lidé se stěhují za jejich světlem, pak náhle světla v mrakodrapech zhasnou, kapitál odteče a zbudou po něm jen trosky, bahno a puch. Menšiny se začnou mezi sebou prát, jako například v Indonésii, potřebují si nalézt nějaké viníky. Stejně nás zaplavují dnes softwarové programy, filmy, mobily, inovace, slova ospravedlňující bombardování Jugoslávie, Iráku nebo ekonomický růst. 'Dříve jsme měli ideologie, dnes máme fakta,' řekl slavný italský komik Beppe Grillo. Fakta nás zaplavují ze všech stran jako tisíciletá voda, poslední doutnající uhlíky starého rebelujícího rozumu, nepokojné evropské racionality, v těch záplavách vyhasínají."
"Filozofie vždy vymýšlela alternativy k systému a trhala neprůhlednou clonu všedního dne. Dnes se vyučování filozofie stalo výrobou a směnou neškodných textů za účelem získání stipendií pro další výrobu a směnu neškodných textů. Zdá se mi ale, že už přichází generace studentů, která se vzbouří proti této 'odpolitizované výrobě textů', která není než 'Denksverbot', jak napsal slavný slovinský filozof Slavoj Žižek. Filozofie pod zlou stranickou kontrolou má více smyslu než filozofie odpolitizovaná, redukovaná na pouhou výrobu a směnu neškodných textů. Jedním z nejstrašnějších zážitků pro mě bylo, když renomovaný disidentský filozof odešel od kulatého stolu během Ekologických dnů v Olomouci, protože odmítal 'mluvit o politice'. Jako by dnes něco mohlo být nepolitické!"
"Mediální zpracování války v Perském zálivu je první vlaštovkou nového druhu totality. Novináři nic nesměli, informovali se na tiskovkách generálů, jen Peter Arnett v Bagdádu trochu vyvracel oficiální tvář války. Nejhrůznější na tomto novém zpravodajském stylu je stav 'beztíže mrtvých', který produkuje: podle odhadu Greenpeace zahynulo nejméně sto dvacet tisíc iráckých vojáků a více než čtyřicet tisíc civilistů kde jsou jejich mrtvá těla, lidská, i když nepřátelská? Jaké byly důsledky bombardování Srbska, kde jsou obrazy zničených mostů přes Dunaj, kde jsou analýzy situace v zemi? Když se lidem zabrání vidět jejich důsledky, všechny bomby jsou inteligentní. Jako nositelé této civilizace máme na svědomí mnoho masakrů, děsí mě stav beztíže mrtvých těl našich obětí ve veřejném prostoru. Ale možná, že ten stav beztíže mrtvol, obrazů, slov, čísel ohlašuje novou civilizaci a s ní nové možnosti svobody, které já už nevidím, protože jsem starý. Možná tyto mé glosy patří už dávné minulosti jako celá moje generace zformovaná vírou v obrodnou energii osvobozených slov."
"Systém už nelze změnit zevnitř, jeho prostředky. Václav Klaus poradil kdysi nějakým nespokojencům, aby 'si založili stranu, když chtějí něco změnit'. Je to, jako by jim řekl 'normalizujte se'. Problém není, jaká je ta či ona strana, ale zda strany jsou účinný prostředek změny v komplexní demokratické společnosti. Nejsou, jakmile do nich vstoupíme, stane se z nás nástroj reprodukce systému. Strany jsou past. Politika se k nám vrací jen ve zdánlivě nepolitické angažovanosti občanských skupin, především zelených, ti míří molochovi přímo na srdce; ale i těch, kdo bojují třeba za práva nemocných, proti technokratizaci vzdělání, budují malé autonomní paralelní polis všude po světě. Obnovují politiku tím, že ukazují, že je všude a za vším, za každým sporem o společný svět"
Rozhovor s Václavem Bělohradským
(Právo; 12.08.2006)
kompletní rozhovor naleznete ZDE.
"Racionální chování jedinců, inspirované maximalizací vlastních výhod, vede ke vzniku šílené společnosti, v níž existuje globální oteplování, zamořená města, nesmyslně nákladná mobilita založená na soukromém automobilu atd. Z hlediska individuálních výhod je racionální jet někam vlastním autem, ale když všichni uděláme totéž, budeme uvězněni v dlouhých nehybných kolonách, staneme se zajatci kolektivního bláznovství, které vyrůstá právě z individuální racionality. Tropické vedro v našich městech zvýšilo poptávku po klimatizaci, to je racionální, ale masové využití klimatizace zvyšuje tropická vedra ve městech tím, že přečerpává horko z prostorů vnitřních, někým vlastněných, do prostorů vnějších - do ulic, které jsou veřejné. "
"Západní model růstu Růstu je hluboce nemorální, jeho neetičnost je nenapravitelná. Co je etické? Podle Kantova 'kategorického imperativu' je etické jen to jednání, které může být univerzálně platným principem pro každého člověka. Musíme se vždy ptát: 'Mohu si přát, aby toto jednání bylo obecným zákonem, kterým se všichni musí řídit?' Etické je jen to, co obstojí před touto otázkou. My si ale nemůžeme přát, aby současný masově konzumní způsob života byl obecným zákonem, aby Číňané plýtvali jako my. Když jedeme autem, přejeme si, aby nikdo jiný už autem nejel, abychom měli silnici jen pro sebe"
"Za mého mládí se říkalo 'stará struktura' tomu, kdo jen fungoval uvnitř systému, nikdy se na nic neptal, sloužil růstu moci, bez skrupulí a bez výhrad. Všichni politici jsou dnes 'staré struktury', pouzí funkcionáři ekonomického růstu, v úzkém spojení s bavičským mediálním komplexem, který systematicky zastírá rozkol mezi individuální racionalitou a kolektivním šílenstvím. Může dnes někdo uniknout této mašinérii totálního pokrytectví?"
"Nepodpořil jsem Stranu zelených, podpořil jsem kauzu, kterou zastupuje. Poslední věty mého textu, který najdete na jejich webové stránce, zní takto: '(Strana zelených) Musí... být v hlubokém spojení s hnutím, které neprosazuje jen 'více či méně' výhodná opatření, ale říká 'ne' systému, v němž další růst je jediným zdrojem smyslu. Dokáže to Strana zelených? Nevím. Volme ji a uvidíme!' Volili jsme ji a viděli jsme, že to nedokázala."
"Jak napsal Jan Keller, pravice a levice spolu po dvě stě let soupeřily o legitimní způsob, jak ve společnosti rozdělit výhody ekonomického růstu, ale žádné z těchto uskupení se neumí postavit tváří v tvář 'palčivé otázce: jak naložit s odvrácenou stranou rostoucího bohatství a blahobytu', s ekologickými riziky růstu Růstu. "
"Celý život jsem patřil ke kritikům komunismu, můj odpor k této myšlenkové soustavě a politickému systému byl také důvodem mé emigrace. Nicméně s dnešním 'postkomunistickým antikomunismem', s mladofrontním diskurzem, s honičkou na českého komunistu nechci mít nic společného. Jen idiot může cpát komunismus a nacismus pod jednu, ve studené válce narychlo postavenou střechu s názvem 'totalitarismus' a pak klást křivé rovnítko mezi lidi, kteří bojovali za sociální rovnost, za emancipaci dělnické třídy, a rasisty, kteří vyhlazovali Židy a Slovany a budovali árijskou říši od Uralu až k Atlantiku. Lže, kdo tvrdí, že život v komunistickém Československu byl jen životem utlačovaných: studoval jsem v šedesátých letech filozofii v kulturně bohaté a rozmanité společnosti a v relativní svobodě. Ostatně svoboda je vždy jen relativní, ta naše současná je tak relativní, až se téměř vytrácí z našich všedních dní, jak ví každý, kdo se střetl se zájmy kapitálu a 'musel z kola ven'. "
" Věřil jsem, že konec komunismu je především koncem první modernosti, modernosti ocele, přehrad, průmyslových pánví a kombinátů, “poroučení větru dešti”, masné výroby, vyšších výnosů a jaderných technologií. Věřil jsem, že k rozpadu komunistické říše hierarchie a monologu vedla postmoderní flexibilita a pluralita. Myslel jsem, že nastal čas nových postkomunistických priorit - mezinárodní politiky založené na OSN, boje proti rizikům růstu, nad kterými jsme jen krčili rameny, protože bylo třeba závodit ve zbrojení. Mýlil jsem se. 'Do NATA chtěla i koťata' - zpíval Vodňanský. Staré struktury zvítězily... Všude vyrostly supermarkety, ekonomika roste, o minulých Vánocích Češi utratili více než kdy předtím. Četl jsem, že prý vědci vymysleli injekci, po níž budou spotřebitelé moci jíst, jak chtějí, a budou přesto hubení. Nastal věk svobody na Zemi: Žereš a žereš, a přesto netloustneš! Pro budování takového světa stojí za to žít."
"Pro lidstvo je dnes snadnější představit si kosmickou katastrofu než změnu systému globálního kapitalismu. Odkud získal nesmyslný výrobní a spotřební systém globálního kapitalismu takovou osudovou nutnost, že nikdo se už neodvažuje hledat k němu alternativu?"
"Knihy dokážou otřást světem"
(Mf DNES; 11. srpna 2007)
kompletní rozhovor naleznete ZDE.
"Knihy otřásají světem, protože vnášejí do našich životů absolutno, které nás odpoutává od toho, čím se většina nechává spoutat, od toho, co většina považuje jednoduše za daný rámec života normálních lidí. Je to závratná zkušenost."
" Nejdůležitějším důsledkem vynálezu knihtisku je vznik 'imagined communities' neboli společenství lidí, kteří nejsou svázáni sdíleným časem či místem, nýbrž čtením a vykládáním stejných textů. Všechna moderní hnutí jsou taková 'imaginární společenství', ale nejdůležitějším z nich je 'národ'. Národy jsou stvořeny knihami, jejich interpretacemi, povinnou školní četbou, konstrukcí fiktivních minulostí."
"Jakmile se odpolitizovaná slova zpolitizují a lidé přestanou považovat za normální třeba zamoření řek a vzduchu, začíná se rodit alternativní hegemonie. Tak například kdo hledá práci a potí se při sepisování svého strukturovaného životopisu a je pak různě vydírán majitelem, považuje svou situaci za normální, nevnímá své ponížení jako politický problém. Existují však literární díla schopná zpolitizovat odpolitizovaná slova, a tak otřást hegemonií vládnoucí oligarchie. Učeněji bychom mohli říci, že světem otřásají knihy, jejichž čtením si určitá společnost otevřela přístup k vlastní historicitě, tedy k příběhu své vlastní identity, k důvodům, proč je taková, jaká je. (...) Knihy mění svět tím, že jej interpretují. Interpretovat znamená vidět, že vše, co jsme a co děláme, je odpovědí na otázky těch, s nimiž sdílíme svět. Svět nelze nikdy definovat poprvé."
"Knihy, jako je Mein Kampf, vycházejí neustále, jenže zůstávají na okraji zájmu společnosti, jsou to projevy periferie, která umožňuje vzpouru proti konformismu centra, a proto v sobě ukrývá sice velké tvůrčí možnosti, ale také nebezpečné démony, kteří čas od času 'ovládnou celou společnost'. Stává se to zejména v dobách morální paniky, kdy lidé mají dojem, že jejich 'všecko' je ohroženo vetřelcem zvnějšku, ať už je to Žid, islám, levičák nebo zelený aktivista. Není to přece tak dávno, co demokratická Francie dala hodně hlasů Le Penovi nebo Liga severu získala většinu v italských městech 'ohrožených' přistěhovalci. Podobné věci se dějí i v příkladně demokratickém protestantském Holandsku. Nezapomínejme nikdy, že Hitler nebyl Němec a Stalin nebyl Rus, přišli z periferie. Knihy, jako je Mein Kampf, nemá smysl vyvracet, je třeba usilovat o to, aby se nestaly v určité dějinné situaci výrazem obav většiny. Myslím, že v Česku příkladem takové mentality periferie je ideologická pravice vykřikující svá zjednodušující klišé z osmdesátých let na komentářových či publicistických stránkách deníku MF DNES."
" Nejvíce zneužitou knihou v české historii byla podle mě Babička. Tento katolický, prorakouský, ruralistický kýč, vytrysklý z životní tragédie vzdělané české ženy (skvěle zachycené v jejích úžasných dopisech), se stal v kanonizované nacionál-komunistické interpretaci 'nevysychajícím pramenem národní síly a optimismu'. Najdeme v něm všechny skladebné prvky českého populistického kýče: z oken paláců shlíží panstvo s porozuměním dolů na lid poctivě pracující na jejich velkostatcích. Životním pravdám lidu panstvo naslouchá s úctou, ba od lidu se učí! Mezi panstvo a lid se sice vloudili proradní rádci, kteří nepřejí jejich vzájemné lásce, ale nakonec dobrý král Miroslav zkrotí všechny pyšné princezny a nastolí spravedlivé polední království v české zemi. Formulí populistický kýč označuji českou podezíravost k dělbě moci, tedy k institucím, které stojí mezi 'panovníkem a jeho lidem' a jsou nejdůležitější podmínkou reálné demokracie. Babička je terapeutický kýč ženy pošlapané pokryteckou českou společností. Nejedlého vynalézavé propojení komunismu s národotvorným kýčem udělalo z kýčové Babičky 'nejmoudřejší českou ženu' a komunisty postavilo do role 'dědiců nejlepších tradic národního obrození'. Stálý masový úspěch filmových pohádek o pokoření pyšných princezen a dobrém lidu z vesniček střediskových by nás měl varovat. To propojení stále doutná v české politické kultuře a v plamen je může rozfoukat vítr vanoucí zprava i zleva! Rozhovor babičky s císařem Josefem, vladařem s modrýma očima, krásným, jako by ho namalovali, podezíravým vůči konšelům – ti zlí úředníci! – je matkou všech českých politických kýčů – a že jich bylo hodně! V roce 1856, kdy vyšla tato kniha 'očí před skutečností bojácně zavřených', vyšla ve Francii Madam Bovary, kniha 'očí před skutečností odvážně otevřených'. A ta otřásla světem."
"Nenechat se uspat do vlastního světa"
(Sedmá generace, č. 6/2007)
kompletní rozhovor naleznete ZDE.
"Znakem té 'pozdější doby', která pro mě začala v druhé polovině roku 1996, je rychlé vytlačování kritického rozumu či kritiky vůbec ze hry. Zdálo se, že podstatou té doby je 'tranzit', transformace, přechod k 'demokracii a tržní ekonomice', jak se tehdy říkalo. Věřil jsem až do poloviny devadesátých let, že je to pravda, přes všechny zmatky a rozpory. Od roku 1996 jsem se ale přesvědčil, že ta doba má v sobě zakódovaný tah k obrovské normalizaci, že normalizuje politické obludnosti jako budování globálního amerického impéria."
"Společnost nevolnosti se vyznačuje komunikační hojností, obrovskou záplavou informací a obrazů, ale ty informace se nemění ve společenskou energii, v masová hnutí, schopná vynutit si změnu. Masová hnutí a reformy, legitimované souhlasem většiny, jsou asi definitivně minulostí, na jejich místo nastupuje nepřehledná síť vlivů a lobbování, které ovšem může být — a často pravdu je — velmi blahodárné a efektivní. Ne všechny menšiny prosazují jen své úzce definované zájmy, některé prosazují třeba estetická kritéria, která většina později uzná za 'obecně platná'. Na obálce knihy čteme: 'Satelity neslyšně krouží nad naší planetou, vidíme, co se děje ve všech jejích koutech, a vidíme ji v celku. Ještě nikdy ale lidé nebyli tak lhostejní k obrazům svědčícím o vyvratitelnosti jejich světa.' Ta lhostejnost je výsledkem obrovských investic do rozptylování pozornosti, do toho, co nazývám bavičským průmyslem. Je mi z toho nevolno. Otázka je, jak prolomit tu lhostejnost. Jakmile lidé přestanou být lhostejní k vyvratitelnosti jejich světa, vezmou manažerům a ekonomům slovo."
"Každý pokus o společenskou kritiku, o critical theory, jak se dnes říká, má smysl jen na ostré a zraňující hraně mezi těmito dvěma otázkami. Zaprvé, co musím sdílet se systémem, legitimovaným starou hegemonií, aby to byla kritika, a ne akt nepřátelství, útok z vnějšku, který nelze uvnitř systému nijak legitimizovat; a zadruhé, co nesmím sdílet s představiteli staré hegemonie, aby to ještě byla kritika, a ne kolaborace se systémem. M. L. King hájí občanská práva barevné menšiny rétorikou založenou na americké ústavě, konstrukci bělochů. Je to kolaborace, nebo kritika?"
"Připomeňme si slavnou knihu Naomi Kleinové Bez loga o brandingu, „vypalování značky“. Smyslem brandingu v době první industriální revoluce bylo vyvolat v lidech pocit, že standardizované produkty mají svou jedinečnou duši! Běžící pásy chrlily totéž, ale branding ty stejné produkty ozvláštňoval! Ta kniha sehrála velkou roli, ukázala, že globální kapitalismus získal monopol na příběhy, v nichž jsou zasazeny naše identity a životní styly. Naomi Kleinová ukazuje, že dnes se vypalují značky do nás, ne do zboží. Logo není zárukou kvality zboží, ale nás samých, kdo si kupuje zboží pod ochranou loga, osvědčuje svou kvalitu! Jenže i sama Naomi Kleinová je dnes jen logem. V italské televizi, kde hovořila o své knize, ji moderátor vzrušeně vítal slovy: „Je tu s námi slavná Naomi.“ Publikum nadšeně tleská, přichází půvabná žena, elegantní, odborně učesaná a nalíčená. (...) I knihy Naomi Kleinové jsou tahem v této hře, patří do ní i náš rozhovor. Nikdo z té hry nemůže uniknout, plány na únik z ní mají svá loga, dobře se prodávají, HDP roste. Je mi nevolno z té obrovské síly systému proměnit každou manifestaci logos, rozumu, zájmu o společný svět, v pouhé logo!"
"Kdejaký zpěvák má na tričku obraz nějakého zvířete, proti jehož vyhynutí bojuje svými koncerty. Jedním ze způsobů, jak porazit kritické ideje, je udělat z nich kýč, dojetí z toho, že jsme dojati. Tuto 'lest moci' popsal nesmrtelně Kundera. Co je kýč, je vždy uvnitř systému, ať je ten systém jakýkoliv. I totalitarismy mají své kýčové umění, kdo se pohybuje na území kýče, je v bezpečí, je mimo politiku, a přece nekolaboruje! Jenže kýč je vždy kolaborace!"
"Boj proti globálnímu oteplování v pojetí Al Gora vidím jako určitou šanci na obrat k lepšímu, k výslovné politizaci zelené kauzy. Pohled na Zemi ze satelitu je nové hledisko Celku, které delegitimizuje soukromé vlastnictví, hranice mezi státy a mezi disciplínami, ocitáme se vně systému v novém slova smyslu: v jednom okamžiku Al Gore ukazuje na fotografii naší planety ze vzdálenosti čtyř miliard mil a říká, že 'celé naše dějiny, se svými triumfy a hrůzami se odehrály v té malé skvrnce, v tom pixelu'; kdo se takto dívá na Zemi, už není jen obyvatel Země, ale občan Země, nejen pozemský gens, lidé na Zemi, ale pozemský populus, demos, lid Země, který hájí pozemskou solidaritu jako hledisko Celku proti oligarchii ekonomického růstu. Mezi lidmi na Zemi a lidem Země je zásadní rozdíl! Gorova víra v efektivnost demokracie a jejich mechanismů — 'We must take it on!' — je naivně americká, ale proč ne, je to lepší stránka americké naivnosti! Zelená kauza, která se vpisuje do tohoto postoje k Zemi, musí být radikálně politizována — je jedinou cestou k obnově politiky v novém tisíciletí. Naše hloupá fanatická pravice to ví, proto tak nenávidí Gorův přístup. Oni chtějí, aby falešná euforie privatizace pokračovala do nekonečna! "
"Mediální obraz ODS je jen výsledkem kampaně v její prospěch, který vedou prakticky všechna média, i když nejviditelněji dvojhlavé medium MF Dnes a Lidové noviny. Dvojhlavé, protože má stejného majitele a noviny jsou strategicky propojené. (...) Uvědomme si, že to dvojhlavé médium střežící systém má obrovský vliv. Někdy v létě 2007 napsal Adam Drda v kavárně MfD o Novém Prostoru, časopisu pro bezdomovce, který tehdy vedla Eva Hníková a Ondřej Slačálek. Začal být velmi zajímavý, jeden z mála časopisů, v němž jsme se dočetli o mediální moci, o biomoci, o trhu s plastickou krásou nebo o různých formách diskriminace, kupoval jsem vždy postupně mnoho kopií a rozdával studentům a přátelům. Ovšem strážní psi demokracie nikdy nespí, Adam Drda označil časopis za krajně levicový, a tedy zneužívající bezdomovce. Ten článek se nepokusil o kritickou analýzu obsahu, jen známkoval, byl to příklad obecného kulturního udavačství, velmi rozšířeného v současném Česku — udejme někoho jako levičáka, vždyť levice je nelegitimní v naší provincii. A hle, když jsem si po prázdninách koupil NP, už byla redakce vyměněna. Podivná shoda náhod! V každém případě jakmile nás pravicová komentářová mašinérie začne drtit ve své tlamě, není možné obstát. "
"Lokajsky nedůstojný způsob, kterým Martin Bursík postavil zelenou stranu do služeb ODS, je urážkou tisíců lidí, kteří se v minulosti obětavě angažovali ve jménu zelené kauzy, na místních a jiných úrovních, a museli bojovat proti ekologickému cynismu odéesáckých funkcionářů. SZ využila váhy, kterou zelená kauza získala v systému díky těmto lidem, a zneužila ji k podpoře ODS, strany především antizelené a teprve potom antikomunistické! ODS stála v roce 1997 — v době takzvaného „Sarajevského atentátu“ — na křižovatce jako celá naše politika: zvolit si kritický rozum, nazvat chybu chybou, začít napravovat nezamýšlené důsledky privatizace, a tak přispět k růstu politické kultury národa. Ale místo toho navázala na české sebeoslavné libido, které se chce za každou cenu vyhnout sebereflexi. "
"V mé knize je úvaha nazvaná Pravice kontra levice. Snažím se v ní ukázat, že všechny etablované strany systému jsou v epoše globalizované ekonomiky pravicové, soutěží se stranami pravicovými o to, aby přesvědčily voliče, že jejich programy zaručují rychlejší 'růst Růstu'. Liší se snad jen tím, že kladou větší důraz na 'spravedlivou distribuci' pozitivních i negativních externalit ekonomického růstu. Prvním krokem k obnovení levicového diskurzu v evropské kultuře je považovat rozdíl mezi levicí a pravicí v současných systémech za uzavřený: vůči politice růstu Růstu není dnes žádná opozice, je to společný cíl pravolevé politiky."
"Německý sociolog Claus Offe zachycuje nejdramatičtější rozpor pozdní průmyslové modernosti metaforou o 'současném růstu' ledu a páry. Modernost je přírůstek páry, těkavosti, možností každého jednotlivce zvolit si sám sebe, modelovat své tělo, mysl, zvolit si místa pobytu a také čas a rychlost pohybu do těch míst, vybrat si náboženství, stranu, druhy zboží, někdy třeba i pohlaví. Jednotlivci ale mohou volit jen mezi alternativami, které jsou uspořádané přehledně v nějakých sjednocujících strukturách, jako je supermarket nebo dálnice. Ta dálnice sama není ale předmětem svobodné volby ve stejném smyslu jako výjezd z ní, je to led, který nelze rozpustit. Každý přírůstek páry je vykoupen přírůstkem ledu, růst práv znamená růst byrokracie nebo něčeho, co se jí podobá, růst svobody pohybu znamená růst dálnic, růst spotřebitelských možností znamená růst supermarketů. Politici nám slibují stále více páry, o ledu, který pomalu prorůstá pozdní průmyslovou společností, mlčí. Toto mlčení o ledu, které všichni přece slyšíme, toto patologické privilegování páry v diskurzu modernosti — a všichni se na něm nějak podílíme — je nutné prolomit. Levice se musí obnovit právě z toho, že prolomí mlčení o ledu, navrhne politický program 'proti ledu'. Musí ale mít odvahu 'slyšet led růst'. To, co si dneska říká levice, je pravice s pozlátkem žvástu o sociálním státu."
"Stát, jako je Česko (a většina dalších států), není svrchovaný v tom smyslu, že by lid vykonával impérium — mají jen potestas. Jsou lidem ve svém státě, ale pouhé gens v impériu. My Evropané jsme jen lidi, gens v impériu, ale měli jsme šanci být populus v Evropě. Rozšířením jsme ji však promarnili, protože noví členové EU jsou proti politické Evropě, chtějí raději být gens pod ochranou imperiální moci Světového Demokrátora. Americké impérium musí být rozvaleno novými barbary a přetvořeno v impérium založeném na nějakém novém jus gentium. Ale kdo jsou noví barbaři? Jsme jimi my, lidi z Evropy?"
"Chci zůstat barbarem za zdmi Říma. Chtěl bych, aby mé texty vydaly svědectví o jedné poražené intelektuální tradici, je to podivná smíchanina středoevropské úzkosti, zážitku kulturní diskontinuity vnesené do naší vlasti komunismem a staré evropské nedůvěry k technokracii. Jsou to vzkazy v láhvi hozené do rybníka, napsal jsem v předmluvě k mé knize, třeba je někdo vyloví, něco málo z nich vezme za své a předá je dále. Na víc jsem nikdy neměl, byl jsem vždy periferní autor. A to jako autor český i italský; nikdy jsem se nesnažil 'dostat se na Harvard nebo Oxford', mluvit v režimu 'centrálních diskurzů'."
"Vaculík v Českém snáři napsal, že „potřeba harmonického soužití ve společnosti vede člověka k tomu, že místo aby řešil problémy společnosti, vytváří si svou vlastní společnost“. Myslel tím na nebezpečí, že paralelní polis by se stala uzavřeným světem hrdinů, která nahrazuje polis skutečnou, společný svět lidí za jejími (přísně definovanými) hranicemi. V epoše virtuality dávám té větě jiný, radikálnější smysl. Společnost komunikační hojnosti nám dává možnost nahradit nepoddajný společný svět poddajným soukromým světem, střiženým, abych tak řekl, na míru. Myslím, že žijeme v epoše akční nabídky vlastních světů: místo abychom se angažovali ve světě společném, emigrujeme do světů vlastních, dobře vybavených. Na obálce knihy cituji jeden z nejznámějších filozofických zlomků, Herakleitovu větu: 'Pro bdící je svět jeden a společný, ale každý ze spících se obrací k světu vlastnímu.' Jeden společný svět pro bdící se dnes propadá do tmy, zato akční nabídka vlastních světů pro spící roste závratně. Jen je instalovat a uvelebit se v nich. Nový Marx bude muset ve věku globalizace trochu změnit vstupní větu své kritiky politické ekonomie: 'Na první pohled se globální bohatství jeví jako ohromný soubor vlastních světů, každý si může zvolit, do kterého se nechá uspat a kým se nechá uspat.' Největší problém mladé generace je nenechat se uspat do vlastního světa, ale hádat se o svět společný. Uspávači jsou dnes strašně mocní!"
"Demokracie je neustále v krizi"
(ČT24 - Před půlnocí, 20. února 2008)
obrazový záznam včetně textového přepisu naleznete ZDE.
"Demokracie je neustále v krizi. Podstatou demokracie je krize, které je třeba dát nějaký výraz a kterou je nutné zformulovat.
Co je to moderní doba, potažmo moderní demokracie? Moderní demokracie je všechno, co bylo konstituováno kritikou. Kritika demokracii prospívá a neustále ji uvádí do krize. Nejhlubší podstatou demokracie je proměnit konflikt mezi 'ano' a 'ne', 'život' a 'smrt' na konflikt o 'více' a 'méně'.
Jak je řečeno v evangeliu: 'Vaše řeč budiž ano, ne. Co je nad to, je od ďábla.' Takže jsme vlastně na straně ďábla, protože 'ano, ne' vede jen k občanské válce. Je třeba najít pozici 'lépe', 'více', 'jinak'. Dělník je vykořisťovaný. Znamená to, že mám kapitalistu zabít? Ne, můžeme změnit systém tak, že dělníkovi bude lépe. To je podstata demokracie.
Tuto roli však demokracie v jistém slova smyslu neplní, protože zde funguje obrovský bavičský prostor, který každou kritiku vyprazdňuje, dělá z ní bavičství."
"Co to tedy znamená dostat se ven z jazyka? To znamená účastnit se takové rozmluvy, ve které se dozvím i to, co jsem vědět nechtěl. Třeba v rodinném životě to může být okamžik, kdy otec hovoří konečně se svým synem tak, že se poprvé dozví, že se mu nelíbí to, o čem celý život mluvili. To pak může otce změnit. Dostat se ven z jazyka tedy znamená zbavit se předem připravených diskurzů, které zabraňují dozvědět se i to, co jsem se dozvědět nechtěl. Vyvrácení z jistot, které v nás tento dialog vyvolá, je podstata jazyka. O tento jazyk je potřeba bojovat, protože jsme zotročeni předpřipravenými diskurzy."
"Co není marnost? Od samého začátku si filozofové kladli otázku, jak vlastně kultura ve společnosti působí, jakou roli hraje, jak společnost mění. Moderní doba má svůj ideál: měnit se v reakci na kritiku sebe sama, měnit se v reakci na často otřásající obrazy, které společnost sobě sama nastavuje. Byly to obrazy neskutečné bídy dělnictva na konci 19. století, které změnily naši společnost. Kultura působí tak, že rozšiřuje ve veřejném prostoru obrazy a doufá, že otřesou společností, která se pak změní."
"Tato společnost růstů Růstu a bavičské diktatury dospěla k bodu, kdy se už nemůže změnit jinak než menší katastrofou. A ta je za rohem.
Ostatně zajímavá americká autorka Naomi Klein napsala knihu Shock Capitalism, kde tvrdí, že drobné šoky, katastrofy kapitalismus využívá k tomu, aby jejich reformistický náboj udusil v zárodku"
"Kritika se pohybuje na hraně mezi dvěma problémy. První je: Co musím se společností sdílet, abych byl její kritik, ale ne její nepřítel, nájezdník z vnějšku? V české kultuře to má určitou tradici. Například filozof Ladislav Klíma společnost nekritizoval, ale odmítal, stáhl se pak do nějakých nik na periferii života, alkoholismu a tak. Nebo velký kritik společnosti Egon Bondy, který však také nevedl se společností žádný dialog a odmítal ji. Takže kritik musí se společností ještě něco sdílet, jinak už není kritik. Ale zadruhé: Co se společností sdílet nesmím, abych nebyl kolaborant? Dnes je hrana tak neuvěřitelně tenká, že člověk na jedené straně padá do kolaborace, nebo do znechucení. Stahuje se pak do hrabalovských meziprostorů někde na hrázi rybníka věčnosti.
Z toho je mi nevolno jako intelektuálovi, ale také jako člověku, který se od dětství snažil účastnit toho, co se nazývá starým slovem kultura."
"Co by nás mělo překvapit je, že se politika před našima očima rozpadá – je to podivný spektákl, za který se stydíme a od kterého nechceme, aby hrál v našem životě nějakou roli. Jenomže mezitím se všechno stává politikou. Například genetická manipulace vede k tomu, že se politikou stává kukuřice nebo mouka nebo jestli se budou, nebo nebudou děti rodit určitým způsobem."
"To je dobře, že nevíme, co je pravda a lež. Je dobře, že nevěříme autoritám – jen houšť."
V rozhlasovém pořadu "Setkávání"
(ČRo 3 - Vltava; 4.května 2008)
kompletní zvukový záznam naleznete ZDE.