Nebrozanský web

Tři galerie v jeden den

  
               
"Novému ránu rožneme svíci
Je neznámé a nemá tváře
Jak anděl v dřevu lípy spící
A čekající na řezbáře
 
Někdy se na nás anděl hněvá
Anděla máme každý svého
A naděje má z buku křídla
A srdce z dřeva lipového"
(Jan Skácel: Naděje s bukovými křídly)
               
Tyto Skácelovy verše (v mirně upravené podobě) najdeme na fasádě jednoho pražského domu (nedaleko stanice Malostranská, v parčíku pod starými zámeckými schody). Odtud jsem vycházel a sem se zpátky vracel. –
 
"Po starých zámeckých schodech... (atd. lalalala)" jsem vystoupal až na Pražský hrad. –
 
Uf, uf, Hrad je jak známo v kopci, ale jak říká Rudolf Hrušinský ve filmu Spalovač mrtvol, "je třeba oběti". –

 
3. prosince 2008 jsem si totiž usmyslel navštívit tři pobočky Národní galerie. –
 
Čímž jsem pokračoval v nedávno započané tradici a navázal jsem na říjnovou návštěvu Paláce Kinských a listopadovou Veletržního paláce. –
 
Měsíční perioda má smysl v tom, že každou první středu v měsíci je vstup do objektů Národní galerie volný (otevřeno je od 15-20 hod), jinak obvyklé vstupné do jednotlivých galerií činí 150/80 Kč. –
 
Návštěva tří galerií v kuse je docela nářez, ono se to nezdá, ale protože jsem tam šel sám, nezaslechli byste slova protestu. –
 
Jednotlivé expozice NG jsou tematicky rozčleněné, a tak zatímco v paláci Kinských se věnují krajinomalbě 19. století (možná to tak nevypadá, ale některé kusy si zaslouží velkou pozornost, teď mne napadá jedno jméno – Antonín Chittussi) a ve Veletržním paláci objevíme moderní umění (obzvlášť se mi líbí zahraniční část, jmenovitě expozice francouzského umění a zejména množství prací P. Picassa, ale dokonalé jsou i obrazy Kupky, Filly, Zrzavého a J. Čapka; onu listopadou středu jsem v třípatrovém paláci strávil víc jak dvě hodiny a bylo to málo), tak ve třech hradčanských galeriích nalezneme "díla starých mistrů". –

 
 
Konkrétně v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě si můžeme prohlédnout české umění 19. století, v obou palácích na Hradčanském náměstí (Šternberském a Schwarzenberském) pak jdeme proti proudu času ještě dále – od baroka až k antice. –
 
Poté co jsem se vydrápal do království Hradního klimatologa (vlajka vlála, takže někde tam určitě byl) a prošel jím, namířil jsem si to přímo do Šternberského paláce (barokního paláce postaveného pro Václava Vojtěcha ze Šternberku, což byl myslím poslední majitel libochovického zámku z řad tohoto šlechtického rodu s hvězdou ve znaku). –
 
Šternberský palác (NG): "Evropské umění od antiky do závěru baroka". –
 
Šternberský palác se nachází v sousedství toho Arcibiskupského, v klesající uličce nalevo od něj. V palácové zahradě by měly být nainstalovány ukázky českého sochařství 20. století a v přízemí budovy by mělo být německé umění 15.-18. století, ale já jsem nebyl ani tady ani tam, protože jsem byl líný projít dvoranou a spokojil jsem se s návštěvou prvního a druhého patra, které jsem měl u nosu (přišel jsem tak o skvostné práce A. Dürera a L. Cranacha, či o Strom života, unikátní řezbářské dílo ze zrušeného kláštera paulánů u Nové Bystřice; nechtěl jsem si ani kazit náladu, já nemám rád tyhle asociace; "no tak tam zajdu příště", jak by řekla jedna moje Novobystřická kamarádka). –
 
V prvním patře se navrátíme opravdu do historie (nejnovější exponáty jsou z 16. st.), vyjma několika skrovných antických památek (řecké vázy z poloviny 1. tis. př. n. l. či torza římských soch) zde nalezneme umění ovlivněné křesťanstvím – zlacené oltářní triptychy a pravoslavné ikony; největší čast zabírají renesanční obrazy italských a nizozemských umělců, pro mě ovšem neznámého jména, viděl jsem zde několik kojících madon, zajímavé bylo zejména vyobrazení s malým Ježíškem a starým Janem Křitelem (no jo umělci; Jan by měl být starší než Ježíš, ale tak o půl roku, ne o půl století). –
 

Nejcennější část Šternberského paláce se nachází v patře druhém (italské, španělské, francouzské a holandské umění 16.-18. st.), na mysli mám zejména čtyři obrazy, kvůli kterým je nutností do této části NG zajít – El Grecův "Modlící se Kristus", Goyův "Don Miguel de Lardizábal", Rembrandtův "Učenec v pracovně" a Rubensovo "Umučení sv. Tomáše". –

 
 
Zmíněné obrazy jsou jedináčci, vyjma Rubense, od kterého zde visí ještě dalších pět obrazů (krásné jsou ještě "Sv. Augustin" a "Vyhnání z ráje"). –

 
Holandské umění doplňují ještě například obrazy P. van Dycka, ale nejproslulejším dílem vystaveným ve Šternberském paláci bude asi Rembrandtův Učenec v pracovně (jediný Rembrandtův originální obraz na našem území, možná představující Theophrasta Paracelsa). –
 
Osobně na mě však více zapůsobil El Greco a jeho zobrazení Ježíše z konce 16. století. Kromě toho jsem rád, že jsem měl poprvé možnost vidět nějaký originál jeho o dvě století maldšího kolegy – F. Goyi. Ne že bych bez toho nemoh žít, ale zase je ten svět o něco hezčí. –
 
Schwarzenberský palác (NG): "Baroko v Čechách". –
 
Stačí přejít Hradčanské náměstí a ze zahraničních barokních sbírek se dostaneme do těch domácích. V rozsáhlém Schwarzenberském paláci (pův. postaven pro Lobkovice), který září do dáli svými renesančními psaníčkovými sgrafity, nalezneme skutečně reprezentativní výstavu. –
 
Návštěva stojí za to, vždyť české baroko snese srovnání s tím světovým. –
 
V přízemí se představí ze sochařského pohledu, nechybí díla M. B. Brauna a F. M. Brokoffa a nalezneme zde i řezbu sv. Izidora od Jana Jiřího Bendla (jeho uvádím jen pro jeho pěkná dvě jména, možná byste se divili, ale není jediným barokním umělcem s touto kombinací). –

V prvním patře je ukázáno české baroko v celé své kráse, nachází se zde totiž expozice o malířství vrcholného a pozdního baroka. –
 
"Nejvýznamnějším osobnostem barokního malířství v Čechách – Karlu Škrétovi a Petru Brandlovi – byly úmyslně vyčleněny reprezentativní prostory, které dají vyniknout kvalitám obou obrazových souborů, právem považovaných za chloubu celého galerijního fondu starého umění."

 
Do přítmí sálu v prvním patře jsem vstoupil právě ve chvíli, kdy paní průvodkyně (během komentované prohlídky, která o volných vstupech vždycky bývá) hovořila o P. Brandlovi, jak na tom byl ve stáří špatně, že byl nemocný, chudý a neplatil alimenty. Jeden jeho autoportrét na to ostatně i odkazuje, když ukazuje sebe sama počítajícího své dluhy. Jiný jeho obraz je "Lot a jeho dcery", kde mě zaujal popisek, komentující proč má pan Lot prst strčený do ruky své dcery, prý to naznačuje to, co bude následovat. Kdo zná tenhle biblický příběh až do konce, tak se taky asi zasměje, těm ostatním řeknu, že nepůjde o nic menšího než o incest; na Lotovu obranu se zaslouží poznamenat, že ho jeho dcery opily a jak známo v opilosti udělá kdokoli cokoli. –

 
V této sekci se nachází dále obrazy Jana Kupeckého, jenž maloval i v Drážďanech pro Augusta III., nebo Václava Vavřince Reinera, jehož si pamatuju z panteonu Národního muzea ("Třeba já nevim, kdo je tohle", řekla; no kdybys tu byla, tak bys to věděla). Ještě v prvém patře se nachází jeden obraz K. Škréty (sv. Martina), Škrétově dílu se však věnuje patro vyšší. –
 
Tento vynikající český malíř (pův. evangelík, aby se v době pobělohorské mohl vrátit, konvertoval ke katolictví) byl nejslavnějším malířem své doby, jeho obrazy je vyzdobena např. i litoměřická katedrála sv. Štěpána.
 
Ve druhém patře Schwarzenberského paláce nalezneme více jak desítku jeho obrazů, např. "Sv. Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem v Miláně"). –

 
Z oken je navíc pěkný výhled na Prahu, do večerní metropole tehdy svítila petřínská rozhledna (takže jste si připadali asi jako v Paříži) a budova Národního divadla. Nehrajou tam zrovna Cyrana? Velký nos velkého ducha značí? A srdce dobrotu a zdvořilost a cit a ráznou odvahu, čím jsem, čím nesmíš být? –
 
"Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií. Tam leží on!" –
 
"Teď Boha žádej o pardón, teď kvarta; lehký sek a nuž teď útok, kryt. Tys fanfaron! Při poslání tě bodnu už!" –
 
"To gaskonští kadeti jsou! De Castel, jejich kapitán!" –
 
Omlouvám se, zasnil jsem se s panem Vrchlickým. –
 
No, a aby ta výstava nebyla příliš bohemocentrická, nalezneme zde i úsek věnovaný době rudolfinské – namátkou jmenuju nejvýznamější exponáty: Aachenova "Sebevražda Lukrecie", Sprangerův "Epitaf" a socha "Kráčející kůň" od A. de Vries. –

 
Úplně na konci to nejlepší z grafických sbírek – kromě unikátního Claude Mellana (pro mě neznámého) s "Hlavou Kristovou na roušce Veroniky" (grafická práce vytvořená jedinou linkou, na obrázku by to nebylo vidět, ale naživo to působí geniálně) zde najdeme našeho starého známého Rembrandta van Rijn (např. kresba Pohled na Omval před Amsterodamem z 1645)
      
Klášter sv. Jiří (NG): "Umění 19. století v Čechách". –
        
Čas nás tlačí, pospěšme dál a zakončeme naše putování ve svatojiřském klášteře; prošel jsem tedy liduprázným nádvořím Pražského hradu, kolem katedrály, kolem slaměného betléma i vánočního stromku, až jsem se vrátil tam, kam jsem chtěl (klášter se nachází nalevo od samotné bazilky sv. Jiří). –
        
Ta paní mi řekla, že mám začít v prvním patře, tak jsem ji poděkoval a poslechl. V této galerii jsem byl asi hodinu, ale po všech těch předchozích jsem už více pociťoval únavu, možná o to víc jsem si všímal toho zajímavého. Jako věrný student litoměřického gymnázia nemohu nevzpomenout na Josefa Jungmanna, jenž je na Machkově obrazu hned na počátku výstavy. –
 
Jinou slavnou podobiznou je Podobizna kováře Jecha od Karla Purkyně (syna Jana Evangelisty Purkyně, rodáka z našeho kraje). Co se asociací na náš kraj týká, objevil jsem zde obraz dubického kostelíka v Českém středohoří, ale jméno onoho autora jsem si buďto vůbec nezapamatoval, nebo jsem ho zapomněl. –
 
My, lidé z Podřipska, rovněž oceníme "Řipský kraj" od Josefa Mánese (rodiné Mánesů je věnován vůbec značný prostor) nebo Mařákův "Říp", což je studie k výzdobě Národního divadla v Praze. Generaci Národního divadla je vyhrazena samostatná expozice, což zaujme nejnom ty, kteří ND v nedávné době navštívili (a všimli si té výzdoby; "Hele, to je Říp", řekl jsem tehdy. – "Nene, to neni," odpověděla. – "Já myslím támhle." – "Jo aha... a kdo myslíš, že to namaloval?"). Takže to byl Mařák a ne Brožík. Brožík je ze stejné generace a ve svatojiřském klášteře od něj můžeme vidět např. nedokončený obraz ze začátku 20. st. "Císař Ferdinand I. mezi svými umělci", pozoruhodný nejenom tím, že zobrazuje nedaleký Belvedér se zpívající fontánou, ale i tím, že na něm zobrazuje Annu Jagellonskou, jež se stavby nedožila. Milovníka Pražského hradu může ještě potěšit Kohlův obraz "Chrám sv. Víta". Katedrála je namalovaná tak, jak si malíř přál, aby vypadala (je namalovaná, totiž ještě před konečnou Mockerovou dostavbou). –
       
Ještě k tém studiím: v klášteře najdeme i Myslbekovu sošku "Hřebec Ardo", podle níž (a po tolika nezdarech) autor vytvořil koně pro sochu sv. Václava. –
    
Abychom se rozloučili stylově, uvedu, že se v této budově nachází i (zřejmě) nejslavnější obraz Mikoláše Alše "Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem". –
   
Bylo asi půl osmé, vyšel jsem z kláštera a sestupoval "po starých zámeckých schodech (atd. lalalala)" zpět do Prahy. –
 
Tak kam se podíváme příště?
 
Napsal: Abd el Kader, prosinec 2008