Antonín Grund - Památce Boženy Němcové (1940)
Zdroj: GRUND, A. Památce Boženy Němcové. Její osobnost v zrcadle potomstva. Národní listy 80, 1940, č. 33, 4. února 1940
Kouzlo, přitažlivost, síla osobnosti se měří v literární vědě tím, jak láká, podrobuje si i přivlastňuje generaci za generací, které jejím prostřednictvím si uvědomují své zapojení do tradice písemnictví a jež v zápase s ní, ať již kladném nebo odpudivém, si vybojovávají své místo v souboru slovesného dění. U nás, v literatuře s poměrně slabým tradičním uvědoměním, ověřujeme si tuto pravdu několikráte právě na největších tvůrcích a českému srdci nejdražších. Není nikterak nesnadné sledovati ohlas, jímž zapůsobilo geniální torso básnického odkazu Máchova na své stoleté pouti. Nejen literární dějepis, ale zdaleka více linie českého básnického vývoje nutně odtud vychází. Ptáme-li se po politické reflexi v novodobé poesii, sestupujeme až k Janu Kollárovi, k jeho památnému předzpěvu "Slávy dcery". A sporou, sevřenou a úsečnou dikci např. lyriky Seifertovy snadno pochopíme, jdeme-li – a ten vývoj může býti dosti složitý a míti mnohá zastavení – ke kořenům, k Čelakovskému a Erbenovi, k lidové písni. Silná osobnost se nevyžívá v národě nikdy. Její kult však má své dějiny, jež jsou zároveň důležitým obrazem kulturní a umělecké vzdělanosti národa.
Božena Němcová patří k těm oslnivým souhvězdím na našem literárním nebi, jehož odraz v zrcadle názorů současníků a v posudcích kritiky i literární vědy dosud podán nebyl, ač je na první pohled patrno, že tato žena, líbezná svým zjevem, duchem i fantasií, tato uvědomělá budovatelka základů české prózy románové, nepřestala nikdy žíti v českém literárním povědomí. Byla milována i hanobena, uznávána i podceňována, ale nikdy se nemohla přejíti, nikdy obejíti, jako obcházíme temeno pohoří, s něhož není potěšení z krás výhledu, kde necítíme osvobodivou volnost z překonání strmého vrcholu, neprožíváme radost z nekonečných možností inspiračních. Stojíc na samém prahu školácké čtenářské zvědavosti, neopouští Božena Němcová dorůstajícího i vyzrávajícího českého čtenáře nikdy. Je čtena jednotlivci jako generacemi.
Nelze říci, že by osud k Němcové spisovatelce za jejího života byl nepřízniv. Odmyslíme-li si neutěšené hmotné její poměry, zvlášť křiklavé a zarmucující při vzpomínce na matku živitelku četné rodiny, poměry ostatně nikoli neznámé tehdejšímu českému spisovateli, žijícímu jen z výtěžku svého pera, B. Němcová měla to, čemu se říká literární úspěch. Hned při svím vstupu na pražskou půdu a při prvních krůčcích básnických oslňuje mladá a krásná žena půvabem svého zjevu všechny. Čelakovský, který arci měl v Němcové příznivkyni, když se ucházel o ruku Bohumily Rajské, uctíval a velebil v ní "ušlechtilou pěvkyni naší", strohý a realisticky přísný Havlíček – i jemu byla Němcová důvěrnicí ve věcech milostných – obhajuje jí "Obrazy z Domažlic" s rytířskou velkomyslností proti uražené místní ješitnosti a béře spisovatelku v obranu proti námitkám Tylovým, který by raději byl viděl Němcovou pracovati v jiném oboru prózy, než je spisování pohádek.
Němcová má literární přátele, Čejku, Nebeského, Klácela, Hanuše, kteří radí, poučují a ukazují směr, jímž by se měla brát její tvořivost. Podléhajíce milostnému kouzlu jejího ženství, jsou unášeni přímostí povahy i ušlechtilou odvahou jednání Němcové, nestačují však namnoze jejímu letu a záhy jsou pohoršování pohrdou, s níž stíhá úzkoprsou společenskou konvenci. Naštěstí Němcová i v uměleckém pojetí jde si svou cestou. Tvoří "Babičku" z milosti srdce a ku podivu, její posuzovatelé, první podněcovatel a milenec zlomeného srdce V. B. Nebeský i citově nezaujatý, střízlivý K. B. Štorch, třebaže by snad rádi viděli spisovatelku pracovati jinak a v jiném směru, dovedou oceniti v díle to, co je v něm nesmrtelné: jeho oduševnělost, zdaleka překonávající pouhou popisnost, jeho národní statečnost, lidskou ušlechtilost, jimiž "Babička" překonává a podmaňuje vždy nové generace. Literární význam Němcové byl uznáván hned od počátku jejími současníky, což nebývá běžný zjev v české literární minulosti. Ale že je vedoucím zjevem v naší próze, k tomu se došlo postupně po letech.
Již pokolení májovému počíná se jeviti Němcová ve světle zjednodušeném, ani jeden z nekrologů se nepokusil o hlubší pojetí. Převládá oficelní šablonovitý portrét stárnoucí spisovatelky, k níž veřejnost i nakladatel se chovaly nešetrně. Neruda tento výsledný dojem zvroucňuje po letech lidsky jímavou vzpomínkou na první setkání se slavnou, ale chudobnou spisovatelkou, když ji s Hálkem jako mladiství pořadatelé alamanachu Máj přišli požádat o příspěvek. Ale vedle psaného slova žije a houževnatě se udržuje tajemnůstkářská tradice, pracující narážkami a ironickými poznámkami o soukromém životě Němcové. Příliš lidské, řekla by básnířka, ale toto příliš lidské počalo pomalu odsouvati stranou její literárání odkaz. Pravda, bylať tu nebezpečná soupeřka, Karolina Světlá, jež načas ovládla pole, objektivní, citově ukázněný protiklad B. Němcové, strohá hloubalka, jíž důsažnost teorie platila nad omilostňující životní prožitek. Ona pomáhala v svých vzpomínkách utvrditi obraz božského bohémství Němcové, její naivní štědrosti k přátelům, i jejího nahodilého, neuvědomělého způsobu tvorby, z něhož by sotva bylo bez pomoci přátel vzrostlo dílo takové výše. I na Krásnohorskou, kritika více myšlenkového než umělecky cítícího, přešlo mnoho z podání Světlé. Také ona spatřuje v Němcové realistickou spisovatelku, jež v "Babičce" skvělým vypravěčským uměním podala kus kulturních dějin našeho národa, zrcadlo jeho mravů z lidového ducha; celým založením své bytosti Krásnohorská stojí na straně Světlé, ducha idealisticky a mravně hloubavého. To již sestra Karoliny, Sofie Podlipská, dovedla po letech s mnohem větším porozuměním přistoupiti k B. Němcové, chápati její ženství, krásné tělesně i bohaté duševně, a vciťovati se do její prosté, měkké, slovansky družné a obětavé povahy.
Vzrůstající obliba národopisného studia v letech osmdesátých a devadesátých probouzí nový zájem o dílo Němcové. Ale stoupenci tohoto hnutí vyzdvihují jen folkloristickou stránku, zapomínajíce na uměleckou celistvost díla. Co v očích moravské kritiky a našich bartošovců je rázovité a památné, to právě přezírá a podceňuje kosmpolitická reakce lumírovská, vytýkající ubohé autorce nedostatek vzletu. Realismus měl již větší pochopení pro dílo Němcové. Ale spatřoval jeho význam opět tam, kam směřoval svým hnutím, společensky opravním. V náznacích, jimiž se Němcová dotýká otázky ženské, poměru pánů k čeledi a prostituce shledáváno sociální průkopnictví, v jejím pozorovacím a popisném smyslu předpoklad pro zdravé realistické pojetí. Jen stranou zapadá mínění V. Mrštíka, že věčná životnost Němcové nespočívá v technice, nýbrž v hloubce jejího citu, a básník Fr. Táborský píše svůj krásný essay o básnířce, jež šla drsným životem za svým snem, jejíž spanilé dílo staví vedle Erbena, Smetany, Mánesa a Alše, značně pozdě (až r. 1912), když už kritka z počátku století vykonala velký kus své práce objevitelské a určovací.
Tato kritika, v jejímž jednom sledu nutno jmenovat tři velká jména: F. X. Šaldy, V. Tilla a Arne Nováka, počíná teprve rozuměti tragice a milostnosti lidského zjevu Boženy Němcové na podkladě odborné analysy jejích osudů i děl. Nedálo se tak arci bez předchozího pilného a pracného snažení materiálu životopisného a pramenného, k němuž přispěli obětaví pracovníci literárně historičtí, jako Jos. Hanuš, Vincenc Vávra, Jos. Lelek a j., z mladších pak Zdeněk Záhoř, zastávající se jmenovitě čistoty erotických vztahů své pratchyně, a Miloslav Novotný, po Marii Gebauerové a Karlu Hiklovi objevný vydavatel díla a znalec Němcové. Bez vydání spisů všech, bez jejich náležité komentace, jíž se nám např. dostalo nedávno v Hýskově pietní edici "Babičky", bez zveřejnění korespondence a zpřístupnění deníků nebyl by možný rozbor díla, jak jej v minnulosti doporučoval jediný Karel Sabina, nebyla by však možná ani synthesa osobnosti, ani určení básnického typu, k nimž směřují průzkumné studie literární vědy, mířící z positivistických fakt do dušezkumné a slohotvorné oblasti novoidealismu.
Tille, Novák, Šalda ukázali, jak Němcová nejen mocně žila, nýbrž i tvořila. Sledujíc např. otázku emancipační, nespatřuje v ní jen vyřešení ženské svéprávnosti, ale ihned ji zkázňuje přísným názorem na posvátnost a povýšenost mateřství. Stejně i jiné otázky společenské, týkající vzdělání lidu i sociální deklasovanosti, řeší básnířka sice s naivním realismem, ale s opravdovým úmyslem pomoci, nikterak se neohlížejíc na konvenci denního života. Ale co je nejdůležitější, Němcová své myšlenky, svůj literární názor prožívá, vyvěrají z hloubi její duše. Není jiná v životě a jiná v literatuře. Je to typ ideálně naivní, božsky bezprostřední.
Její próza je hluboce umělecká, národopisné zvyky, obyčeje, popisy jsou jen popisnou složkou celkové komposice. Němcová je básnířka. V díle se zpovídá hluboce z vlastní životní filosofie, opírající se o víru v člověka a v dobrotu lidské duše. Kouzelně si vysnívá nezkažený obraz zlatého věku, jež promítá do dnešního života. Maluje si svět, jaký si přála míti, věříc vyrovnaně s idealistou Klácelem, že je potřebí bratrské lásky, přátelství a pravdivosti ve vzájemném styku lidí.
Obraz, jaký nám skýtá česká kritika a dějepis písemnictví o Boženě Němcové, není zdaleka ještě nakreslen v definitivní podobě a v monumentálních konturách. Zbývá mnoho práce, otevírá se mnoho problémů, a dlouho asi nebudeme moci říci, že záhada osobnosti i díla nesmrtelné Boženy je řešena jednou provždy s konečnou platností. O to ani v duchovních vědách nejde. Jsou stále živé a vyvíjejí se s lidským názorem, s jeho duchovní náplní.
Ale není možno nezmíniti se ani o kultu Němcové, jenž vzplanul u nás v době nedávné probuzením zájmu o biografický román. Čtenáři "Národních listů" snad si vzpomenou na romány běžné realistické faktury ze života Němcové, na "Touhu" E. Synka a "Manžela slavné ženy" V. Drnáka – J. V. Rosůlka, jež jsme podrobili svého času kritice, spatřujíce v nich jednak dovednou reportáž, jednak sklon naturalisticky vyhověti poptávce po osudech manželského soužití B. Němcové. Budou ohlašovaná lyrika Seifertova a osobnostní pathos Halasův šťastnější v osobnostním prožití naší Boženy? Podle předběžných ukázek lze souditi, že bude možno odpověděti kladně. Naše poesie vůbec si vytyčuje mnohem vyšší cíl, přistupujíc k B. Němcové v sevřeném útvaru bez sensačnosti, s mocnou vnitřní zkušeností, se zrakem zbystřeným vědomím odpovědnosti české básnické tradice. Neboť ani oba romantikové V. B. Nebeský a mladistvě ztracený V. Č. Bendl, básníce z milostného prožitku, nepodali lyriku malého citového ponoru a strhujícího opojení; ani citlivě roztesknělý Ant. Klášterský na své jihočeské pouti nevzpomíná s běžnou obrazivostí sociálního utrpení Němcové; ani konečně právě před dvaceti lety nevepsal zjihlý ironik, Viktor Dyk, památce Bož. Němcové nadarmo své verše, v nichž se zážitek osobní milosti dopíná nejvyšší tragiky, plynoucí z osudové české lhostejnosti:
Šla štědrá dárkyně, šla každé slovo květ,
šla s okem zářícím a nečekajíc díků...
A v ženě ubité ubila lásku svou
ta země podivná, jež jmenuje se Čechy.
Buďtež požehnáni následovníci, kteří tvoříte pro čest rodového a duchovního příbuzenství!