Arne Novák - Lid v pojetí Boženy Němcové (1920)
Zdroj: NOVÁK, A. Lid v pojetí Boženy Němcové. In: ZÁHOŘ, Z. Božena Němcová, Hlasy o osobnosti a díle. YWCA, Praha 1927, str. 347 - 355 [prvotně otištěno jako NOVÁK, A. Lid v pojetí Boženy Němcové. Venkov 15, č. 29, 4. února 1920]
K stému výročí jejího narození.
Přijdeme-li do Babiččina údolí mezi Českou Skalicí, Ratibořicemi a Zličí, upoutá a okouzlí nás rázem jeden význačný rys této požehnané krajiny: podhorská a divoká příroda, vytvářená, ale občas také ničená proudným tokem krkonošské bystřiny Úpy, jest tu zvládnuta a znásobena vědomou a složitou kulturou panskou, která proměnila údolí v dokonalý živý park, zladila a zjemnila barvy, ba rozptýlila zde nad lučinami, vodami a lesy jakési hebčí a vlídnější ovzduší. Dodnes vlaje duch "paní kněžny" touto blahoslavěnou končinou, duch milostnice a požitkářky, který jako by omylem byl z osmnáctého století zabloudil do romantické doby a zde v sambolibém aristokratismu vládl sobě k rozkoši, poddanému lidu ku prospěchu.
Z této zvláštní atmosféry, vlažné a lahodné, nasycené vůní panského parku, nosila mnoho Božena Němcová po celý život ve svých vzpomínkách a činech, i když ji ukrutný osud pohodil kamsi na společenské dno mezi hladové a pokořené proletáře. Nevyrůstala v Ratibořicích nadarmo v rodině panského služebnictva, které v mravu i ve vkusu se snažilo napodobovati nedostižnou vrchnost; nedospěla náhodou z dítěte v dívku na zámečku ve Chvalkovicích, kde se žilo v přísných patrimoniálních tradicích; nezvolila si namátkou za miláčka svého srdce Goetha, tohoto věčného klasika aristokratické vzdělanosti. Život, který tak odmítavě ironisoval její touhy a naděje, nesplnil jejích nároků: odpíral jí postupně i nejskromnější částky komfortu; vyhostil ji, ženu propuštěného a politicky podezřelého úředníka, z lepší společnosti, kam jí, paní odkázané občas i na chudinské milodary, znesnadňoval přístup i chatrný šat; dal jí prožíti nejtrpčí zklamání právě v milostném styku s mužem, který se z jejích přátel nejvíce podobal lidem aristokratické vrstvy, s estetickým sobcem Janem Helceletem. Přes to přese vše, Božena Němcová zachovala věrnost světu vévodkyně Kuronské a duchovního vladaře výmarského a projevovala ji hlavně v té oblasti, v níž směla a dovedla býti neobmezenou paní, v říši básnického tvoření.
Již v jejích báchorkách, které ve skvěle obrazivém rámci důsledně provádějí nejosobnější požadavky básnířčiny na společenskou spravedlnost a mravní řád, hlásí se znovu a znovu obdivná láska ke všemu vybranému, k šlechtictví ducha i vystupování, k úsměvnému souladu, jenž jest přístupen toliko lidem zbaveným chlebního zápasu – jest v tom mnohem více, než pouhá konvence pohádkového slohu. Ale v obou jejích ústředních skladbách, podávajících v zálibné šíři rozvětvený obraz života, spíše požadovaného než skutečného, v "Babičce" a v "Pohorské vesnici", tvoří láska k šlechtě a důvěra v ni jeden z vůdčích motivů. Jest zajímavo a poučno všimnouti si, jak se liší aristokraté z "Babičky", díla to vzpomínkového, od šlechticů z "Pohorské vesnice", práce tématické: paní kněžna a komtesa Hortensie jsou zářivé a životné postavy ancien régimu, kdežto hrabě Hanuš Březenský, jeho matka i sestřenka Jelenka náleží spíše k novodobým šlechticům-občanům, kteří v osvíceném liberalismu řeší svůj poměr k ostatní společnosti, ale zůstávají v tendenčním podání zjevy marně odtažitými. Božena Němcová arciť nebyla slepa k temným stránkám výsadního života šlechtického a nešetřila vůči nim tónu přísně žalobného; vzpomeňme jen vedle episod z "Babičky" urozeného svůdce knížete Roberta v "Sestrách", jemuž jest odpuštěno pouze napolo. Daleko příkřeji však vystupovala – a zejména v poslední době svého podlomeného a zpustošeného bytí, kdy již nedovedla potlačiti vzdorné rozhorlení – proti měšťanským povýšencům a zbohatlíkům pitvořícím se po šlechtě a daleko ji překonávajícím tvrdostí pustého srdce; nikdy nenakreslila skutečného aristokrata karikaturou tak zlobnou a tvrdou, jako paní Skočdopolovou v povídce "V zámku a podzámčí."
Než, vzhlížela-li Božena Němcová k rodovému panstvu a k jeho životní kultuře s touhou a obdivem, zůstavala při tom přece příslušnicí a potomkyní prostého lidu venkovského. Z něho pocházela její matka, česká služka, svedená vídeňským kočím; z jeho nejzachovalejší a nejrázovitější vrstvy zrodila se její babička, která již děvčátku odevzdala poklad prostonárodních tradicí, jadrného jazyka, svébytného nazírání náboženského; s tímto podhorským lidem vyrůstala jako dítě sama ve vsi i ve škole, při slavnostech i zábavách. Neobmezila se na důkladnou znalost svých vlastních krajanů z úbočí Broumovských stěn a hor Orlických, nýbrž při ustavičném putování s mužem a dětmi, později také na studijních cestách národopisných poznala různé české i slovenské kmeny, jmenovitě Chody v Českém lese a Slováky na Váhu i Hronu. Ze všech těchto končin vyvážela názorné a životné typy silného kmenového zabarvení.
Styk s literární obcí pražskou nabízel jí dvojí názor o lidu venkovském, takže velmi záhy stanula na rozhraní dvou ideových období národního obrození. Starší vlastenečtí romantikové, na př. Čelakovský, Erben, Hanuš, učili ji herderovském nazírání: lid přírodě stále blízký, zachoval neporušenou prapoesii, obraznou mateřštinu lidství i národství, tvarový svéráz; důkladné studium jeho národopisného rázu přinese občerstvení, ba i vzory všemu umění a zvláště bude správnou školou každého pravého básníka. Na začátku své dráhy, hlavně v báchorkách a prostých lidopisných obrázcích, ale i při osnově "Babičky", zůstávala Božena Němcová věrna tomuto romantismu. Za to mladší její přátelé, Nebeský, Čejka, Havlíček, vzdálení takové retrospektivní idealisace lidu, vštěpovali jí pravé demokratické nazírání, které spoléhajíc na mravní sílu českého venkova, prohlašuje otevřeně jeho občanská práva, ukládá mu hlavní povinnosti společenské a očekává od něho spravedlivé vyrovnání společenských nepoměrů. V duchu toho náš venkovan měl býti studován nikoliv podle přežitků staré původní kultury, nýbrž spíše v projevech své přítomnosti, a že toho Božena Němcová dovedla se srdečným uměním teplého názoru a jasné bezprostřednosti, dosvědčují její mistrovské povídky se zaokrouhlenou povahokresbou, jako "Karla", "Divá Bára", "Dobrý člověk", především pak posvátná idyla mravního hrdinství "Chudí lidé".
Ani národopisná romantika, ani svobodomyslný demokratism nevyčerpávají úplně vztahu Boženy Němcové k lidu; bylať příliš geniem srdce, aby nebyla každý názor proteplila a prozářila sluncem citu, jehož nevyčerpatelný zdroj stále se obnovoval na dně její bytosti i na vzdory všem zkušenostem o lidech a životě. Jak často i v jejích dílech čistě objektivních prorážel tento citový pramen výtryskem neodolatelným! Věčně mladá a panensky svěží víra v člověka, jakožto syna onoho dobrotivého a spravedlivého Boha, jenž jest praprincipem lásky, vtělila se Boženě Němcové do jejího důvěrného poměru k lidu a způsobila, že tam, kde její vrstevníci očekávali národopisnou idylu anebo demokratický program, podávalo skladné a kladné umění čisté vnučky Rousseauovy chvalozpěv charakaterní krásy a apoteosu lidového heroismu, pravděpodobnou vidinu vyššího člověčenství, jehož dostoupiti mohou právě jen chudí duchem a prostní srdcem: jejich jest království nebeské, ale ne pouze kdesi za hrobem, nýbrž uprostřed nás, na zemi, jakmile ji očistíme pospolitou láskou, dělným bratrstvím a pomocnou obětavostí všech. Právě proto lidový demokratism Boženy Němcové, z jejíhož myšlení a díla vůbec jsou vyloučeny konflikty dramaticky nesmiřitelné, není vůbec ve sporu s aristokratickými zálibami jejího vkusu a její umělecké inteligence. Naopak nejednou jsou to šlechtici rodu i srdce, kdož v jejích povídkách pomohou uskutečniti zákon spravedlivého sbratření všech stavů v společenskou jednotu lásky a souzvuku, puzeni buď citem povinnosti k lidu nebo vychováni vlastními zkušenostmi a prožitým utrpením. Pak stanou aristokraté v úplném porozumění vedle prostých zástupců venkova, kultura stavovská vedle kultury srdce, paní kněžna vedle babičky Proškovy, hraběnka Březenská vedle chodské "báby", hrabě Hanuš vedle drotara Jana. Není sporu, že právě v těchto částech svého díla, kde lidové osudy činí závislými na společenské moudrosti a mravní ušlechtilosti panstva, Božena Němcová splatila dluh předbřeznovému nazírání, jehož životní předpoklady vzaly za své zrušením poddanství selského r. 1848. Za to přehlédl její pozorovatelský bystrozrak a její jemný smysl pro lidovou duši nejeden podstatný rys v životě našeho venkova, který pak její následovníci a žáci právem posunuli v popředí svých lidopisných obrazů; ani otázky výměnkářské, ani rozporů majetkových, ani náboženského kvašení v myslích potomků českého husitství a bratrství, ani stavovského napětí mezi sedlákem a chalupníkem se nedotkla pramáteř české povídky venkovské; po těchto stránkách předstupuje před nás v jejím díle zapadlý již svět, dávno neskutečný a od kořenů změněný.
Avšak zdali jest hledati vlastní příčinu toho v nedostatku jejího smyslu pro složitou a mnohonásobně podmíněnou realitu, či spíše v celém ustrojení jejího umění, které jest realistické pouze ve výběru látky a v oživujících jednotlivostech, nikoli však v celkové osnově dějové a v základním pojetí lidské povahy? Božena Němcová na vrcholných místech svých výtvorů, kde šlo o figury ústřední, totiž neokreslovala svých modelů, chtěla-li vystaviti životnou postavu, nýbrž jednotlivé rysy bystře sňaté se skutečnosti kombinovala ve vyšší povahový typ, modelovaný podle potřeby její touhy po ušlechtilém, kladném, vykupitelském lidství... toho nebylo arciť v jejím okolí, ale za to jím bylo zabydleno její nitro, světlé věrou a teplé láskou. Takto má její tvoření ráz v podstatě tendenční, výchovný, mravně apoštolský, a to netoliko v slabších a abstraktnějších pracích, jako jsou "Baruška", "V zámku a podzámčí", "Pan učitel", ale i v kusech mistrovství dokonalého: ani "Babička", ani "Chudí lidé" nechtějí pouze a výhradně vypravovati a líčiti, křísiti vzpomínkový svět a zpívati chválu prostého člověka uprostřed nevinné přírody; touží také vykonávati poslání, probouzeti uspalá srdce, křísiti schopnost dobra ve čtenářích.
Uvědomuje-li si zevrubnějším rozborem literární věk tento základní rys tvoření Boženy Němcové teprve v době poslední, uznává a láskyplně vyznává jej české lidové čtenářstvo již dávno. Básnířka "Babičky" není mu pouhou umělkyní, do jejíchž knih možno se od dětství až po léta stáří uchylovati pro barvitý a svítivý obraz skutečnosti, a to oné skutečnosti, která ve svém souzvuku s přírodou znamená mládí našeho plemene. Je mu mnohem více: přítelkyní, jež poradí, sestrou, která povzbudí, matkou, na jejímž srdci najdeme útulek v zármutku, potěchu v zklamání, mravní jistotu v pochybnostech.
A přítelkyní věčně mladého úsměvu, sestrou očí vždycky panenských, matkou nikdy neumdlévající zůstané Božena Němcová také pokolením budoucím.