Jdi na obsah Jdi na menu
 


"To je vztah pro člověka, který je již zvyklý žít ve své hrobce s virtuálními kameny a bránami, jež umožňují vyjít z osamocení. Vzniká z toho blog, který se zdá zajímavý, ale ve skutečnosti se jedná jen o šílenství, do kterého někdo další zas přidává své úlety. Je to souhrn prázdnot oslazený nějakou tou fotografií, klipem nebo citátem, jenž zní překvapivě, něžně nebo hluboce, ale pak jej stejně nalezneš na stránce vtipných esemesek. Někdy tě však obohatí, pomohou ti pojmenovat to, co žiješ, udělat ti společnost."
(Domenico Sigalini)

 

 

Otevřený zápisník (z dubna a května 2008)

 

13.dubna 2008

Tak nějak nejsem schopen něco napsat do tohodle bizarního zápisníku. Prostě nemám chuť. A přitom je toho tolik, o čem bych mohl psát!

Víte, co je to apatie? A nechuť?

Nechci se unášet emocemi, ale kdybych se nenechal unášet, tak pak opravdu nenapíšu ani řádku. Emoce jsou fajn. Je to fajn, když vás něco někam žene. "Je to zázrak, kámo, zázrak." No prostě a jednoduše, v životě lidském jsou takové období, kdy nemáte na nic chuť. Prostě vás nic nebaví. Jste znudění a otrávení. Je to teda sice hodně trapný, ale člověk se něčemu takovému nevyhne.

Třeba můj život je jedna velká nuda (já si nestěžuju, jenom popisuju), ale občas jsou chvilky, který stojí za to.

Jindy (v současnosti) zase koukáte do blba, pousloucháte debilní písničky, vedete nesmyslné rozhovory - tedy život jak se patří.

Když se nudíte, nemáte na nic čas. Sotva jsem začal psát, už musím končit. Ještě se stihnu podělit s mými čtenáři, o informaci, že mám děsně krásný ruce (to jsem si všiml, když ťukám do klávesnice, heč). Ale jsou takový vyhublý. No jo ruce anorektika, co se dá dělat. Markovi by se určitě líbily. Marek je můj kamarád.

Každý nemá kamaráda.

P.S. Zase sem něco napíši, tak nebojte. Už mám zase chuť. Do všeho se musí člověk nutit. Do učení, do psaní i do lásky. Do lásky hlavně.

 

17.dubna 2008

Jsou to fakt strašně zajímavé věci, které sem píšu. Tak zajímavé, že se člověk bojí, je zpětně číst. Člověk se totiž nerad cítí trapně.

No jo jsou to všechno plky. Ale co, jsou horší věci.

Jeden příspěvek jsem dokonce omylem smazal. Byl docela pěkný, možná úplně nejpěknější. Tak to ale chodí. Přece nebudu mazat žvásty, žvásty tady nechám. Žvásty ke mě patří...

Jak se píše na konci Janova evangelia - kdybych měl vylíčit vše co se stalo, nestačily by všechny knihy světa. Já mám podobnej problém, jako autor této knihy, tedy apoštol Jan. Pak máme taky stejný jméno. Je to úžasný jméno. Doslovně znamená "Bůh je milostivý" (doufám, že jsem si to nevymyslel). Ale k tomu problému - taky jsem plný zážitků, jsem pytel naplněný informacemi a dojmy...

V úterý jsem byl například v národním muzeu, slavilo stodevadesátý narozeniny a vstup byl zdarma. Byla tam velryba. A poprsí Václava Vavřince Reinera (barokního malíře... doufám, že se nepletu opět). Byly tam i náplasti Járy Cimrmanna (ale to byla asi recese). Československá vlajka, kterou americký kosmonaut E.Cernan (poslední muž na měsíci) měl s sebou ve vesmíru. Kromě koster dinosaurů, tam ještě byli vycpaní ptáci. Ti byly nejlepší. Nejlepší jsou vycpaní ptáci. Nejlepší, nejlepší... hehe... nejlepší, nejlepší

Já miluju muzea, zas tam někdy zajdu... zase někdy zadarmo... nebo třeba do národní galerie bych se mohl podívat nebo do náprstkova muzea... už se těším

Doufám, že tam někde budou vycpaní ptáci.

Kam se na ně hrabou korunovační klenoty...

No nic, jdu si číst zákoník práce. Kdo to neví, tomu říkám, že pracovní právo je moje láska. A jeden zákoník práce, je lepší než tisíc Hůrků dohromady (kdo nezná souvislosti, nepochopí... jen poznamenám, že třeťáci se rýmují se slovem feťáci... a Hůrka je zase nade všechny drogy... byl jsem v Praze, když přijel Jan Pavel II. a řeknu vám, že určitě nenadchnul tolik lidí... třeťáci jsou blázni)

Jdu si číst. Život je fajn.

 

6.května 2008

Čas letí, ani nevíš jak... včerejšek už je minulost... kdoví jestli se vůbec odehrál... jestli se odehrál minulej měsíc a minulej rok... všechno je to už tak dávno... už se to týká někoho jiného... důležitá je jenom současnost... důležité je to, co udělám teď...

Čas je taková mrcha, všechno zkazí (tímto se zříkám odpovědnosti, že za něco můžu já sám)... čas všechno zpřetrhá...

a k tomu ta nevěrná mrcha Paměť... proč musej vzpomínky tak rychle zmizet? proč dneska necítím, co jsem cítil včera? proč jsem ztratil všechnu včerejší sílu?

všechno zmizí... všechno... nic nezůstane... čas je nepřítel ze všech nejhroznější... vždycky totiž vyhraje... i když se budem utvrzovat ve věčném trvání tohohle okamžiku, tohohle citu, tohohle pouta, tohohle vztahu... i když řekneme, že to nikdy neskončí... i když řekneme, to přece nemůže skončit (všechno jiného skončí, ale tohle přece néé)... i když bláhově se budem plácat po rameni a objímat se, tak prostě nic nezmůžeme...

člověk nebyl stvořen pro věčnost a některý věci skončej, ani nevíš jak... to mě děsí... Bože, jak já se bojím konců!

 

11. května 2008

Život není fajn

Kdybych tak moh zůstat doma - prostě se zavřít a nikam nevycházet. Hlavně ne mezi lidi. S lidma je nuda. Se mnou asi taky, ale já už jsem si na sebe zvyknul. Hlavně vím co můžu od sebe čekat; nic mě nepřekvapí. Že jsem blbeček, jsem už tak nějak objevil. Že jsem neschopnej se naučit na zkoušky, vím taky. Hele já už umím devatenáct otázek z dvaadevadesáti. To je bomba, hlavně když mám zkoušku v úterý. Asi na ní nepůjdu. Nerad se cítím trapně.

Kéž bych tak moh zůstat doma - prostě bych ležel na posteli a nic nedělal. Jo, pak bych byl maximálně spokojenej. Já nikoho nepotřebuju, já mám svůj odraz v zrcadle. Nejsem sám, k čertu. Nejsem trapnej.

Pravda je krutá. Jsem trapnej dneska, jako jsem byl trapnej včera. Nevěřím tomu, že bych se mohl změnit. Nevěřím tomu, že bych si kdy mohl věřit. Koukám na sebe do zrcadla a nevidím nic, co by mě mohlo těšit.

 

Může člověk najít něco, aniž by to hledal?
Mohlo by ho potkat něco, aniž by to čekal?
Může člověk zůstat v proudu?
Neplavat, jen zůstat v proudu?
Musím já sám něco chtít?
Musím se sám snažit žít?
Co kdybych se snažil víc?
Měl bych všechno nebo nic?

 

Tohle jsem nedávno vymyslel. Ani básně neumím vymyslet. Nikdy jsem to přece neuměl. Neuměls to nikdy, Honzo! Chápeš?

A do tohle zápisníku píšu jenom bláboly. A život nestojí za nic. Nikdy nestál. Koukni se zpět a řekni mi, co by se stalo, kdybych se nenarodil. Nic. Nic by se nestalo. Pravda je krutá. Čekáš, že tě něco potká. Čekáš na něco. Sedíš doma a čekáš. Hodně štěstí, Jirko.

Ty jo, já mám ale depku.

Tak jsem se vyjádřil a jdu se zase učit. Dneska jsem ani nebyl na pouti. Jo, měli jsme v Brozanech pouť. Docela pěkné. Teda moc jsem si ji neužil. Učím se totiž OPP a čtu si OSŘ.

Noc bude dneska dlouhá. Né abys chodil spát, Jene. Uč se!

 

12. května 2008

Dnešek skončí a zítřek není pro mne

Zrovna jsem poslal do Března pohled. Byl pro Janu a byl celý kouzelný :) Bude se jí líbit (třeba mi taky ňákej pošle, ale na tom nezáleží). Napsal jsem do něj čtyřverší, týkající se trošku pouti ( u nás byla totiž pouť)... Březno je takový velikánský město u Chomutova. Vlastně nevím. Kdo to má vědět? Nikdy jsem tam nebyl. Ale určitě to není žádná díra.

Díra jsou naopak Brozany, tedy podle mého kamaráda. On tu nikdy nebyl, ale on ví všechno. Stejnak mě chce jenom provokovat. On to rád dělá. Občas. Je s ním docela legrace.

Mám ho strašně rád. Je to báječnej člověk. Chodí se mnou do školy. Dobře vypadá a dobře se oblíká. A je to můj přítel. Přátelé jsou bezva. Bez nich to není ono. Nestojí to za nic. Byli jsme spolu v Národním muzeu a taky v Obrazárně Pražskýho hradu. Vždycky měli vstup zdarma. Proto jsme tam byli. Každý úterý od šestnácti hodin je do obrazárny vstup volný (jinak to stojí asi sto pade). Jsou tam pěkný obrázky - renesance, baroko, rudolfinské sbírky...

On sice říkal, že ho to moc nenadchlo, ale nemluví pravdu. Mě se tam líbilo - jak by se mu tam mohlo nelíbit? On toho napovídá... Teda možná ani ne. On je takový tichý. Nomen omen. Je jako já. Vlastně je takový tajemný; moc toho o něm nevím. Má rád Ivana Trojana a čokoládu. Zná všechny hudebníky, kteří existujou i neexistujou. A dluží mi pistácie. Půl kila. A bydlí v Bystřici... Takový věci jsou ale nejmíň podstatný. Je to úžasnej člověk, to je celé.

A tohle jsou slova. Slova, která nic neznamenají. Snad ale dokážou vyvolat vzpomínky, až si to budu jednou číst. Za rok, za dva. Co bude za rok? Za dva? Budoucnost je tak nejistá. Člověk se žene za něčím, ani sám neví za čím. Nevidí co je důležité a zabývá se hloupostmi. Nestojí to za to (jak by řekl Malý princ). Proč by si člověk měl nechat všechno pro sebe? To můžu, až tu nebudu. Člověk je tady krátce, proč vše tajit? Škoda obrazu, který nebyl namalován. Škoda věty, která zůstala nevyřčena. A já teď pronáším slova, jako bych máchal rukama, ve snaze přinutit vodu téct. Řeku. Vodu, která sama teče. Seš ta řeka, chci tě zachytit, chci tě nabrat, ale ono to nejde. Proto se snažím mluvit, snažím se tě zaklít, chtěl bych dosáhnout toho,abys zkameněla a já se na tebe jen díval...

 

15. května 2008

Abych sem nepsal jenom takový tesknosti (přesně tak, výše řečené byla tesknost), tak napíšu něco ze života. Dneska, když jsem se díval na hokej (bez komentáře - každej den není posvícení, no...) tak mě napadl takovej pocit, nebo spíš chuť - ano chuť, měl jsem na něco chuť, chvilku jsem nevěděl na co, jen jsem si říkal "to bych si dal", pak jsem tu touhu rozpoznal... zkrátka a dobře v tu chvíli by mi nejlíp udělal fernet, přesněji Lemonfernet. Teda já žádnej doma nemám, z pátku na sobotu jsem ho vyžunknul, teda myslím, že né úplně celej, myslím, že mi ho někdo zabavil, možná je ještě u pepy na faře. Možná se tam někde válí. No já už si toho moc nepamatuju, tak ani nevím jak jsem z toho báječnýho grilování přišel domů. "Zase?". Prý už svítalo a byl po pátý hodině. Ale fakt nevím. Probudil jsem se až v poledne a hlava mě bolela až do večera. Myslel jsem, že přestane, když se půjdu projít. Šel jsem teda ven, na pouť. Hlava mě bolela, ale pouť byla hezká. Hodně lidí,hodně - překvapilo mě to. Kolotoče, autodrom - prostě klasika. Ještě nějakej ten kulturní program a bude to bomba. Já jsem sice na žádný atrakci nebyl (samotnému se mě nechtělo), ale koupil jsem si sladkosti. Marcipán, kokos a takový dobrůtky. Koho zajímají ještě nějaké podrobnosti, tak píšu, že jsem měl i zmrzlinu (točenou, míchanou, heč). No jo, ale musel jsem se učit - občan proces, však to znáte. Ani jsem nešel na pouťovou zábavu. No a co. Lepší učit se - než chlastat. Ale fernet je fernet. A opít se - to není tak špatné. Protože unikneš. Teda unikneš jen na chvíli. A rána jsou navíc hrozná. Však fernet je stejně fernet. Je to moje kamarádka flaška. Moje přítelkyně. Někdy vám budu vyprávět, o tom, jak Honza vypil celou lahev, když byl doma sám. Je to legrační. Tak já se jdu zase učit. Možná půjdu spát. Kdyžtak dobrou noc.

 

22. května 2008

Filmové okénko

Nevím jestli se někomu líbí současný český filmy, ale mě se nelíbí. Já mám raději zahraniční, v tomhletom nejsem patriot; osobně si teda myslím, že nejlepší české filmy už byly natočeny. Rudolf Hrušínský byl prostě jenom jeden (sic!). Ach, Bellevue... Škoda mluvit, Hřebejk není Menzel a nikdy jím nebude. A Skřivánky na niti, nikdy nic nepředčí. Je to věc názorů,ale mě prostě ta současná tvorba nic neříká, pěkný je občas něco od Svěráka, ale tam to asi končí. Třeba se někomu líbí Vratný lahve, ale... Teda on to není špatný film, na to, že českej, je to fakt špička. Ale pak si pustíte Hodiny (Hours) a vidíte, ten kontrast (jak by řekla Nicole Kidmanová alias Virginie Woolfová, "jde o protiklady", ona by teda ještě řekla "jeden musí zemřít, aby druzí mohli žít", ale to už je mimo téma). Když jsem viděl tenhle film poprvý, tak jsem se do Kidmannový zamiloval stejně jako do Woolfový. Je to prostě skvost... Nebo třeba ten Bergmann, člověk je z jeho filmů úplně hotovej. Pusťte si Personu a zešílíte. Nejdepresivnější film, kterej jsem viděl. Možná nejpůsobivější. Vůbec jsem ho nepochopil. Naprostá šílenost... Lahve, Hodiny a Personu jsem viděl v posledních dvou dnech, tak jsem se k tomu musel nějak vyjádřit... Kdo mě zná, ví však, že nejlepší z nejlepších je Barry Lyndon od Stanleyho Kubricka... někdy vám o něm něco napíšu... nádhernej film... nejkrásnější film, kterej jsem kdy viděl...No do nejlepší desítky filmů, který jsem shlédl by určitě patřil i... dobře tak nejlepších deset,jo...

Dobře tak, je čtvrtek 22.května 2008, je 14:26 a tohle je deset nejlepších - BARRY LYNDON (bez komentáře, není co dodat), SKŘIVÁNCI NA NITI (mám slabost pro Jiřího Menzela a Rudolfa Hrušinského, klidně bych sem napsal všechny ostatní na kterých se nějak podíleli, ale zachovejme proporcionalitu), HODINY (jsem zamilovanej, nejen do tohohle filmu), MEFISTO (vynikající Klaus Maria Brandauer, takový psycho, to mám rád, to se ke mně hodí), SMRT V BENÁTKÁCH (zatímco předchozí film je adaptací knihy Klause Manna, tohle je od je ho tatíka Thomase... bomba, bomba... k tomu hudba od Gustava Mahlera a režie od Luchina Viscontiho... a další člověk, kterej se ztratil mezi lidma), ZELENÁ KARTA (prostě jsem si oblíbil Gérarda Depardieua... ta scéna, když hraje na klavír, je nejlepší filmová scéna všech dob), STŘIHORUKÝ EDWARD (pak tak mám rád Johnnyho Deppa a todle je klasika; teda já mám rád i Micheala Douglase, ale nenapadá mě žádnej film, kterej by mě tak dostal, on je úžasnej sám o sobě, možná Volný pád, ale to jsem viděl jedinkrát, nemůžu proto soudit), HVĚZDNÉ VÁLKY (pohádka pohádek, z toho nikdy nevyrostu... a sci-fi je sci-fi... kdybych měl víc prostoru, píšu i Planetu opic), HŘÍŠNÝ TANEC (nemůžu si pomoct, dívčí výchova mě tak zformovala) a NĚKDO TO RÁD HORKÉ ( myslel jsem i na Přiznání, Moulin Rouge, Evitu, Butche Cassidyho a Sundance Kida, Adaptaci nebo Amores perros, ale je to jenom hra,ne?)

 

24. května 2008 (svátek má Jana - pěkné jméno, zní skoro jako moje)

Recenze 15. května

Byl čtvrtek a bylo hezky. Teda myslím. Jo bylo, pamatuju si, že jsem si sedl v autobuse na špatnou stranu a celou cestu mi sluníčko svítilo do očí. Asi mi to vadilo; lidi obecně nemají slunce rádi. Nemají rádi, když svítí i když nesvítí. Nemají rádi ani déšť ani mlhu, nemají rádi vůbec nic.
Sedl jsem si špatně; nikdy dřív bych to neudělal. Přece jsem vždycky vědel, na jakou stranu si mám sednout při cestě z Litoměřic. Už jsem to asi zapomněl. Teď mi jako přízrak přijde, že jsem chodil na gympl, že jsem jezdil tímhle autobusem. A přitom to není zas tak dávno. Tři roky. Tři hloupý roky a vše je pryč. Občas se objeví nějaký obraz, nějaká vzpomínka; avšak všechno to působí tak cize. Jako kdyby se to nikdy nestalo, jako kdyby se to stalo někomu jinému. Ze skutečnosti se stane sen. A když píšu tyhle slova, je mi tý šílený proměny líto. Je mi úzko z toho, že člověk strašně lehce zapomíná.
Když jsem ve škole, tak si moc nezapisuju, protože "tohle si určitě zapamatuju". Ale je to lež, úplně stejná jako, když si říkám, že se budu doma učit, dneska nepůjdu do školy, ale místo toho se budu doma učit. Já nevím, nikdy jsem se doma neučil. A stejně tak zapomenu i to, co se ve škole říka, jestliže si to nezapíšu. A neplatí to jenom pro školu. A tak nevím jestli to bylo takhle i dřív, přijde mi, že ne, že jsem tolik nezapomínal. Možná člověk stárne.
V tenhleten čtvrtek jsem měl namířeno do spořitelny (jo, spořka je moje oblíbený místo). Vešel jsem tam až po polední pauze; měli půlhodinovou přestávku, ale mě přišlo, že tam maj přestávku permanentní. Moc se nepřetrhli. Nechci jim křivdit, ale zase si to můžu dovolit; udělal jsem totiž dobrý skutek. Když na mě přišla u bankomatu řada, zavolal jsem na paní, která šla přede mnou, že tam nechala peníze. Ona je tam totiž opravdu zapomněla, polpeta. "Nechala jste si tam peníze. Nechala..." Načež se otočila, vyndala si těch 1200 Kč a odešla s poznámkou, že slušný lidi ještě existujou.
Já jsem to stejnak udělal jenom proto, abych sem mohl napsat, jaký jsem hodný chlapec. On to asi nikdo nebude číst. Teda nikdo z lidí, třeba to bude číst Bůh. Ten však o mé dobrotě dávno ví. Vždyť mě tak stvořil.
V cukrárně na náměstí jsem si dal zmrzku a potom jsem spatřil Zuzku. Teda jenom na tablu. No když recenzuju tenhle den, mohl bych zhodnotit tablo 8.O Gymnázia Josefa Jungmanna: Za prvé - kam se hrabou na nás. Za druhé - musej se všichni po všech opičit? Za třetí - musej se opičit po těch průměrnejch? Za čtvrté - proč se neopičej po těch dobrejch? proč se neopičej po nás? Za páté - my jsem asi vážně měli dobrý tablo.
Moje rodné Litoměřice jsou príma město, takový barokní. Na Dómském náměstí je navíc báječná katedrála svatého Štěpána. Poblíž ní jsem si sedl na lavičku; měl jsem s sebou OSŘ, ale nechtělo se mi učit. Raději jsem si do poznámek tohodle úzetka napsal baseň. Mohl bych jí nazvat Těžkomyslnost, je taková depresivní. Bohužel. Takhle zní:

 

Neptej se!


Neptej se zač,
zač vlastně vůbec stojíš!
Neptej se nač,
nač vlastně vůbec stojíš!

Neptej se po smyslu!
Proč kladeš otázky?
V tomhletom nesmyslu
- životě bez lásky -
nenajdeš odpověď
příznivou pro tebe.
A žádnou předpověď
o cestě do nebe.

Přestaň už konečně
otázky pokládat.
Přestaň se zbytečně
psychicky rozkládat.

Přestaň už bědovat,
že žiješ v hrobě.
Nebuď už proboha
k smíchu sám sobě.

Na nic už nemysli,
vždyť na nic nepřijdeš.
Pouze si rozmysli,
co vůbec vlastně chceš.

Můžeš začít žít,
můžeš stále snít,
dokonce si můžeš hrát...
Nesmíš se však dále ptát,
nesmíš se ptát vícekrát!


Hynek Mácha by mi rozuměl. Světnička kde umřel, byla asi třista metrů odsud. Na Dómském náměstí jsem strávil víc jak hodinku. Musel jsem se však vrátit domů; potřeboval jsem se učit. "Doma se toho naučím!" V úterý mě čekala zkouška z OPP (občan-proces) a já nic neuměl.
Doma jsem se ale ani neohřál. Tak nějak mě napadlo, že bych ještě dneska zajel do Roudnice. Třeba by tam mohl bejt nějakej koncert. Musel jsem si pospíšit, abych stihl poslední autobus z Brozan (miluju autobusy). Čirou náhodou se jakýsi koncert konal od sedmi v kulturním domečku Říp na Husově náměstí. Jako první vystoupili Happy Day Kvintet (tak nějak se jmenovali, pětičlenná vokální skupina, či co) a jako druzí Maranatha Gospel Choir (tohle je napsaný určitě správně). Né že by to bylo něco úplně extra, ale nejhorší taky nebyli. Teda diváci, ti byli úplně hotoví. No jo, maloměšťáci.
Roudnice nad Labem je moje kvazirodný město, měl jsem se tam narodit, ale nenarodil. Narodil jsem se v Litoměřicích, protože v roudnický porodnici malovali. To je taková rodinná legenda. Vlastně jsem se narodil předčasně, měl jsem se narodit až v červenci. To už by měli určitě vymalováno. Ale takový je osud. Takže jsem Litoměřičák. A jsem nedonošenej. Proto jsem pomalejší. Proto mi všechno pomalu dochází. Mě napadaj dobrý věci, ale až když je po všem. Nemůžu si pomoct; jsem jako postava z Dykova Krysaře. Mám prostě dlouhý vedení.
V gospelu zpívala Anička, moje spolužačka z práv. Ona je dokonce naše senátorka. Tady je fotka:

Já (uprostřed) a jedna dvacetina (?) souboru Maranatha Gospel Choir


Anička mi neřekla, že tam bude a při koncertě se mi schovávala za dvě blondýny u mikrofonu. Ale jinak je hodná. Kdo by to o ní řekl. Nejvíc se mi na ní líbí, že má dvě jména. Jak zpívá, nevím - to ve sboru zanikne. Stejnak tam bylo špatný ozvučení. Přišlo mi to moc nahlas. Asi jsem byl moc blízko.
A tenhle příspěvek je moc dlouhej; ten si asi Olda nepřečte. Čtvrtroku se mu chystám napsat mejl; však já mu ho napíšu. Nebo mu raději pošlu pohled, mejly jsou neosobní. Pošlu mu brozanskej, narozeninovej. Pohledy mám rád. Třeba taky nějakej dostanu.


30. května 2008

"Snad spaní je i život ten, jenž žiji teď."
(K.H. Mácha: Máj)


Zpěvy čtvrteční




Zpěv první:
Budu vám zpívat o příběhu, který se stal jen v mé hlavě. Sen. Zdál se mi tento sen? Nebo se vážně stal? Už ani nevím. Vždyť život sám je tak neskutečný.
Myslím, že byl zrovna čtvrtek. Obyčejný den obdobný ostatním dnům roku. Jeden den, jeden normální den života; asi opravdu byl tak obyčejný. Ale určitě byl neskutečný.
Jel jsem do Prahy - vidím to jako dneska. Proč jsem tam jel? Dobrá otázka. Nevím. Asi jsem musel vypadnout z domova. Musel jsem přehlušit to ticho. Jak já se tady dusím!
Den před tím jsem trpěl ve svém smutku a s představou, že jsem člověk, kterej nic neumí (právě jsem se učil na zkoušku). Byl bych plakal, kdybych to ještě dovedl. My introverti pláčeme už jenom uvnitř. Vypadáme lhostejně a, ano, vypadáme také silně, ale lidi jako já se trápí, trápí se vnitřně, neznatelně; neschopni křičet do světa, že mají už hlavu v oprátce! Trápil jsem se samozřejmě kvůli banalitám. Já nic jiného neumím. Můj život je banální a triviální. Však bolest je skutečná!


Intermezzo: báseň nazvaná "Portrét"

Srdce krvácí z představy,
že již tě nespatřím,
kterak vím, že čas nestaví,
že nestaví, že vím.

Neb miluju pohled na tebe,
tělesnou tvou oslepen jsem krásou,
když se však obrátím do sebe,
zřím, že pro jiného ústa tvá jsou.

Ač neznám tě, ač tichý jsi,
můžu tě přesto milovat;
přehánět mohou básníci,
básníci smí fabulovat.

Ač honosíš se jménem anděla,
ďábelská je tvoje duše:
kdybys o týhle básni věděla,
řekneš, že působí suše.



Zpěv druhý:
Těžko popisovat pocity, ale tehdy jsem nebyl zrovna přešťastný. Zejména jsem bědoval nad tím, že nejsem schopen se nic naučit, či vůbec se přinutit učit. Důvody nejsou důležité - vždycky se nějaký najde; trápení je můj folklór. Do týhle šedi květnové středy mi přišla zpráva od nejmilejší kamarádky, kterou mám. Ona neví, že je nejmilejší; jak by to mohla vědět?
Těžko se píše o pocitech svých! Co je přátelství? A co náklonnost? Co sympatie? Co touha? Co láska?
Jirka se nikdy v sobě nevyznal. Neví co teď píše a neví co bude psát dál! Chtěl bych jednou dosáhnout toho, abych uchopil skutečnost, jaká je, abych vyjádřil, co cítím, abych všechny věci pravými jmény nazval...
Jiří Jan je smutný pán - proto ho Andělina smska potěšila, proto jel následující den do Prahy.
Protože s Andělou není smutek. A naopak.
A proto budu mít rád ten čtvrtek, protože jsem nebyl smutný. Nedusil jsem se. Na fakultě to ani nejde - dvorana zvaná bazén je velká, prostorná, vzdušná, prosvětlená; je to architektonický skvost (dneska jsem to viděl). Genius loci a to úžasné ticho téhle budovy. JINÉ ticho. Stačí si zajít do knihovny. Jak snadno lze najít štěstí!
Chcete-li další moudro, pak píšu, že člověk se cítí šťastný, když pochopí, že má smysl. Smysl pro sebe a pro druhé. Člověk se cítí šťastný mezi kamarády, mezi lidmi, které si ochočil a kteří si ochočili jeho. Bez nich to smysl nemá. Bez lásky... zase ta láska - pojem vágní a lakonický.
Ale konečně porozumíte mi, když řeknu, že rád bych zase vkročil v ten sen, v ten čtvrtek? Že bych rád zase byl v knihovně a v tý debilně úžasný secesní kavárně, kde káva stojí šedesát korun? Že ze všeho nejradši bych zase mluvil o nesmyslech s Aničkou a Janičkou?
V ten čtvrtek - který se asi vůbec nestal - jsem totiž nebyl nešťastný!