Jdi na obsah Jdi na menu
 


Alois Jirásek - Dva doplňky (1912)

Zdroj: JIRÁSEK, A. Dva doplňky. In: ČERNÝ, V. (red.) Božena Němcová - Sborník statí o jejím životě a díle. Emil Šolc, Praha 1912, str. 13 - 15
 
I.
 
    Kateřina Vilemina, vévodkyně zaháňská (1781 – 1839) stala se nám zajímavou jako »paní kněžna« v naší »Babičce« i tím, že rodiče Boženy Němcové byli v jejích službách a že dcerka jejich Baruška žila za svých dívčích let v ovzduší jejího dvora. I lákalo lépe poznati »paní kněžnu« a láká seznati také ty, kteří jako její hosté meškávali v Ratibořicích nebo na zámku náchodském, i to, jak asi pohlíželi na náš kraj a jeho lid. O »paní kněžně« jsem už psal a obšírněji [Sebrané Spisy XXII. Rozmanitá prosa. I.].
    Její matka, Anna Charlotta Dorota, vévodkyně kuronská (1761 – 1821), z německého kuronského rodu říšských hrabat von Medem, byla víc Francouzkou než Němkyní. Montesquieu, Mirabeau, paní de Staël, Stéphanie Genlis byli její zamilovaní autoři a autorky. Psala lip francouzsky nežli německy; francouzské byly její zápisky. V nich také vypravuje, jak ji do hloubi duše dojalo, když v kostnickém kostele se doslechla, tady, v této svatyni že byl Jan Hus r. 1415 odsouzen k smrti upálením. »Ach, jak mohou,« připsala, »lidé sami bludům podrobení sobě osobovati, aby tak ukrutně odsoudili svého spolubratra!« Pro verše, zvláště německé, nměla valného smyslu.
    Za to její starší sestra Elisa (1754 – 1833) nejen že básně milovala, ale i sama je skládala a německy, zvl. duchovní písně (Geistliche Lieder einer vornehmen kurländischen Dame r. 1780) plné sentimentality a citového blouznění, ale i jiné básně (Gedichte 1806). Provdala se za hraběte von der Recke, záhy však, r. 1776, tedy dvaadvacítiletá, se s ním rozešla. Když jí bylo třicet let, setkala se s Krištofem Augustem Tiedgem. Mladý básník byl jí nadšen a také ona na něj nezapomněla. Stala se jeho ctitelkou, zvláště když r. 1800 vydal velkou svou báseň »Urania«, kterouž v Němcích tenkrát všude přijali nadšeně.
    Když Tiedge téhož roku přijel do Berlína, pozvala jej Elisa von der Recke meškající v domě své sestry (pod lipami), aby ji, Elisu, navštívil. Šestnáct let se neviděli. Tiedge, jemuž do padesátky mnoho nescházelo, byl pak denním hostem své šestačtyřicítileté ctitelky. A již se nerozešli. Tiedge stal se hraběnčiným přítelem i průvodčím. Jezdil s ní do lázní, do Teplic, r. 1804 do Františkových Lázní, kdež se stýkali s Herderem, provázel ji na její cestě po Itálii, bydlil pak s ní v jejím domě v Drážďanech. Ve svém pokoji měl kromě jiných obrazů také portréty vévodkyně zaháňské, »paní kněžny« naší, její nejmladší sestry Doroty, provdané za synovce Talleyrandova, vévodu z Dino, a obraz – mistra Jana Husa.
    Tiedge, jenž měl pravou nohu silně křivou a chodil o holi, nebyl krasavec, ale Elisa, dáma vysoké postavy, velkých, modrých očí, jej zbožňovala. »Uranii« pokládala za nejkrásnější dílo básnické německé literatury. »Uranie« byla její biblí; každého rána přečtla si z ní zpěv, jakoby z posvátné knihy. Tak ctila zbožňovaného básníka, jemuž dávala o každých jeho narozeninách darem – nový štít na ochranu očí.
    Koncem r. 1813, kdy všude po Německu zpívala se Tiedgeova píseň o kozákově loučení s milou »Schöne Minka, ich muss scheiden« [Do češtiny přeložil V. Hanka.], přijela s Tiedgem do Náchoda a strávila tu s ním zimu. Bydlili nahoře v zámku. Hraběnku, tenkráte skoro sedesátiletou, provázela také slečna Eichmannová, jež si dopisovala se svými příbuznými v Berlíně. I Tiedge psal její mladičké neteři a to řečí vázanou. Z této epištoly ne právě skvěle veršované, dané »na zámku náchodském dne 14. ledna 1814«, uvádím obsah odstavce týkajícího se Náchoda.
 
»Už víš, jak žijeme zde nahoře v podoblačné věži. Čteme, píšeme; je tu vůbec ticho, ač dá-li bouře, jež nad osla je hrubší a drsně hovořívá  s naší věží. Rve se s ní, až pak přece uteče – a věž zůstane. Vidíme dolů na město, jež vypadá jako hrob vedle hrobu. Čas, jenž špatně rozumí malbě, natřel na černo všechny střechy, pod nimiž mnoho chudoby vchází a vychází – – To, pomyslíš si, není pěkné. Ano, není, za to pěknější jsou vrchy jedlových lesů kolem nás.«
 
    Tak se Tiedgemu zdál Náchod tenkrát ještě malý, plný dřevěných stavení pod šindelovými, tmavými střechami. Tiedge soudil opravdu s vysoka.
    Synovcem slečny Eichmannovy byl Gustav Parthey, později proslulý filolog a egyptolog, tenkráte, r. 1814 sekundán (dle našeho septimán) berlínského gymnasia. Ten psal z Berlína do Náchoda tetičce, psal i Tiedgemu; tomu latinsky. Tiedge ihned mu odpověděl a také po latinsku. Smysl toho listu je tento: »Okruh vzdělanosti k Náchodu nesahá. Pročež se v tomto městě neděje nic nového, aniž hodného, co bych psal Tobě, Berlíňanu oplývajícímu hojností ducha nejznamenitějších mužů. Nejbarbarštější tohoto lidu bijí do uší [Míní zajisté, že řečí svou.] a našeho jazyka neslyšeti kromě v našem kruhu. Ušlechtilé vzdělanosti jest u Čechů převeliký nedostatek; majíť smysl jen pro hmotu, ne však pro vzdělanost, kterouž od svých hranic oddalují, jako mor. V tom smýšlení vystavěli na břehu řeky dělící Čechy od Slezska hliněnou chatrč, ze které voják rudobradý divokého pohledu číhaje vyráží, cestující zadržuje a jim mezi zapovězenými věcmi i knihy, jestliže je náhodou s sebou mají, odnímá. Knihy ty posílají se k nejvyšším soudcům, kteří o to pečují, aby morem tím nebyli Čechové nakaženi. Z toho snadno vyrozumíš, že s nikým se nestýkáme, leda jen sami s sebou. Přece však necítíme tíhu samoty.« Dále píše, že je baví dopisy přátel, večer že čtou a z těchto večerních hodin většinu že stráví četbou historie Karla Smělého, a dodává: »Kéž by nesmrtelní bohové toho Napoleona zhubili takovým koncem, jako onoho Karla!«
    Lichotivé to psaní pro nás není. Ovšem týká se také tehdejší rakouské vlády zpátečnické a jejího náčelníka ministra Metternicha, jehož intimní přítelkyní byla »paní kněžna,« ale je to přece na náš vrub. Takto smýšlel o nás útlocitný básník, jenž se zámecké výše své mezi lid ani nesestoupil; ale také »paní kněžna«, jež přicházela mezi poddaný lid a slýchala o něm, ovšem asi jen referáty svých úředníků, na mnoze cizinců, sotva smýšlela jinak.
 
II.
 
V článku »Paní kněžna« výše uvedeném jsou také zprávy podle vypravování Kristiny Celbové, provd. Nemastové (Kristly v »Babičce«). K tomu zde přidávám, co vypravovala paní Antonie Hoffmannová (1816, † 1888), tchyně p. Fr. Součka, někdy řídícího učitele v Hronově, nyní ve výslužbě žijícího. Jeho laskavostí dostalo se mi těch zpráv r. 1882. Paní Hoffmannová rodem Rýdlová byla jako třináctileté děvče chůvou u Panklů. Ta vypravovala, že matka Boženy Němcové, rochličkoviítá (od neštovic), byla výborná kuchařka, nevalná však hospodyně; s penězi, které jí muž posílal, že nikdy nevystačila. Vařívala v Ratibořicích pro služebnictvo, zvláště cizích vrchností, když meškaly v Ratibořicích návštěvou. Před tím sloužila ve Vídni, kdež seznámila se s Panklem, kočím hraběte Schulenburka. Pankl byl pořádný, šetrný a přívětivý Němec, prostředně velký.
    Stará Novotná, t. j. »babička«, žila u Panklových; ale pak se pro něco rozhněvali a Novotná šla k druhé své dceři, Johance, kuchyňské v Ratibořicích. Tam drávala peří. Tonička Rýdlová, chůva Panklova, chodívala s dětmi po dvoře a také kolem tetina, Johančina, bytu. A tu babička
Novotná vždy zaťukala na okno, volala vnoučata a když děti vstoupily, vypravovala jim. Když pak Josef [Páté dítě Panklovo, nar. r. 1824.] nebo Štancla [Konstancie, sedmé dítě Panklovo, nar. 1829, † 1836.] doma řekli, že byli u báby, zlobila se Panklová.
    Tonička Rýdlová nastoupila u Panklů, když jí bylo třináct let, tedy r. 1829. Toho roku se narodila »Štancla«. Tonička uvádí ji jako dítě mluvící, tedy asi tříleté. Z toho lze vypočítati, že »babička« žila v Ratibořicích u své druhé dcery asi mezi r. 1832 až 1836. U věku dvaadvacíti let měla v Kladsku oddavky (r. 1792), bylo jí tedy toho roku 1836 šestašedesát let. Přirozeně připadají tu otázky: Vrátila se »babička« k Panklovým či zůstala u druhé své dcery Johanky? Zůstala tato Johanka v Ratibořicích či se odtud vystěhovala, a kam? Zemřela »babička« snad u ní?