Jdi na obsah Jdi na menu
 


Arne Novák - Básně Boženy Němcové

Zdroj: NOVÁK, A. Básně Boženy Němcové. In: ČERNÝ, V. (red.) Božena Němcová - Sborník statí o jejím životě a díle. Emil Šolc, Praha 1912, str. 223 - 239
 
    Devět kratších veršovaných skladeb, jež Božena Němcová otiskla po časopisech v letech 1843 — 1846, zahajuje její slovesnou činnost vůbec a poskytuje vedle prvních, velmi subjektivních a literárních, ale za to pramálo lidových pohádek jejích vzácné hluboké pohledy do duševního života mladé spisovatelky. I zasluhují tyto mladistvé básně daleko větší pozornosti, než se jim dosud dostalo u biografů Boženy Němcové i u literárních dějepisců vůbec.
    Authentické znění těch veršů zachováno jest jedině v časopiseckých prvotiscích; rukopisů není, a ježto knižní vydání vyšla vesměs po básnířčině smrti, nemají ceny textové. Stačí tedy, přihlédneme-li k textům časopiseckým, jichž se přidržela též Marie Gebauerová, vydavatelka IX. svazku sebraných spisů B. Němcové edice Laichterovy. První uveřejněnou prací Boženy Němcové byla čtyřsloková skladba »Ženám českým«, kterou otiskl J. K. Tyl v »Květech« dne 5. dubna 1843; druhou báseň »Vodník« přinesla »Česká Včela« déle než po roce, dne 26. července 1844. Pak rychle následovaly střídavě v obou časopisech otisky básní ostatních: dne  17. srpna 1844 »Moje vlast« v »Květech«, dne 3. září téhož roku »Touha« v »České Včele«, dne 7. září »Znamení« v »Květech«, dne 4. října »Hvězda má« v »České Včele«. Následující rok vykazuje básně dvě: ve druhém ročníku P. M. Veselským vydávaného almanachu »Horník« otištěna báseň »Žežulka« a dne 26. července objevilo se v »Květech« »Zasnoubení«. Značně opožděně vyšlo »Slavné ráno«, a to v Havlíčkově »České Včele« z 6. listopadu 1846; původně chtěl je zařaditi Tyl do »Květů« již 9. srpna 1843, tedy hned za spřízněnou báseň  »Ženám českým« [Vincenc Vávra, Božena Němcová. V Praze 1895, str. 55.], zabránila tomu však censura, s níž ještě po třech létech měl o její otištění Karel Havlíček značné potíže [Havlíčkův list B. Němcové ze 7. prosince 1846, otišt. jako č. XX. v X. sv. Sebr. spisů B. Němcové, vyd. Laichterova.]. Z pozdější doby nemáme od Boženy Němcové již veršovaných prací; takto končí její básnění asi z jara neb v časném létě roku 1845. Jiná činnost slovesná zaujímá tehdy její mladou bytost: na podzim 1844 čtou se v »České Včele« od ní vypravované pověsti z ratibořického domova, jaro 1845 dává pak vznik prvnímu svazečku jejích pohádek.
    Daleko nesnadněji lze určiti počátek básnického tvoření Boženy Němcové; málo zdůvodněné dohady některých jejích životopisců zbytečně zakalily poznání. J. E. Sojka [J. E. Sojka, Naši mužové. V Praze, 1862, str. 501.] připisuje již období v Chvalkovicích hojnou produkci lehkých a veselých veršů, Ž. Podlipská [S. Podlipská, Životopis B. Němcové. V Praze 1891, str. 21.] představuje si, že mladistvá Barunka Panklová psala první básničky po návratu z Chvalkovic, V. Vávra [Na uvedeném místě str. 32, 33.] klade do té doby již zájem literárně národopisný. Ale všecky ty zprávy, z nichž Sojkova a Podlipské [M. Gebauoiová v úvodě k IX. sv. Laichterova vyd. str. I. zprávy ty přijímá, Václav Tille však v úvodním pojednání k VI. sv. téže edice právem je vyvrací.] se mohou zakládati na ústním sdělení Němcové samé, jsou příliš neurčité, nad to mají zřejmě ráz konstruovanosti, takže nelze se jich bezpečně přidržeti, ostatně, psala-li B. Němcová tenkráte verše, byly nesporně německé, jako vše před periodou polenskou. Veršů těch se týkal patrně také osud dosavadního německého spisování, o kterém vypráví Podlipská [Na uv. m. str. 33. ]; byly spáleny již před prvním příchodem do Prahy.
    Podlipská [Na uved. m. str. 36—37.] dochovala nám též jediné zprávy o vzniku básní B. Němcové; její údaje však dlužno přijímati kriticky. Podlipské životopis [Viz i Literatura česká devatenáctého století. Dílu III., část 2. V Praze 1907, str. 9. pozn.], literárně a slohově nedoceněný, kolísá mezi prací historickou a románovou; rád vymýšlí malebné, jímavé a pathetické situace; nedbá valně o chronologii; rovná si látku libovolně a nezaslouží proto, aby byl badateli pokládán za pramen historicky spolehlivý [Tak ho užívá ve své monografii Václav Tille, Božena Němcová, »Zlatorohu« sv. V.— VII. v Praze 1911 passim.].
    Do Prahy se přestěhovala Božena Němcová počátkem léta 1842, ale podzim a zima potom následující nebyly příznivy ani stykům společenským ani činnosti literární, neboť narození čtvrtého dítěte Jaroslava a nebezpečná nemoc v zápětí poutaly ji k bytu a k loži. Do doby jarního zotavování klade Podlipská vznik básně »Touha«, která dle toho by z veršů jejích byla nejstarší. Leč tomu odporují dvě závažné okolnosti. Báseň vyšla v »České Včele« v září 1844, a ježto víme, že všecky básně Němcové, přijímané s ochotou od redaktorů obou vůdčích časopisů, otiskovány byly velmi záhy po napsání, není pravděpodobno, že by mezi vznikem a otiskem »Touhy« leželo půl druhého roku. Situace sama ukazuje také jinam. Ne hned ze začátku pobytu pražského, kdy přála si účastniti se živě městského a vlasteneckého ruchu společenského, nýbrž spíše v době, kdy byla již dlouho odloučena od venkova, mohla vzniknouti tato »Touha«; dobře se hodí do léta 1844, kdy návštěva Ratibořic nabývala určitějších obrysů. I postavíme, na rozdíl od Podlipské, chronologicky v čelo básní Něnicové nikoliv »Touhu«, nýbrž skladbu nejdříve tištěnou »Ženám českým«.
    Dle souhlasného názoru životopisců B. Němcové, jejž sesílíme novými doklady, souvisí skladba »Ženám českým« co nejtěsněii s přátelstvím básnířčiným k mladému spisovateli Václavu Bolemíru Nebeskému. Počátek přátelství toho klade Hanuš [Josef Hanuš, Život a spisy Václava Bolemíra Nebeského. V Praze 1896, str. 14; udání to má Hanuš ze Sojky, str. 517. ] do r. 1842, a to ne zcela přesvědčivě do plesového období, kdy Nebeský poprvé uzřel krásnou paní na českém bále, — ale v masopustě byli Němcovi ještě v Polně, Roku 1843 bylo milostné přátelství Němcové s Nebeským v nejkrásnějším rozkvětu a v něm setrvalo až do odchodu mladého medika do Vídně, 3. října 1843. Do této doby spadá vznik obou hlavních vlasteneckých básní Němcové, na myšlenkách i na poesii Nebeského závislých.
    Podlipská líčí s náladovým uměním obratné vynalézatelky velkých scén jarní výlet B. Němcové do Šáreckého údolí a do Hvězdy: při návratu do Prahy přes Strahov zasvětil Nebeský Němcovou do Hegelovy filosofie, kterou krásná posluchačka rázem chápala, Němcová pak byla okouzlena jarní nocí a pohledem na Prahu u svých nohou. A jímavé líčení Podlipské, která se odvolává přímo na vypravování obou účastníků, vyznívá emfaticky slovy: »Duševní obzor otevřel se jí náhle. Jediná rozmluva s mužem vzdělaným v okamžiku nadšené nálady jí postačila k takovému značnému pokroku. Vesrnír otevřel se jí. Opojený duch stápěl se v jeho šero, oblétal jeho světla. V tom labyrintu nekonečna zjevil se jí malý, avšak intensivně jasný bod. To byla česká vlast, kterou babička tak vřele milovala. Byl to český lid, z něhož babička se zrodila, v němžto ona se vyvinula. Němcová přišedši domů, napsala sloku za slokou báseň Českým ženám« [Na uv. místě str. 37.]. Kriticky soudícímu čtenáři neujde, že Podlipská, opírajíc se o ústní zprávy dvou účastníků, napsala se silnou fantastičností náladovou báseň v prose. Již údaje nejsou přesné. Kontext mluví o »májovém večeru« a přece báseň »Českým ženám«, otištěná v »Květech« dne 5. dubna 1843, nemohla vzniknouti po březnu 1843 a ovšem ani před létem 1842, kdy se Němcová dostala do Prahy, tedy nikterak pod dojmem májového večera. Podlipská se zmiňuje o »jediné rozmluvě«, ale dle všech jiných údajů jest pravděpodobno, že Němcová mluvila s Nebeským již před tímto jarním výletem. Podlipská uvádí večerní náladu, z níž strofy »Ženám českým« vznikly na dva motivy, na Hegelovu filosofii a na dojem jarního večera nad Prahou, ale v básni samé se nic z toho neozývá. I spojení filosofické mystiky s ideou vlasti, ba i lidu, o které v citovaném odstavci Podlipská se pokouší, nemá s básní nic společného. Václav Tille [V »Zlatorohu« str. 36. a 37.] přijímá zprávu s jakousi reservou a s věcnými opravami, ale přece má její jádro za historické. Dle jeho udání konal se výlet ne v máji, nýbrž v druhé polovici března (shoduje se s otištěním básně a dalo by se uvésti i v souvislost s poutí svatomatějskou v Praze populární); Nebeský se znal s Němcovou již dříve; předmětem hovoru nebyla pouze Hegelova filosofie, ale »všecky myšlenky, které kypěly tehdy v jeho nitru a jež vykládal horlivě ve svých článcích, maje na mysli dějinné poslání českého národa«. Na doklad těch myšlenek cituje pak Tille hlavní passus z Nebeského kritiky básní Jablonského ve »Vlastimilu« 1841. Ale tím nejsou odstraněny neshody věcné a myšlenkové, jež jsme shledali ve zprávě Podlipské, takže střízlivá věda smí z této zpoetisované tradice vyjmouti nejvýše toto jádro: Báseň »Ženám českým« vznikla na jaře 1843 asi v březnu pod vlivem V. B. Nebeského, s nímž tehdy B. Němová žila v nnilostném přátelství, chápajíc dobře jeho tehdejší ideje, — ostatek však má právě jen cenu krásného výjevu románového.
    Dobou vzniku (nikoliv otištění) stojí básni »Ženám českým« nejblíže »Slavné ráno«, které povstalo buď z jara neb v časném létě téhož roku, ale i vnitřní příbuzenství obou skladeb jest těsné; proto chceme je rozebírati v souvislosti, připínajíce k nim ještě »Moji vlast« o rok pozdější. Tyto tři vlastenecké básně zasaženy jsou mocným vlivem »Mladé Čechie« a hlavně V. B. Nebeského a stojí ideově vysoko nad ostatními verši básnířčinými.
    V době, kdy se zásluhou české četby polenské v Boženě Němcové probudilo uvědomění národní, prohlubovala se v mladém pokolení idea vlastenecká způsobem významným: jest to onen ruch, jejž charakterisujeme jménem »Mladé Čechie«. Generace, která vyrostla nad titanismem Byronovým a nad hrdou Hegelovou filosofií dějin, toužila po tom, aby se vlastenectví stalo projevem výbojné, uvědomělé síly, nespouštějící nikdy se zřetele světově historické poslání českého národa. Myšlenkový výboj šel ruku v ruce s politickým odbojem. Ideově stavěli všickni mladí duchové, ať sluli Sabina, Nebeský či Tyl, na slovanském programu Kollárově, který sliboval Slovanům, dědicům velké minulosti, velkou vývojovou úlohu v dějinách; s Kollárem věřili, že Slovanstvu vzchází jitro, a s ním toužili, aby jitro to připravovali Čechové. Prakticky však předstihovali romantika Kollára, jemuž scházel politický smysl; nebyli nadarmo současníky »Mladého Německa«, které kladlo nade vše krásný veřejný čin. Odboj »Mladé Čechie« má přízvuk politický, jeť protestem proti útisku předbřeznového Rakouska a čerpá ze zahraničních událostí, hlavně z r. 1830, nadějné uvědomění. V tom všem lišila se mladá generace velmi podstatně od vlasteneckých epigonů ze školy Čelakovského, kteří spokojovali se nadšením jazykovým a v selankovitém kvietismu úzkostlivě se vyhýbali smělejším koncepcím slovanským i jakékoliv útočné politické myšlence.
    Literárním střediskem »Mladé Čechie« byly hlavně »Květy«, kdežto »Česká Včela« od doby Čelakovského byla orgánem spisovatelů starších a často i odpůrkyní modernějšího pokolení [Viz i Literatura česká devatenáctého století. Díl II. V Praze 1904, str. 731 (J. Jakubec).]. Sám redaktor »Květů«, Josef Kajetán Tyl, na nějž se nesprávně a jednostranně díváme zkřivujícími skly radikální recense Havlíčkovy, stál snahám »Mladé Čechie« velmi blízko. Hlásal často rozhodný, veřejný čin, uvědomoval si vážnost politické situace, burcoval muže i ženy z malátné mdloby. Jeho básně, dnes i u literárních dějepisců zcela zapomenuté, zaznívají tóny »Mladé Čechie« a jsou spřízněny s vlasteneckými verši B. Němcové velmi těsně. R. 1835 zahájil v »Květech« cyklus polohistorických obrazů »Listy z kroniky Tyla Horníka«, jehož pak nedokončil, plamennou apostrofou svého národa, kde střídavě obracel se k slavné minulosti i budoucnosti české a kde stále obměňoval myšlenku »Slavno je státi mezi národy Čechem«. V básni té čteme dvě strofy, jež poskytují výmluvné paralely k básním V. B. Nebeského i B. Němcové:
 
Rekové vzhůru, z temnosti neznámých hrobů,
zatřeste krunýřem, i zazvučte meči!
Hlásati budu slavnou bojů vašich dobu,
vaši pěknou o vítězný věnec péči;
zalítne bázeň ubledlá z matných synů,
paže se hotoví pro spásu svou k činu.
Procitněte děvy! — větrům zašeptejte
vlastí létajícím zdobu české krásky;
vy pak naše dívky, na ty zvěsty dbejte,
větry znají, jež vás k vlasti pojí, pásky;
svaté jsou to zvěsty, mluví drahá máti,
vděčná vlasti dcera bude se k ní znáti.
 
    Stejným způsobem zaznívají i v básních »Zpěvcům«, »Jako v ranní zlatoskvělé záři« [Václav Filípek, Josef Kajetán Tyl, jeho snažení a působení. V Praze 1859 (pří-
lohou ke Kobrovu a Margrafovu vydání Sebraných spisů Tylových) str. 77, 81, 90.] důrazné a vřelé tóny víry v probuzení z národní malátnosti k veřejnému činu a touhy po spolupráci žen a mužů v díle osvobození. Jest nesporno, že tyto myšlenky uchvacovaly přes primitivní formu básnickou jak mladé spolupracovníky Tylovy, tak i věrnou čtenářku »Květů« a jejich redaktora, Boženu Němcovou
    Ze členů »Mladé »Čechie«, kteří do »Květů« horlivě přispívali, vynikali zvláště Karel Sabina a Václav Bolemír Nebeský. Karel Sabina neodvážil se s nejsmělejšími básněmi v tomto duchu vzletně napsanými do časopisů českých, nýbrž otiskl je »Hronce« roku 1837 [Viz dnes Thonova vydání děl Sabinových u Laichtera, sv. I., str. 103 — 106.]; s výmluvnou vehemencí sobě vlastní vrací se tu Sabina k myšlence o slovanském jitru, které zaplaší současnou temnotu. Pro básně B. Němcové zajímavo si všimnouti
mezi těmito skladbami krátkého »Blaníku«, odkud volá z »bludného spaní« hrdiny k jarobujnému jitru, a pak prostřední sloky básně »Slovan«, kde se potkáváme i s poetickou geografií »Slavného rána«:
 
Z Krakonošských hor se dívá Slovan, dennice kdy vyjde,
kdy to božské světlo světů v kraje naše asi přijde:
hle, již temena Urálská jasněji se třpýtějí,
Visla, Tatry, Černé hory v jitru se osvícejí.
 
    V. B. Nebeský projevil svoje činorodé, slovansky messiášské vlastenectví jednak články, jednak básněmi. Ze statí jeho sem hledících jsou nejdůležitější posudek Jablonského sbírky ve »Vlastimilu« r. 1841, kritická úvaha o vlastenecké poesii v »Květech« r. 1844 a silným osobním citem, obracejícím se přímo k Boženě Němcové, podbarvená improvisace »Třetí říjen 1843« v »České Včele« r. 1845; jsou rozebrány a dílem i citovány Hanušem [Na uv. m. str. 8—9, 11, 36.]: na nich většinou zakládá se, co jsme řekli svrchu o prohloubeném pojetí vlastenectví v »Mladé Čechii«. Z vlasteneckých básní Nebeského položil Hanuš [Tamže str. 35-40.] právem hlavní důraz (kromě zlomku »Bard«) na dvě skladby, otištěné v »Květech« r. 1842, tedy v té době, kdy Němcová se s Nebeským důvěrně stýkala; skladby ty jsou nadepsány »Mroucí bojovník« a »Básník« a zasluhují rozboru i v této souvislosti; kromě nich jest důležito povšimnouti si i kratičké básničky »Pannám«.
    Epická skladba »Mroucí bojovník«, kterou otiskly »Květy« 14. září 1842, prosycena jest nadšenou tuchou blížícího se jitra svobody. Ve chvíli, kdy se rozplašuje již tma a kdy »světa seraf jasný vychází z jitra brány«, aby se začal nový krásný život, dokonává na loži starý bojovník. Celý život toužil jako opojený ženich po »vzteklém políbení« hrdinské smrti (»Tať je panna krásná, hrdá, divá, vlasy vlají, pnou se ňadra dmoucí, a když kráčí mladých srdcí chtivá, rozkoš jest jí klesnout v lokte žhoucí«), teď však sedí v koutě naproti němu smrt jiná, »vyzáblá i vymořená žena«. Poslední myšlenka bojovníkova náleží bohatýrskému zápasu. Jako starý Napoleonův granátník z Heineovy ballady, s níž báseň Nebeského vůbec jest spřízněna, přeje si i umírající bojovník, aby mu podali válečné emblémy, vlající prapor, zrezivělý meč, přilbu a štít — tak chce se v poslední
srážce postaviti smrti. Pak až zemře, chce býti pohřben u paty Blaníka, aby slyšel povel svatého Václava, dusot koní jeho hrdin a aby včas mohl přiraziti k nim. Zatím co vyzáblá smrt blíží se k jeho loži, kmitne mu hlavou ještě velký, slastný sen: východ plane, ozbrojený seraf s ohnivým vínkem na čele bije mocným mečem o zvučný štít, svatý Václav na bílém koni jede k Blaníku, z otevřené brány řítí se záplavy reků a cválají přes jeho hrob — i on vstává k velkému boji vítězné svobody, zase rek, zase hrdina. V opojení toho snu vztyčí se umírající bojovník a když mrtev klesne na znak, anděl Páně líbá jej v čelo a pokrývá mu palmou hlavu i prsa. Báseň i při všech příklonách k Heineovými »Dvěma granátníkům« má značnou cenu uměleckou, ačkoliv roztržení vise bojovníkovy na dvě části účinek poněkud oslabuje: se silou vzrušeného rhytmu, v obrazech úchvatné živosti, se vznešenou rhetorikou extase proměnil tu básník v epický děj politicky svobodomyslné horování mladých nadšenců 40 let; když čtvrt století později vrátil se mluvčí nové generace, Svatopluk Čech, k témuž thematu, nedovedl ve svém »Umírání« podati mohutnější apotheosu tragické touhy po svobodě. Nebeského »Umírající bojovník« působil přímo na »Slavné ráno« Boženy Němcové: bojovné nadšení, vidění slavného úsvitu svobody, řazení se bojovníků, vise otevřeného Blaníka — toť motivy, jež přejala B. Němcová z básně přítelovy, aby je rozvedla a obměnila.
    Týden po »Mroucím bojovníku«, dne 21. září 1842 přinesly »Květy« lyrickou improvisaci Nebeského, »Básník«. Jest dvojdílná; po titanismu části prvé, jenž vyznívá emfatickým elegismem vlasteneckým, vyvolává básník v druhém oddíle z hrobů dávné hrdiny k činu a k osvobození — tedy motiv »Mroucímu bo]ovníku« blízký a vlastní i »Slavnému ránu« Boženy Němcové, kde jím končí Libušina vise. Rozplameněný Nebeský začíná svou výzvu verši:
 
Ještě jednou jen,
oceloví muži, z hrobů vstaňte,
jiskry duchů jarých hrdě vzplaňte,
věžová svá čela vzneste chlumy,
v chrámy sneste se zas černé rumy,
rozkveťte a rozpějte se sady,
rozhlučte se, zhrdněte, zahrady.
 
    Hrdinský duch vane i v drobné básničce Nebeského »Pannám« (v »Květech« 17. prosince 1842), která jinak stojí hluboko pod skladbami uvedenými. Kdežto starší vlastenečtí básníci vybízeli české dívky, aby se nedali milovati nikým než Čechem, žádá Nebeský »na hrdých dcerách Vlasty, dcerách Šárky« více: jen tomu mají »vzdáti milostivé své dárky«, »kdo umí protnout, jako druhý Břetislav, otrocké ducha kruhy«; setkáme se s podobným smýšlením i v básních Němcové.
    Po rozboru těchto charakteristických veršovaných výtvorů »Mladé Čechie« není věru možno klamati se o filiaci vlasteneckých básní B. Němcové z r. 1843. Z nich báseň »Ženám českým« jest daleko primitivnější než »Slavné ráno«, ačkoliv obě vynikají nad ostatní poesii Němcové do té míry, že V. Tille [V »Zlatorohu« str. 37.] domnívá se — bez přesnějších důkazů — shledávati v obou skladbách přímo »pronikavou úpravu z ruky Nebeského.« V osmi čtyřveršových slokách básně »Ženám českým«, z nichž vždy dvě sraženy jsou typograficky v jednotu, nenacházíme vlastně poesii, nýbrž zveršovanou tendenční rhetoriku. Antithesa muže, jenž vlasti slouží mečem, ramenem a silou, a slabé ženy, která nemá ničeho než své srdce a své děcko, vyplňuje prvou polovici básně, kdežto druhá ve vlasteneckém horování rozvíjí ideály výchovy vlasteneckého dítěte, hlavně syna: nadšení pro řeč a pro minulost národa budiž dovršeno uvědoměním politickým (»řekněte jim, jak se znovu hrdě zvedá český lev«); výsledkem bude pak, že ze synů
vzrostou — jest to i požadavek Nebeského v básni »Pannám« — Břetislavové, práva hajci, zloby zhoubcové. Báseň není vzdálena příliš od vlastenecké konvenční fraseologie: jak rýmy (vlast - slast, krev - lev, všecko - děcko), pokud nejsou plané (stůjme - obětujme, celováním - milováním), tak i obraty jsou otřelé a bezbarvé (»na oltář svou oběť klást«, »hrdě se zvedá český lev«, »reci statní jako lípy, jako doubce«); obrazového aparátu báseň nezná — leč přece vyniká toto veršované poslání nad podobné projevy vlastenecké: ústřední myšlenka o zasvěcení mateřství do služeb vlasti jest prožitý projev osobnosti básnířčiny. Zde v hodině nejvyššího vlasteneckého zanícení, otevírá nám celé své srdce mladá třiadvacetiletá žena, matka čtyř dětí: ví, že jejich narození jí vzalo kus zdraví a kus krásy, ví, že jejich otcem jest drsný, nemilovaný muž, ví, že je těžko uživiti tak velkou rodinu — a přece, v dětech a jen v dětech vidí smysl svého života, ospravedlnění svého manželství, obsah svého poslání ve světě i ve vlasti. Jest to již básnířka celé řady pohádek o oddané mateřské lásce, sahající až za hrob [V. Tille, v úvodě k VI. sv. vydání Laichterova, str. LV. ], jest to již tvůrkyně jímavých výjevů matčiných vztahů k dětem ze »Sester« i z »Babičky«, kdo se tu projevuje, — jest to tón nový ve vlastenecké poesii české.
    »Slavné ráno« stojí již formálně vysoko nad prvním básnickým pokusem Němcové. Trochejský rhytmus nese se v mohutné síle; rýmy jsou plné a namnoze nové; neschází básnických obrazů a vzletných rčení; exklamace i řečnické otázky oživují dikcí; zeměpisné, historické a symbolické narážky působí napínavě. Vlastním obsahem básně jest opětně nadšená a důtklivá apostrofa českých žen, leč tu vyslovuje básnířka přímo teprve v strofě poslední: v úvodních dvou strofách líčí způsobem v projevech »Mladé Čechie« běžným ranní úsvit slovanského osvobození a odtud v sloce druhé přechází k antithesi českých žen a mužů, známé již z básně první »a muži-li ještě nepovstanou, žrát-li má rez slávy zbraň, nuže slabá žena vstaň«. Dějinné vzpomínky na slavné předkyně pobízejtež české ženy k činu; z nich uvádí zmínkou Vlastu, kdežto celou dlouhou episodu věnuje »bohy vzňaté kněžně Libuši, věštkyni svaté,«
 
jenž všeliké slávy chrám
Prahu vystavěla nám,
věštným duchem símě činů sila,
požehnáním je svým zasvětila.
 
Čtvrtá a pátá sloka předvádí ve všeobecných obrysech trojí vidění Libušino, jíž se v hodině věštecké zjeví národu českého sláva, pokoření i obrození [Vidění Libušino v »Slavném ránu« shoduje se ve své trojdílnosti a pathosu hlavně poslední sloky velmi zřetelně s mladšími »Třemi dobami země České« Boleslava Jablonského (poprvé v »Květech« 1846). Myslím, že vztah Jablonského, účastníka »Květů«, jehož básně z r. 1841 nadšeně uvítal V. B. Nebeský ve Vlastimilu, k »Mladé Čechii«, by zasloužil vyšetření; pak by se ukázalo, že III. část »Tří dob země České«, které neprávem se pokládají dnes za pouhý epigonský ohlas veršování vlasteneckého, má pozadí politické a řadí se přímo k básním Nebeského a Sabinovým.]. Kdežto však se sláva a pokoření prostě líčí, mění se v ústech Libuše vise obrozené budoucnosti ve velký appel, z něhož slyšíme ideje i slova Nebeského.
 
Kněžna zvolá: „Zatluc na své hroby,
rode statný! Vidím slavné doby,
prápor věje, pluky bohatyrů
táhnou v boje svaté, v boje míru;
žádný požár, žádná krev,
přece vstal zas český lev.
Vzhůru, palmou věnčí se mé plémě!
Žehnám na věky tvé krásné země!“
 
    A nyní zaznívá ona velká apostrofa českých žen, jež jest jádrem básně: válečná nálada tu šumí, rozkoš z »novověkého rána« vrhá sem své rudé odlesky, blanické tuchy se tu vracejí.., jsme zcela v čarovném kruhu »Mroucího bojovníka« a příbuzných básní »Mladé Čechie«. Na rozdíl od básně »Ženám českým« nemluví se tu o mateřském úkole ženině vůbec: i na ženy sestupuje bojovné naladění, útlá panna v Orleáně stává se jim vzorem, zlatá oryflama šumí jim nad hlavami, právě jako mroucímu bojovníku Nebeského vlál nad hlavou starý prapor, připomínaje mu jarý šumot orlů. Na básni poznáváme též, do jaké míry recipovala poesie »Mladé Čechie« básnické motivy starších vlasteneckých pěvců. Z Kollára (předzpěv, verš 13. — 14. a mnohokráte jinde, např. II, 138; V, 113) jest básnická geografie (»od Uralu k Šumavě, od Balkánu k Vltavě«), pro niž měli zvláštní zálibu z vlasteneckých starších básníků Picek [Srvn. jeho druhdy proslulou píseň »Slovan« (»Písně« z r. 1847), počínající slovy: »Já jsem Slovan duší tělem«: »Plujte mořem v Černé moře, na Urálské dlete hoře, kde zrak Wolgu vyhledá«; »A pak leťte přes Karpaty, až vás u Šumavské paty spustí peruť orlová,«] a z mladších Sabina [Viz výše citovanou sloku básně »Slovan« z r. 1837.]; Kollárovi (I, 12) vděčí Němcová také za spojení Vlasty s Libuší — a ovšem především celé slovanské nadšení a snad i kulturní humanitism (»boje svaté, boje míru, žádný požár, žádná krev«) temení z tohoto prazdroje české vlastenecké lyriky. Vedle tvůrce však ozývají se i epigoni, především mělký a vřelý Václav Jaromír Picek. V »Písních« z r. 1847, jež shrnují jeho lyriku z 40. let, po časopisech otiskovanou, nalézám dvě významné paralely k »Slavnému ránu«. Báseň »Vlasti« líčí příští lepších dob v Čechách takto:
 
Slyším napřed zvonce hlasné
kol vyzvánět doby spasné,
slavné Slávy vzkříšení.
 
    V téže sbírce užívá píseň »Svítání« analogie úsvitu v přírodě pro jitro svobody ve vlasti a tu čteme sloky:
 
Bratří, již svítá!
Temnota minula, dennice tvář
sděluje dědině spanilou zář,
východ se ve zlatě kmitá,
slunce nás vítá.
 
Slunce nás vítá;
na věky, bratří, je rozptýlen mrak,
po dvě co století ztemňoval zrak,
dále a dále se zmítá,
radost vykvítá.
 
    Tyto shody počátečních strof »Slavného rána« se starší poesií vlasteneckou nepokládám za důkaz přímé odvislosti, nýbrž uvádím pouze na doklad, kolik tradičních prvků zpracovala ve vlastenecké své lyrice »Mladá Čechie«. Leč probeřme sebe pozorněji písně a básně patriotických epigonů Čelakovského — jednoho důležitého motivu tam nenajdeme: totiž požadavku, aby se ženy činně účastnily, nejen jako milenky, osvobozovacího díla veřejného. Na něj poukázalo teprve mladé pokolení, jež v současné literatuře německé mělo hojnou příležitost čísti o emancipaci ženské [Z prvních jejích projevů u nás jest osvícená, anonymní úvaha »Žena« v II. — V. čísle přílohy ke »Květům« r. 1843, jež asi nebyla bez vlivu na Němcovou.]; jej prožila a z plnosti své vnitřní pravdy vyjádřila první z českých žen Božena Němcová. Tím nabývá »Slavné ráno« památnosti přímo historické.
    Když osobní i literární vliv V. B. Nebeského na Boženu Němcovou jeho odchodem do Vídně se umenšil, pronikala tím více tradiční odvislost básní mladé spisovatelky. Pro to jest zvláště silným; dokladem třetí její skladba obsahu vlasteneckého, »Moje vlast« z r. 1844. Formálně jest to práce velmi neumělá: opětně shledáváme otřelé a místy i plané rýmy a obraty, opětně hledáme marně umění metafory; stojí tudíž asi na téže výši jako prvotina »Ženám českým«. Obsahově jest od začátku až do konce pravdiva a prožita, avšak pouze úvodní sloky o tom, že, ač česká zem básnířky nezrodila, přece jest její vlastí, působí silněji: ostatek čteme do únavy u všech starších vlasteneckých veršovců, ať jest to chvála řeči, písně, českého milence nebo touha po hrobě v české půdě. Ještě jen sloka předposlední zaslouží pozornosti, odchylujíc se podstatně od tradice a konvence; zní:
 
Čechu srdce jsem zadala,
vlastence za muže mám,
a co statné syny vlasti
české děti vychovám.
 
    Že vlastenečtí básníci vkládají nadšené projevy lásky k jazyku a k národu do úst ženám, toť dávná tradice, ale vždy mluví to české dívky. Již r. 1805 přeložil Václav Stach ve svém »Starém veršovci« jednu z nejslavnějších vlasteneckých ód Klopstockových »Vaterlandslied« pod názvem »Češka«, kde r. 1770 líčí »učedlník Řeků« a hlasatel výbojného němectví ideál germánské dívky: ušlechtilá, hrdá a dobrá Němka hněvivé pohlíží na toho, kdo se nehlásí pyšně k své otčině, odvrací své modré oko od cizáka a slabocha a neznajíc vyšší rozkoše nad jméno »vlast« jistí, že si nevyvolí nikoho, než kdo jest tak ušlechtilý a tak pyšný na svou německou vlast jako ona. Naivní překlad Stachův jest mimovolnou travestií, ale zároveň nadšenou básní česky vlasteneckou [ Srv. Arne Novák, Ohlasy Klopstocka v literární činnosti Václava Stacha v Listech filologických 1903, str. 34—38.], jak příkladem ukazují dvě poslední sloky:
 
Já jsem Češka s celým srdcem,
ono k tomu hoří,
kdo jako Čech jest a se
vlasti i mně koří.
 
Kdo bojuje pro vlast a mne,
tomu ho cele dám,
ó, vlast, štěstí dokonalé
dáš jistě oboum nám.
 
    Bylo by příliš obšírno, kdybychom chtěli uvésti všecky básně 30. a 40. let, jež variovaly brzy v samomluvě dívčině, brzy v oslovení mužově tento národně romantický ideál české dívky; např. v I. svazku Chmelenského »Kytky« jsou hned tři podobné básně, »Panny české« od J. K. Chmelenského, »Dívky české« od V. J. Picka a »Češka« od Fr. J. Vacka Kamenického. Poslední báseň zaslouží si povšimnutí zvláštního, jsouc spojovacím článkem mezi Klopstockem-Stachem a Němcovou. Třetí sloka jest volnou parafrasí Klopstocka, arciť ve slohu naivně idyllickém, a zároveň průpravou
k Němcové; zní:
 
Za řeč Čechů se nestydím,
tať bývala jich sláva;
a každého nenávidím,
kdo Čechem být přestává:
kdo můj chce líbat ruměnec,
Čech musí být a vlastenec.
 
    Božena Němcová jistě znala tuto píseň brzy znárodnělou; přejala její postup, ale značně rozhojnila motivaci, leč proti počátku jejímu »V Šechách tam já jsem zrozená, vlast má, ta krásná země«, postavila se do kontrastu »Česká zem mne nezrodila, přece je mou drahou vlastí«. Než pokrok hlásí se v uvedené předposlední strofě Boženy Němcové: kdežto dotud zaznívala v Čechách vlastenecká poesie pouze jako milostná hra naivních a citových srdcí dívčích, stává se u B. Němcové projevem uvědomělé duše ženiny, která jako choť a matka plně rozumí důstojnosti a poslání svého pohlaví. Jak vše to se shoduje s úlohou Boženy Němcové v dějinách naší vzdělanosti!
    Ryze lyrického obsahu jsou dvě básně Boženy Němcové, »Touha* a »Hvězda má«, otištěné v »České Včele« brzy za sebou, v září a v říjnu 1844. Dle vnitřních hledisek můžeme alespoň přibližně určiti jejich chronologii. Dvojdílná báseň »Touha«, jejíž první část prahne po rodném kraji, kdežto druhá si kreslí idyllický obrázek domova a rodiny, vznikla, jak jsme svrchu pokusili se dovoditi, v době, kdy se v Praze Boženě Němcové zastesklo po venkově, tedy ani na začátku pobytu pražského, ani tehdy, kdy vztah k Nebeskému plnil její srdce; i můžeme ji datovati od odjezdu Nebeského do Vídně, čili po říjnu 1843. Ježto pak známe sklíčený duševní i tělesný stav Němcové v zimě 1843 — 1844 [V. Tille v »Zlatorohu« str. 39—42.], položíme báseň spíše do jarního zotavování se r. 1844. Tehdy stihla Němcovou zpráva jejích rodičů, že se příštího jara přestěhují z Ratibořic, jež prodány, do Zaháně; Němcová se rozhodla ještě před odjezdem jejich do Slezska, příštího jara je navštíviti; s tím se shoduje poslední sloka »Touhy«:
 
Nermuťte se, milé duše,
však je uhlídáte,
až se opět jaro vrátí,
s nimi se shledáte.
 
    Návštěva, pro spisovatelské tvoření B. Němcové předůležitá, uskutečnila se však již v srpnu 1844, báseň tedy vznikla nejen před odjezdem do Ratibořic, ale i před rozhodnutím, že se s »milými dušemi« shledá před jarem. Nenapsala-li ji básnířka na jaře, tedy v časném létě 1844.
    Již tento výklad o vzniku básně prozrazuje, že v »Touze« jest plno vnitřní pravdivosti; ale ta promíšena jest k nepoznání sentimentální konvencí tehdejší módní lyriky. Ani milostná idylla v první části, kde básnířka mluví o šťastném milování s určitým milencem, ani líčení matky a otce v kratším oddíle druhém neshoduje se se skutečností, jak ji známe z korrespondence i literární fixace B. Němcové. Leč naopak úvodní verše
 
Kdy vás spatří oko moje,
hory drahé, milé hory,
vás, vy krásné, vonné sady,
a ty temné šumné »bory«,
 
kryjí se plně např. s líčením v »Babičce«, a podobně lze nalézti paralelu i pro sloku následující:
 
Pestré luhy, po nichž ráda
jsem co děcko běhávala,
rozmanitých kvítků hojnost
na věnce si trhávala.
 
    O rok později, dne 2. července 1845, píše přítelkyni Bohuslavě Rajské Čelakovské [List č. XII. v X. sv. Sebr. spisů vyd. Laichterova.]: »Často si zapláču, když na to milé místečko, kde jsem ty
nejblaženější doby prožila, zpomenu – – Vidím se na té louce plné kvítí, nade mnou nezkalené nebe.« Z téže korespondence lze poznamenat i jinou, poněkud vzdálenější paralelu k druhému oddílu básně, kde líčí, kterak její duch oblétá rodný domek a hledá tam rodiče. Narážejíc na svou pohádku o zakleté holubici, píše 20. května 1845 přítelkyni [List č. XII. v X. sv. Sebr. spisů vyd. Laichterova.]: »Letěla bych vysoko přes hory a doly až do země jednohlavého orla k vysokému zámku. Tam bych sedla na srdce matičce, na hlavu otcovu, pozobala sestry a bratry, a zase dále letěla.« Takto slučují se v básni »Touha«, jejíž dvě půle nejsou slohově vyrovnány, živly životně pravdivé i konvenčně literární; tím by se podobala nejspíše časným pohádkám básnířčiným [Tamže list X. ].
    Druhá její čistě lyrická báseň »Hvězda má« působí však ryzí pravdivostí citu i zážitku. Otištěna byla v »České Včele« 4. října 1844, tedy po »Touze«; ježto »Česká Včela« básní Němcové neodkládala, není pravdě nepodobno, že báseň byla poslána a napsána později než »Touha«. V. Tille [O vlastním překladu B. Němcové této básně do němčiny podal zprávu J. Kopal v Čas. pro mod. filol. II., str. 468.] má ji za ohlas a výtvor návštěvy v Ratibořicích, což by značilo, že napsána v srpnu neb v září 1844, — shody s dětskými dojmy, které na půdě dětství ožily, mluvily by pro to. Ale bylo by možno považovati ji za lyrickou ozvu rozluky s Nebeským a pak by patřila asi do jara 1844.
    Z četných krásných míst, kde básnířka se zmiňuje o kouzlech zhvězděného nebe, nejslavnější jest onen noční výjev z »Babičky«, kdy se děti moudré stařenky vyptávají po smyslu hvězd. B. Němcová vypráví doslovně: »Za letních krásných večerů, když nebe jasné, krásné bylo, hvězdy požáry házely, sedla si babička ráda s dětmi ven pod lípu. (...) Babička jim povídala o světlých andělích, již tam nahoře přebývají a ty světla lidem rozžehují. O andělích strážcích, kteří střehou dítky na všech cestách života, se radujou, když hodnými jsou, pláčou, když neposlouchají. Děti obracely zraky své k jasným nebesům, kde se třpytěly tisíce tisíců světel, malých mihavých i velikých lesknoucích se v barvách nejkrásnějších. 'Kterápak z těch hvězdiček je asi moje?' ptal se jednoho večera Jan. 'To jen Pánbůh ví. Ale pomysli si jen, bylo-li by možno mezi těmi milióny hvězdiček ji nalézt?' odpověděla babička. 'Komupak asi patří ty krásné hvězdy, co se tak lesknou?' povídala si Barunka. 'To jsou oněch lidí, jež si Bůh zvlášť zamiloval, vyvolených to božích, kteří mnoho dobrých skutků vykonali, pánaboha nikdy nehněvali,' odpověděla babička. 'Ale babičko,' ptala se Baruška opět, když zazněly od splavu žalostné zvuky nesouvislé písně. 'Viktorka má také svoji hvězdu?' 'Má, ale je zakalena; a nyní pojďte, ať vás uložím, je čas k spaní,' dokládala, když se už hodně setmělo.«
    Souvislost této scény s básní »Hvězda má« jest zřetelná: v obou pro-jevech jsou hvěztly ve spojení s osudem člověkovým, v obou souvisí také anděl strážce s hvězdou osudu. Ale v lyrické, poněkud nejasné básni není ona hvězda, k níž upírá básnířka roztoužený pohled, dojista hvězdou jejího osudu; nepraví se o ní, že se kalí, nýbrž že letí a hasne, a básnířka si vyčítá: »neměla jsem k sobě vábit nebes oko jasné«. Za stejné nálady a s použitím příbuzných zvykoslovných motivu vzniká tu pojetí zcela jiné, které se zcela současně ozývá i v listě Bohuslavě Rajské dne 8. srpna
1844 [Na uv. m. č. III. ]: »Když Vy se co skvělá hvězda na té tmavé obloze objevíte, kdo nebude bažit, by jen jedinký paprslek toho blahodějného světla dosáhl?« Interpretoval bych si tedy báseň »Hvězda má« takto: Mezi tisíci hvězdami na obloze vábí jedna jasná neobyčejná hvězda zrak básnířčin; její skvělá zář ukazuje, že patří jistě komusi nevšednímu, pravému vyvolenci božímu. Básnířka touží, aby anděl, který hvězdu rozsvěcuje, jí byl andělem strážným. Leč v tom hvězda padá a hasne: onen vyvolenec boží nebude jí náležeti — proč, jen proč pokoušela Boha! Přidržím-li se výkladu jiného, shledávám báseň úplně nejasnou, jmenovitě, uvedu-li ji v souvislost s onou noční rozmluvou v »Babičce«. Takto však vidím v ní smělé a přece taktní odhalení vážného tajemství básnířčina srdce: ale nač můžeme na jaře neb v létě 1844 vážnějšího v osudu B. Němcové mysliti než na tragické dozvuky rozchodu s V. B. Nebeským? Není-li tento jemný lyrický vzdech pozdravem poslaným od Boženy Němcové za tím mužem, jenž ji udělal českou básnířkou?
    Ostatní čtyři básně Boženy Němcové jsou rázu epického a nepřinášejíce do tehdejší poesie české nových tónů, přimykají se k onomu romantickému básnění, které s příklonou k písni prostonárodní rozvádí a obměňuje motivy bájeslovné a zvykoslovné. Dvě skladby, »Vodník«, otištěný v »České Včele« dne 26. července 1844, a »Zasnoubení«, uveřejněné v »Květech« právě o rok později, patří těsně k sobě. Básnířka, jež vyrostla v údolí bystřiny Úpy, znala od mládí vábnou a měnivou moc vody, o níž napsala v »Babičce« i v pohádkách několik nezapomenutelných stran; v tom byla pravou romantičkou, rozumějící hlasu vln a jejich tajemných obyvatelů. Dle vypravování Podlipské [Na uv. m. str. 37.] našla svou balladu »Vodník« v bezprostředním styku s řekou, když se uprostřed společenského ruchu nakláněla na Žofíně nad Vltavou. Ale v básni samé o dívce, která přes varování matčino vstoupí do vod Opavy a jest zvábena zpěvem i čarokrásnou kyticí bledého mladého vodníka do záhuby, ozývají se také literární reminiscence. O vodníku, jenž láká krásnou kyticí do vody, vyprávěl v »Květech« 1854 J. J. Langer v »Rozpustilém Janečku čili v báchorce o vodníkovi« [V. Tille, České pohádky do roku 1848. V Praze 1909, str. 34. ]; celou shodnou situaci podala pak tamže r. 1839 báseň J. J. Markova (Jana z Hvězdy) »Vodníkova nevěsta«. Romance Markova jest daleko dramatičtější. K břehu jezera přichází dívka opuštěná, bez otce, bez matky; macecha jí zlořečí a družka odloudila jí milého. Její pláč zaslechne vodník, krásný, svůdný, bledý hoch, jenž ji vábí do svého křišťálového paláce, ke skvostným a blýskavým hračkám, až dívku vláká do svého objetí. Němcová, která se vstupem básně pokusila se o prostonárodní zbarvení své skladby, nedostihla ani Jana z Hvězdy, jenž napsal romanci zpěvnou, toužebnou, ryze romantickou, naplněnou tajemstvím vody a hudbou lásky. Celým pojetím jest však cituplná básnířka blíže jemu a tím i pravzoru všech balladistických pěvců o svůdných bytostech vodních, Goetheovi, básníku »Rybáře«, než Čelakovskému a Erbenovi, jejichž vodník jest zlomyslná bytůstka groteskní. Erben, jehož »Vodník« nevznikl před r. 1848 [Viz J. Máchal v Literatuře české devatenáctého století. Díl 11., str. 806.], má jednu shodu s B. Němcovou: matka zdržuje dceru před vodou, živlem nebezpečným.
    Ballada »Zasnoubení«, dle vzniku poslední z básní Němcové, mění se v druhé půli v oslavu moci vodní. Milenci sejdou se v noci na skále nad Labem, mají se viděti naposled, neboť nazítří odvede dívku bohatý ženich; chudý milenec žehrá na moc zlata. Ale v tom zavzní k nim z vody zpěv vodních vil, které jim slibují slavné a slastné lože svatební: milenci poslechnou, a víly pletou nevěstě věnec z vodních růží. Tato říše vodních víl patřila k básnickému pokladu B. Němcové. Ji předvádí jedna ze starších jejích pohádek »Vodní paní«, kde se na samém konci čte toto půvabné líčení: »Ale, jak tam v hlubině bylo krásně! Když přišly až dolů, vedla ji vodní paní do svého krystalového palácu. Stříbrný a zlatý písek pokrýval stezky, po nichž se zelenokadeřavé síly vznášely. Když vstoupila kráska dovnitř, spatřila uprostřed chladné síně, na zeleném koberci liliemi a růžemi kolem posetém, krásného muže ležeti.« [Laichterova vyd. sv. V., str. 144.] Na říši tu vzpomíná Němcová ještě v druhé kapitole svých autobiograficky-symbolických »Čtyř dob«: líčení jest stejné tu i v obou balladách »Vodník« a »Zasnoubení«. Ten kouzelný a tichý svět pod zpívajícími vodami značí u B. Němcové vždycky vysvobození ze zlé pozemské skutečnosti, kde není místa pro šťastnou, dokonalou lásku. Božena Němcová, tragická hrdinka milujícího srdce, dala ve svých balladách výraz smutku, že každé krásné milování končí na této nehostinné zemi bolestně.
    Jen popěvek »Žežulka«, který není než svobodnou parafrasí písně prostonárodní až do zvuků rýmů, mluví o lásce nadějné; jako tak věrný ohlas hodil se Krolmusovi dobře do jeho národopisného sborníku, kde na dlouho zapadl [V Krolmusově sbírce Staročeských pověstí, zpěvů, her, obyčejů, slavností a nápěvů objevil jej po letech opět V. Tille.]. Stručností výrazu vyniká značně nad dvojdílné »Znamení«, které vzniklo někdy mezi lyrickými písněmi »Touha« a »Hvězda má« a bylo otištěno v »Květech« za úrodného podzimu, dne 7. září 1844. První jeho část má formu dívčí písně na rozloučenou s milým, prostonárodní tón zachycen, umění verše i rýmu jest velmi primitivní. Druhá část jest obsahem i výrazem sentimentální líčení tří výjevů: dívka marně čeká na návrat milého, – půlnoční znamení podává jí zvěst o jeho smrti; družky chystají předčasně zemřelé milence pohřeb. Báseň není ani psychologicky ani literárně zajímavá, naopak setkáváme se zde se vším naivním  a nepůvodním aparátem naší poesie předbřeznové, se zeleným háječkem, vonnou lípou, půlnočním znamením, náhrobní písní slavíkovou; Božena Němcová nedovedla aparátu spojiti v zákonnější jednotu básnickou ani naplniti vlastní osobností.
    Shrneme-li úsudek o poetické i vývojové hodnotě veršů Boženy Němcové, nazveme je vesměs výtvory epigonskými. Kolísá v nich stále mezi starší romantickou generací českých veršovců a mezi nevykvašenými pokusy »Mladé Čechie«, z níž zvláště působil na jejího ducha V. B. Nebeský. V kusech balladistických připíná se k českým romantikům úplně, ve vlastenecké lyrice však podléhá »Mladé Čechii«, která se shromažďovala v »Květech«. Nemůžeme však upříti, že formálně se veršující začátečnice dobře vyrovnala svým básnickým současníkům, ba že v lecčems je i předčila, a že slova, která jí psal dne 2. září 1844 osobně zavázaný František Ladislav Čelakovský, nebyla pouhým přátelským lichocením. Buďtež i zde citována: »Ano, ušlechtilá pěvkyně naše! netajím toho před Vámi a s hrdostí znám se k tomu, že čta první ty čarovné plody Musy Vaší, hluboko jsem sklonil čelo své před Vámi a přál vlasti své štěstí, že nastala již ta doba, kdy dcery její jsou s to sypati na její oltář tak blahovonné květy. Básně ty, jež mi sama ruka Vaše do mých sbírek opsala a několik jiných vytištěných, co mi posaváde k očím přišly, pohnuly mne k té vroucí žádosti, aby ne v jednotkách, ale v desítkách, stech a celých dílech jimi ozdobována byla literatura naše.«
    Leč horoucí přání Čelakovského nebylo splněno. Božena Němcová přestala záhy býti básnířkou. Jistě nebyly na to bez vlivu vztahy osobní: básníka Nebeského vystřídal positivní Čejka, z vlasteneckého ruchu »Mladé Čechie« v Praze přesídlila mezi venkovský lid na Domažlicku. Ale nesporně hlavní rozhodnutí dalo jí správné sebepoznání: uvědomělé ženství, které bylo hlavní kladnou hodnotou jejích veršů, toužilo projeviti se ve formách složitějších a rozvětvenějších než jest pouhá báseň lyrická, toužila zbaviti se pout tradičních konvencí, jež přímo ukládalo tehdejší veršování, toužila se prohloubiti stykem se skutečností. Tak se stala z básnířky vypravovatelka a z pouhé epigonky zakladatelka epické prosy české.
 
[Ve Vlčkově Osvětě, 1911, str. 533, v článku Básně J. E. Vocela, B. Němcové, K. Vinařického, B. Jablonského a j., nevydané v albu na oslavu stříbrné svatby Ferdinanda V. r. 1856, otiskl dr. Čeněk Zíbrt z rukopisu musejního neznámou dosud báseň B. Němcové, napsanou rovněž k této příležitosti, která však do slavnostního alba vydaného tehdejší správou města Prahy pojata nebyla. Báseň tato, jejíž vznik dlužno klásti asi na počátek roku 1856, tudíž do zcela jiného již období spisovatelské činnosti básnířčiny, není již předmětem tohoto rozboru, zabývajícího se jen prvotinami slovesné činnosti mladistvé spisovatelky. ]