Jdi na obsah Jdi na menu
 


"To je vztah pro člověka, který je již zvyklý žít ve své hrobce s virtuálními kameny a bránami, jež umožňují vyjít z osamocení. Vzniká z toho blog, který se zdá zajímavý, ale ve skutečnosti se jedná jen o šílenství, do kterého někdo další zas přidává své úlety. Je to souhrn prázdnot oslazený nějakou tou fotografií, klipem nebo citátem, jenž zní překvapivě, něžně nebo hluboce, ale pak jej stejně nalezneš na stránce vtipných esemesek. Někdy tě však obohatí, pomohou ti pojmenovat to, co žiješ, udělat ti společnost."
(Domenico Sigalini)
 

                                         

                                         

Otevřený zápisník

                                     

                                 

1.ledna 2007

"O Erdensohn, o Pilgerin.
Sag an wo geht die Reise hin?
Präg dir mein Bild in Herz und Sinn.
So bringt dir jeder Schritt Gewinn"

(nápis z křížku na Sovoluské návsi)

"Ó synu země, ó dívko na cestě!
Můžeš říct, kam tě cesta ponese?
Vtiskni můj obraz do srdce i mysli své
a každý krok vítězství ti přinese!"
(můj pokus o překlad)

                    

                                                  

Silvestrovský výlet na Radešín

Předevčírem tady v Ústí sněžilo a protože já mám rád sníh stejně jako Lorelai (GG), musel jsem jít ven. Zasněžená krajina mě zlákala po týdnu vylézt z tepla postele, konkrétně jako cíl výletu jsem si vybral můj oblíbený radešínský vrch. No ono to tady v nižších polohách docela roztálo, ale já jsem se chystal do hor a v horách jak známo je chlad a chlad sníh drží pohromadě. Chtěl jsem vyjít dopoledne, ale osud mi naplánoval pozdější dobu, což jsem musel akceptovat.
V půl druhé jsem vkročil vstříc dobrodružstvím,která mi den přichystal. Sestoupil jsem do údolí Ryjického (též Neštěmického) potoka, abych mohl zářezem tohoto údolí vstoupit do lůna Českého středohoří. Dostal jsem se na asfaltku vedoucí do Ryjic a do Libova, průvodkyní mi byla poze zelená turistická značka, protože celý výlet jsem absolvoval - jak je mým zvykem - sám.
V přírodě mám samotu rád, člověk si pročistí hlavu a vyřeší spoustu problému, které ho tíží. Ne že bych nerad cestoval s někým, já miluju společnost jiných lidských bytostí, ale vždycky jsem takovej nervózní, mnohdy se i pohádám. V samotě jsem nezávislej a svobodnej, můžu si jít kam chci a kdy chci. Doma osamění nesnášim, ale na výletě mi nevadí, protože tady je se mnou živoucí příroda, tady jsou se mnou stromy a ptáci, potůčky, vyhlídky, zříceniny, posedy nebo třeba skály. Tady jsem sám se sebou, ale navzájem si nevadíme. Byl bych rád, kdyby se mnou někdo dneska šel, ale na druhou stranu jsem nebyl smutný, že nejde nikdo.
Po krátkém čase jsem se dostal do obce Ryjice, kde mají tři naučné tabule o historii vesnice i blízkého hradu Blansko (Blankenstein). Je to malebná víska, možná by si někdo řekl, že se takovéto místo nehodí do okolí průmyslového Ústí nad Labem, jenomže to je právě mýlka, pěkné vsi najdete všude kolem. A zřícenina Blanska je rovněž pozoruhodná, zejména protože poskytuje úchvatný pohled do krajiny Českého středohoří. Tehle výlet vedl takřka jenom chráněnou krajinnou oblastí, takže o to větší může mít člověk zážitek. Na horním konci Ryjic, jsem opustil silničku a vydal se vzhůru do lesa (původně jsem to vůbec neměl v plánu, ale tak to na mých cestách bývá, že se rád odkloňuji od předem naplánované trasy). Tuhle cestičku jsem objevil docela nedávno, no letos jí nějakej ňouma zabral pro sebe, oplotil a dělal jako že tam staví bazén. Zabral jedinou cestu vedoucí do lesa (kterou používal i Klub českých turistů; šlo o tzv.Fričovu stezku z Ústí na hrad Blansko). Ale lidi už jsou takoví!
Turisti si však poradili a postavili provizorní mostík, jím jsem přešel Ryjický potok i já. Šel jsem krásnou zimní krajinou, stoupal jsem po hraně údolí stále výš a výš, pro potěšení jsem si i postavil malého sněhuláka nebo jsem se kochal pohledem na protější zříceninu. Stoupal jsem, až jsem se nakonec dostal na horizont,ocitl jsem se na náhorní plošině; nejhorší výstup jsem měl tedy za sebou. Zahlédl jsem první domky osady Sovolusky a v dálce obrys vrchu Radešín. Ale bílá krajina kolem byla nádherná, byl jsem rád, že jsem tady, pouze jsem litoval, že s sebou nemám foťák.
Na Sovoluské návsi je to pěkné, je to tam maličké, tak možná proto; naleznete zde lavičky se stolečkem, rybníček i takovou zajímavou tabuli s povídáním o Sovoluskách, pak jsou tu taky boží muka, jejichž text jsem si zapsal (viz výše) a pokračoval vstříct mému cíli. Po silnici jsem se asi po kilometru dostal pod Radešínský vrch. V plné kráse se mi otevřel výhled na Milešovské středohoří, zaměstnával jsem se pohledem do krajiny a přitom jsem již vkročil na tzv. radešínský turistický okruh.
Těžko bych mohl vyprávět jaké pocity jsem zakoušel, protože ty pocity jsou nesdělitelné. Když napíšu, že jsem byl unešen, nic tím neřeknu. To jsou ty pocity, kdy víte, že jste šťastní. Vším jste okouzlení, krásná vám připadá každá jednotlivá větévka obalená sněhem. Mít tak foťák, říkal jsem si znovu a znovu, ale pokaždé to bylo naléhavější než předtím.
Noříte se do sněhu, jste uchváceni pohledem na všechno, cítíte mráz na tváři a je vám to jedno, říkáte si, tady bych chtěl strávit zbytek života, tady bych chtěl umřít, teď bych chtěl, aby se navždycky zastavil čas. Víte, že tahle chvíle okouzelní za chvíli skončí a to vám drásá srdce, víte to, ale proč na to myslet? Krása pomine, no a co? Netrap se tím, že se ze snu probouzí, teď sníš život, teď žiješ svůj sen, tak zakus tu nádheru, poddej se snu, poddej se životu, nemysli na nic jiného, než na les, kterým procházíš, nemysli na nic jiného, protože v této chvíli není nic skutečnějšího.
A poddat se snu je tak jednoduché, když sen je krásný. Ty ani nemůžeš myslet na věci, které tě trápily před hodinou, už se prostě nemůžeš trápit kvůli sobě a kvůli druhým, nemůžeš se trápit, že nemáš to nebo ono, že nejsi takový a onaký, protože v tuhle chvíli je to nepodstatné, bylo by to možná rouhání, neboť v týhle chvíli máš všechno, patří ti věčnost, tahle krajina je tu už po tisíc let, ale teprve teď je tu pro tebe, je tu jenom pro tebe a víš to sám a ví to i ona. Les zahalený do posvátného ticha je chrámem a ty seš kněz, který koná obřad.
Les je tu pro tebe, jinak bys nebyl, tys tu pro les a bez tebe by nebyl zase on. Ty cítíš tu nádheru a tvoje duše plesá nadšením, srdce je ohromeno úžasem, nazíráš krásu a tím tvoříš Les. Bez tebe by Les nebyl, bez tebe by to byl shluk stromů, sníh a kameny, ale ty to všechno ve svém srdci svazuješ, ty víš je že to krása. Musel existovat někdo, kdo řekne: "To je krása", protože jinak by krásný les nikdy nebyl. Svým úžasem dáváš lesu konečně smysl a tím dáváš smysl sobě.
Volím komplikovaná slova, abych se alespoň přiblížil ke svým pocitům, psát tohle v těch chvílích, kdy jsem ty pocity zakoušel, jako ozvěnou by znělo pouze:"Jsem okouzlen, jsem okouzlen, jsem okouzlen, okouzlen, okouzlen..."
Ale co vám tím můžu říct? Nic. Protože slova neumí krásu nikdy uchopit, slova nedokáží všechno, avšak stačilo by být tam na vteřinu se mnou, stačil by jediný pohled - a vše byste pochopili.
Kéž bych to dokázal  aspoň já sám, uchovat si navždycky pocit, který jsem zrovna cítil, kéž bych dokázal napořád uchovat ve své mysli tenhle obraz; a v těch špatných chvílích, bych ho přivolal zpět; zase bych věděl, co je opravdu důležité. "Vtiskni můj obraz do srdce i mysli své a každý krok vítězství ti přinese!"
Ale já tohle nedokážuju. Člověk tak rychle zapomíná...
Zašel jsem na tzv.severní vyhlídku, od které se otvírá výhled (překvapivě!) na sever. Zleva vidíte východní část Krušných hor s Komáří hůrkou, větrnou elektrárnou (pěkně blikala) a dálnicí D8 (tunel Panenská), uprostřed Labské pískovce (bělobou sněhu prosvítaly tmavé Tiské i Libouchecké stěny, jenom Děčínský sněžník nebyl tentokrát vidět, byl tam jakýsi mrak; jinak Tiské stěny jsou úžasné místo, je to nekouzelnější skalní město, které znám) a napravo Ústecké středohoří s nejvyšším Javorským vrchem (protože jde o holý vrch, byl celý bílý a zářil do kraje), ještě dál zřícenina Blanska a zbytek Verneřického středohoří s vysílačem Buková hora. Abych vám ještě úplněji popsal skutečnost, uvádím, že severní vyhlídka je taková dřevěná chaloupka, uvnitř je i mapa okruhu a popis toho co vidíte. Odtud jsem zavolal mobilem babičce, aby se ji jednak pochlubil, kde už jsem a jednak, aby věděla, že jsem v pořádku. Po skončení rozhovoru, jsem si jenom posteskl nad tím, že vím, proč rád cestuju sám; že druzí nejsou schopni cítit tak jako já (stejně jako já nedokážu cítit jako oni), že některé situace působí na druhé úplně jinak než na mě, že totožné věci znamenají pro každého něco jiného. A zatímco pro někoho by tenhle výlet byl ztrátou času, pro mě byl Radešín středem ráje, věděl jsem to, že jsem v ráji a věděl, jsem že by mě druzí tak úplně nechápali.
Ale vy mě rozumíte, ne? Představ si místo,kde se cítíš šťastně, kde bys teď chtěl být... v těchto místech jsem teď byl... byl jsem na Radešíně... tvůj radešín je někde jinde, ale my si přece rozumíme, každý má svůj radešín, já přece nemluvím jenom o tomto, já mluvím i o tom tvém...
přece si nejsou lidé tak cizí, přece víš, co tím chci říct...
Radešínský turistický okruh už není takový, jaký byl, když jsem ho objevil. Verneřická vyhlídka vzala letos za své, zmizely už takřka všechny ukazatele, některé byly "pouze" vyvráceny, poničená je i studánka... Tentokrát jsem ke prameni nešel (nechtěl jít ani k Ústecké vyhlídce, neměl jsem se nějak moc času a spíš jsem se chtěl projít po jižní straně kopce), ale teď, když na tu studánku myslím, mě napadají tato slova:

"Kdo nepije, umře. Kdo pije, umře taky. Ale lepší je pít. Kdo nežije, umře. Kdo žije, umře taky. Ale lepší je žít."

Stále jsem se brouzdal zasněženou lesní cestou, šel jsem v stopě nejaké rolby, ta se však stočila doleva a já si musel prošlapávat sníh sám (na tomhle turistickém okruhu moc lidí nepotkáte, moc lidí o něm neví, ale i kdyby věděli, tak si nemyslím, že by je sem něco hnalo; ale o to líp, aspoň se jedná o mou soukromou záležitost). Sníh pode mnou křupal; to byla nádhera! Měl jsem sice na sobě sice zcela letní obuv, která už byla úplně promočená, ale o to vůbec nešlo. V některých chvílích prostě zjistíte, že nejde o boty.
Chápete to? Přesto to byla nádhera! Chápete, že žádné "přesto" neexistovalo? Neexistovala věta "Cítím se hezky, přestože mám mokro v botách", protože ono mokro v botách nemohlo existovat. Chápete to konečně, co se neustále snažím říct? Neexistovalo vůbec nic, kromě toho těžko popsatelného pocitu spokojenosti. Já nevím, teď třeba si někdo pomyslí: "No mě by to asi vadilo, kdybych měla promočené ponožky, mohla bych nastydnout." apod.
No jasně, že můžeš nastydnout, můžeš třeba i umřít, když se na přechodu pro chodce nerozhlédneš, proto je dobrý nosit vhodnou obuv a rozhlížet se na silnici, ale jenom mi prosím tě neříkej podobný věty, protože bych jim nerozuměl. Nerozumím tomu, proč to lidi říkaj. Stejně jako by tomu nerozuměl tenhle zasněženej les.
A kdybys si myslel, že máš pravdu, když mi říkáš o věcech, které pro mě nejsou VŮBEC důležité (spíš mám dojem, že mě chceš rozčílit), tak já ti ukážu moje boty. Už jsou suché. To je celá pravda. To je ta Pravda. A kdybys nadále trval na svém, říkal bys coby kdyby, mohls nastydnout.
Mohl, no a co? Přečti si moje slova o tomhle výletu a možná zjištíš, že v životě jsou i důležitější věci, než nastydnout, než onemocnět na těle. Někdy totiž může nastydnout i duše a duše se léčí na Radešíně. Moje duše pookřála, navzdory tomu, že byl všude kolem mráz; chápeš to konečně? Srdce zaplesalo navzdory nepřízni počasí... srdce zaplesalo díky nepřízni počasí... chápeš, že žádné "navzdory" nemohlo na Radešíně existovat?
Dostal jsem se na místo, z kterého jsem do lesa vstoupil, naposled jsem se rozhlédl, pokoušel jsem si všechno zapamatovat, vtisknout tenhle "obraz do srdce i mysli své". Ale člověk musí vždycky jít dál, musí se vrátit zpět. Nejsme andělé, jsme lidi. Na radešíně jsem se cítil nezávislý, byl jsem bůh, ale tenhle bůh musel sestoupit na zem; polní cestou jsem tak sestupoval dolů mezi lidi ("Jakto, že lidé před Potopou chodili s Bohem a dneska je Bůh tak daleko?",zeptal se rabína. "Dnes se totiž nedokáže nikdo sklonit tak nízko.")
V dálce jsem zahlédl dvě dívky na koních, jedna se prohnala kolem mě a já tak nevěděl, zda se mám dívat na ni nebo na plamenný obzor, říkáte si:"To je jasné, na dívku na koni", ale povím vám, že tak úžasnej západ slunce jsem v životě neviděl. Nad Boření (znělcový kopec nad Bílinou, což je hodně daleko, ale byl daleký výhled) se odehrával neskutečný zápas světel. Výhled na celé Středohoří byl vůbec skvostný. Vidět bylo úplně všechno, Sedlo, Pannu, Kuklu, Vysoký ostrý, Kletečnou, Milešovku, Hradišťany, a na rozdíl od jindy jste mohli pozorovat v celé kráse i Krušné hory (obvykle je tady opar) - Bouřňák nad Teplicemi i Stropník nad Osekem. Ale já jsem se nedíval nalevo na dívku, ani napravo do krajiny, díval jsem se raději na cestu před sebe.
Už jsem totiž nebyl král Radešínu, už jsem byl zase sám sebou; nyní musím dělat to, co se ode mne žádá.
Po neudržované silničce jsem úbočím Farského vrchu (Kvašnberg) došel do Žežic. Klesal jsem stále níž a sněhu ubývalo. Bylo to těžké, zvyknout si na to, že existuje krajina pustá sněhu. Přece jenom jsem si zvykl na bílo všude kolem.
Ale člověk si zvykne na všechno, stejně tak si zvykne na nesníh. Člověk si zvykne na současný stav a zapomene na krásnější minulost, je to prý tak lepší.
Je to lepší? Já nevím, já bych rád plakal v sněhupusté krajině pro sníh, který nikdy nespadne. Rád bych bojoval za to, abych cítil padat vločky na lidskou tvář, ale já už jsem zapomněl jaké to je, tak mě k boji nic nenutí. Já ale nechci zapomenout. Nechci zapomenout na to, co jsem na Silvestra 2007 cítil, proto píšu celý tenhle příspěvek. Píšu ho, i když vím, že je to marná snaha, protože každý pocit se vytratí a stane se vybledlou vzpomínkou.
Člověk musí tyhle pocity zažívat jinak a nově. Protože život se žije dopředu.
Ale někdy je to tak těžké - jít vpřed a nestavit, neboť nechat za sebou okamžiky štěstí je smutná věc.
Bez hlubin, ale není výšin.

             

9.ledna 2008

Čtyři sny o tomtéž


              - následující sny se mi zdály v během posledního měsíce, jejich pojítkem je člověk, o němž se mi zdálo; nikdy jsem o svých snech nepřemýšlel, a tak nevím, zda se mi to stává často, že mají stejné obsazení; dřív jsem si svých snů moc nevšímal, často jsem na ně zapomněl již s probuzením, ale poslední dobou o nich začínám přemýšlet - a věřte, že je to báječná věc, ony jsou sice úžasně nesmyslné, některé jsou krásné, další zneklidňující, některé zapůsobí či vyvolají jiné emoce, některé jsou reálnější než skutečnost a to je na nich krásné; zkuste se také zamyslet nad svými sny; následující věty sice nejsou takovým rozborem, jde spíš o mé běžné úvahy, které se však týkají snů

                

Prvý sen (někdy kolem 10.12.2007)
Odehrával se pouze na jednom místě a sice na chodbě u nás doma. Přijela k nám jistá dívka, ale jak vyplynulo ze situace, právě se chystala odejít. No to jsem samozřejmě nemohl dopustit a tak jsem jí navrhl, abychom zašli do brozanské hospody Na růžku. Odmítla to, protože chtěla už odtud pryč a navrhla raději zajít do její oblíbené hospody v Praze. No ale co bych v Praze dělal já? Ona říkala, ať třeba přespím u ní. Čekala na odpověď, ale já jsem dlouho nic neříkal. Myslím, že jsem nakonec souhlasil. Já takové věci neodmítám, ale vím, že ve snu jsem byl dost zaraženej. Tak jako tak, myslím, že jsem s ní nikam neodešel, neboť jsem si musel zavázat tkaničky. A takovéhle věci já dělat ve svých snech neumím. Většinou se odehrávají ve tmavém prostředí (ačkoli není noc) a tak například, když něco hledám na zemi, nic nenacházím. Klíčem zásadně ve svém snu dveře neodemknu. Tentokrát jsem si nemohl přes tu temnočernou tmu obout boty (trvalo to věčnost) ; nic víc se v tomto snu nestalo, protože si pamatuju, že jsem se probudil s pocitem, že si nemůžu tkaničky zavázat.

                   

Druhý sen (někdy)
Po probuzení jsem si nepamatoval, že jsem nějaký sen měl, ale najednou se mi před očima objevil takový obraz. Byl to jenom takový útržek, na nic víc jsem si nemohl vzpomenout. Ta samá dívka, která vystupovala v prvním snu, mi poslala esemesku, ve které stálo: "Nemohu s tebou nic mít, seš moc tlustej". Vůbec nic jiného si nepamatuju, ale tohle mě asi nějak zaujalo, no a ve dne mě to pobavilo.

             

Třetí sen (někdy)
Odehrávalo se to ve škole, v místnosti, která byla hybridem mezi učebnou č.100 a knihovnou, z jakéhosi balkónu jsem koukal na onu dívku (snad psala nějaký test) a já si říkal, že raději zůsatnu tady, než abych k ní zašel dolů a třeba si s ní promluvil. Nechtěl jsem se vtírat, nicméně na druhou stranu mi to vadilo. Snad proto jsem na tento sen nezapomněl, protože do jisté míry zobrazoval skutečně to, co si vždycky říkám.

                

Čtvrtý sen (8.1.2007)
Sen, který na mě udělal největší dojem. Dívka, o které je řeč, mě pozvala na nějakou rodinnou akci (aspoň zprvu to tak vypadalo). Nemůžu si vybavit začátek snu, ale vím, že jsem ve snu uvažoval takto: "Zeptala se jestli můžu přijet a  já jsem přijel. Tolik typické pro mně. Proč bych to ostatně odmítal?" a hlavně takto (což bylo osvěžujícím tématem celého snu): "To pozvání všechno změnilo, všechny myšlenky, které jsem o ní teda měl, že ke mě více méně nic necítí, že se ke mě chová docela chladně, že jsme jenom spolužáci a nikdy se nemůžeme blíže skamarádit, byly hloupé." Toto poznání na mne pochopitelně mocně zapůsobilo. V novém světle jsem viděl vzpomínky na ni. Ona není lhostejná, ale pouze tajemná. Už jsem nemyslel na to, co jsem předtím dovozoval z jejích projevů. Že se na mě nepodívá, že se na mě neusměje, že si luští křížovku, když spolu mluvíme, že chce být všude jinde, jenom ne se mnou? To už mě teď netrápilo, protože jsem věděl, že ona taková je. Málokdy na sobě nechá něco znát, je nepřístupnější než alchymistické spisy, je prostě šíleně neprůhledná. Je tak úžasně neprůhledná, že o ní nevím vůbec nic a to jsem si myslel, jak dobře jí znám... Děj čtvrtého snu byl docela spletitý, odehrávalo se to v blíže neurčené krajině (měl jsem pocit, že to tady už nějak znám), mluvilo se o Českém středohoří a vím, že jsem se ptal, jestli nejsme v Čeřeništi (ty souvislosti by pak byly pozoruhodné; myslím, že dívka, o níž je řeč, říkala, že v těchto místech mají chatu; vůbec mi to všechno splývalo, najednou jsem měl pocit, že mluvím úplně s někým jiným); uvádím, že tohle místo se Čeřeništi naprosto nepodobalo (ale asi jsem mluvil o jiném Čeřeništi, bavil jsem se s dvěma hochy, jeden z nich odpověděl, že vůbec neví, kde to jsme, ten druhý mluvil o tom, že nechce jíst sekanou a mě to strašně pobavilo, takže jsme se smáli všichni tři, pak ještě vím, že jsme se bavili o tom, jak jsme tady jeli na kolech, mluvil jsem o nějakém kopci, "který mi dal hrozně zabrat, tak že jsem se zpotil nejvíc v životě", nemohl jsem si na jméno té hory vzpomenout, ale on řekl: "Malý ostrý", já jsem byl trochu na pochybách, ale nechal jsem ho při tom; když o tom tak přemýšlím, dívka, o níž je řeč, v tomto snu moc nevystupovala, ale věděl jsem, že tu je a to mě uklidňovalo). Přijeli jsme takovou starou škodovkou, věděl jsem, že řídí její strýček. Pak se změnil obraz a já šel k tomuto muži a chtěl jsem ho pozdravit (na to jsem předtím zřejme zapomněl), náhle tam byl dívčin otec, vůbec jsem nevěděl kdo je kdo. Všechno to bylo zmatené, jak sny bývají. Strejček, když se na mě díval, řekl dívce, o níž je řeč, něco v tomto smyslu:"Zase takový hubený. To nevadí, bude mít dobrý bekhend." Mluvilo se o tom, že nějaký Vojta zůstane doma a my s dívkou někam půjdem (ještě jsem jí ukazoval neskutečně tlustý kočky u stodoly, ona říkala, že jsou sousedovy), myslel jsem že sami, ale pak se tam objevili další lidé, mělo jít o nějakou soutěž, naše skupinka (kde byli lidi kolem dvaceti let) měla soutěžit s dětmi (mateřská školka,která zrovna přišla). Mě to přišlo divné, ale druzí mluvili o tom, jako by to bylo něco těžkého. A já jsem si říkal, hlavně je nepodcenit. Pak jsme měli vzít broskve z nějakého nákladního vozu, já jsem se k tomu moc neměl a tak jsem nenesl nic. Cítil jsem uspokojení, že jsem se vyhnul práci, ale na druhou stranu i výčitky. Pak jsme šli na místo soutěže - měli jsme tam hrát asi fotbal, ale bylo to místo k fotbalu dost nevhodné, takové z kopce, navíc všude byli betonové desky (1m x 1m), na nichž bylo napsáno "Tuberkulóza" nebo jenom "TBC - nenakaž se!". Vím, že jsem se na jedné takové desce rozcvičoval. "Protože rozcvička, je základ!" Čekalo se na děti z mateřské školy, až přijdou. Říkal jsem si, tady to pro ně bude hodně nebezpečné. V tom jsem se probudil. A zjsitil jsem, že to byl jen sen. Že se mi o dívce, o které je řeč, pouze zdálo. Chtěl jsem snít dál, ale to už nejde. Byl to jen sen, nebyla to realita, dívka, o níž je řeč, jednala jak bych si to přál já. Oč reálnější jsou ale myšlenky, které tvořím ve své hlavě za bdělého stavu? O nic víc. Navíc za vědomého stavu jsem v zajetí svého pesimismu a nedokážu se na věc dívat "sine ira et studio", bez hněvu a zaujetí. Možná se mi nevědomí snažilo říct, že nemusím o věcech tak přemýšlet, protože stejnak nic nevymyslím a jediným výsledkem bude zármutek. Že se nemusím na věc dívat tak černě. Možná nevědomí ví víc. Ta možnost zde existuje. Proto jsem dnes klidný.

             

10.ledna 2007

...člověk by ale neměl být klidný napořád, lepší je být neklidný a netrpělivý, protože to je důkazem, že žijete. Zrovna jsem dočet jednu starozákonní knihu, jmenuje se Jób a je docela známá, alespoň v tom smyslu, že lidé vědí o její existenci. Místy nuda, ale jinak akce střídá akci, no vlastně je to spíš takové mudrování o smyslu lidského utrpení a tak, ale našel jsem zde i naprosto úžasné pasáže (VÍCE ZDE). Např.:

               

"Když uléhám, ptám se: 'Kdy už vstanu?' a pak zase: 'Kdy se snese večer?' " (Jb 7,4)

...

"Život mě omrzel, dám teď volný průchod svému lkání, budu mluvit v hořkosti své duše. Řeknu Bohu: Za svévolníka mě nepokládej, dej mi vědět, proč vedeš spor se mnou. K čemu je ti dobré, že mě týráš? Zprotivil se ti výtvor tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků? Cožpak máš tělesné oči, což se díváš stejně jako člověk?" (Jb 10,1-4)

...

"Ve svém srdci ukryls toto - bylo to tvým úmyslem, to vím - že proti mě budeš ve střehu, jestliže zhřeším, že nenecháš bez trestu můj přečin." (Jb 10,14)

...

"I kdybych se umyl sněhem, dlaně si očistil louhem, přece bys mě vnořil do takové jámy, že by si mě hnusil i můj šat." (Jb 9,31)

            

11.ledna 2007

"Povím vám příběh o poustevníkovi. Intelektuálním poustevníkovi, který se léta živil rosou a potom sešel do města, kde mu dali ochutnat víno a z něho se stal alkoholik. Líbí se vám to?" (Giovanni Pontano, v italském filmu Noc z roku 1961)

                                 

Poustevník

                      

         V Brozanech žil Poustevník. Nevycházel do světa a zůstával sám. Snad protože se bál, si vybral tento způsob života. Byl zatrpklý, byl zklamán lidmi, ale nejvíce sebou samým. Snad proto bydlel sám, aby zatrpklostí nenakazil druhé. Na lidech mu nezáleželo, hořkost cloumala jeho duší i jeho tělem, avšak to není podstatné.
Je těžké se ptát, zda si osamění zvolil. Protože člověk si málokdy něco volí.
Hledal sobě podobné tvory. Ale osudem Poustevníka je, že nikdy nenajde co hledá. Proto zvolil útěk, nebo spíš k útěku byl donucen. Všechno co měl, vše co si myslel, že druzí ocení, to všechno dal v sázku světu.
Nabídl sebe a to zřejmě bylo málo. Neboť hrál a prohrál. Na tom není nic divného, když uvážíme, že si příroda odedávna volí vítěze a poražené. Možná bezdůvodně - ale řekněte to člověku! Řeknete-li trpícímu, že bolest a utpení se dají přemoci, trpící nepochopí, neboť ví, že se ho taková slova netýkají, že se týkají světe, který není.
Poustevník byl slabý, slaboučký, nejslabší. Nedokázal žít tváří tvář protivenstvím a tak musel odejít. V poustevně se připravoval na smrt, protože poustevna k ničemu jinému neslouží. Zde není život, zde je jen smutek, chlad a bída. Zde není láska, zde je jen prázdnota.
Historie je plná lidí žijících v poustevnách, ale většinou jejich samota měla smysl, toužili po Bohu a Boha tady nacházeli. Jejich askeze a modlitby dávali jas jejich domovům a krásu jejich tvářím. Oni věřili a skrze tuto víru si byli vědomi něčeho hlubšího. Nevšímali si svého skromného příbytku a ještě skromnějšího vzhledu, protože věděli, že to není důležité. Oni věděli, že je to jen klam a zdání. Jejich láska vítězila nad vším. Byli si vědomi svého bohatství, takového bohatství, které tisícinásobně převyšovalo nádheru císařských paláců.
Tito poustevníci měli vše, ale náš Poustevník neměl nic z toho, čím žili. On nevěřil, nedoufal a neměl naději. Jako oni věděli, že Bůh je den, on věděl, že Bůh je noc.

                 
        V Brozanech žil Poustevník. Nevycházel do světa a zůstával sám. Byl hloupý a bázlivý a mezi lidmi se necítil dobře. Byl temný a nejistý a mezi lidmi se necítil dobře. Byl rozervaný a melancholický a mezi lidmi se necítil dobře. Byl zádumčivý a hloubavý a mezi lidmi se necítil dobře. Byl nervózní a přecitlivělý a mezi lidmi se necítil dobře. Byl žárlivý a závistivý a mezi lidmi se necítil dobře. Byl smutný a naštvaný a mezi lidmi se necítil dobře.
Nenávist ovládala jeho srdce; pro tuto tmu neviděl Slunce.
Marnotratně odmítl pohár života, tím však zhřešil před sebou samým.
Neviděl nic pro co by měl žít a tak žil jen tak. A to je hrozná bolest.

                   
Největší bolest si člověk působí sám.- On to věděl a já to také vím, protože já jsem jím.

         

18.ledna 2008

Nemůžu jinak, musím sem napsat něco optimistického. Nadávání člověka rychle omrzí. Zejména když je v jádru optimista. Navíc komu prospívá smutek?  Život je přece plný radosti. Třeba vemte si - zkoušky. Je to děs, co? Nervozita, úzkost a tak dál. Jako by nebyly horší věci na světě... Avšak člověk by si neměl všechno tak brát, tolik si to připouštět, tolik si to pouštět k tělu. Možná že pro někoho jsou zkoušky (ať už z čehokoli) smutnou záležitostí. Bojí se, že je neudělá. Je z toho smutný. Pak je teda neudělá. A z toho je smutný ještě víc... Někdy opravdu bývají nejbližší překážky, které člověka čekají, těmi největšími. Člověk si spoustu věcí vysní, neboť překážka taková není, ale on jí tak vidí. Zrak často klame. Měsíc také vypadá stejně velký jako Slunce. On je sice ve skutečnosti mnohokrát menší, ale o tom to přece není. Šlo snad někdy o "skutečnost" o "realitu"? Nejde spíš o to jak na nás ty věci působí? Nejde vždycky o subjektivní hledisko?... když člověk trpí tak prostě trpí, bez ohledu na důvod... problémy existují, i když si je člověk mnohdy vytváří sám... ale existují.
Někdy mám pocit, že je většina problémů neřešitelných a jak říkával C.G.Jung "nelze je vyřešit, ale lze je přerůst". Toto přerůstání vypadá tak, že zahlédnete v dáli jinou překážku, daleko větší, díky níž se původní problém zmenšil. Přerostli jste jej. Nezmizel, ale už to není tak naléhavé, jste upřeni na něco jiného... něco jiného a závažnějšího vás teď zaměstnává a původní tíživý problém se díky tomu ukázal jako malichernost. Představte si že jste v Brozanech, kde je mlha a vás to šíleně tíží, protože není nic vidět a vy jste se těšili na pěkné počasí. Z touhle mlhou byste nic neudělali, protože mlha je mlha. "Ty jo mlha je blbá" - můžeme si říkat. Můžeme se kvůli mlze trápit, ale to k ničemu nebude. Tak pojďme udělat něco jiného, pojďme si udělat výlet na Hazmburk, pojďme nahoru na ten kopec... A tak teď stoupáme na vrchol, naprosto jsme zaměstnáni výstupem, neboť to není nic lehkého, funíme a dereme se vpřed, jsme unavení, bolí nás nohy... ale na mlhu už nemyslíme... mlha je to poslední co nás zajímá... Jsme konečně nahoře u zříceniny. Přemohli jsme horu a přemohli jsme i mlhu. No ona ta mlha dole v údolí stále je. Brozany jsou stále v zajetí mlžného oparu. Problém mlhy jsme tedy nevyřešili. Ale koho to zajímá? My nejsme v ní, ale nad ní! Už nás netrápí!
Minulé pondělí jsem byl v Praze a odnesl jsem si odtud spoustu věcí. Na poště v Jindřišské ulici mě například napadla tato básnička (prošla ještě takovou korekturou; už jsem jí tady jednou zveřejnil, ale připadala mi pesimistická, tak jsem jí stáhl, ale ona tak pesimistická není, spíš je jako já, já jsem veskrze pesimista, ale věřím ve vítězství, nakonec člověk najde co hledá; konečný verš je proto ve znamení naděje):

                               

Nad Prahou se zatáhly mraky
                 

Nad Prahou se zatáhly mraky,
odtud na nás padá sněhosníh;
měl bych snad do sebe obrátit zraky
a zeptat se na svůj hřích?
                     

Proč bych se ptal,
když svůj stín znám -
"Nikdy jsem sám
nemiloval!"
                

Nemám rád nevlídný svět,
nemám rád ani sám sebe,
o lásce nebudu pět,
nemilovat budu tebe.
                      

Poštou se posílá všelicos,
ale lásku zaslat nejde,
snad proto mám na život zlost.
                         

Neboj se! Ono to přejde!

                     
Člověk je paradoxní a to se změnit nedá. Například já jsem temný i jasný. Nemyslím tím, že jsem jeden den smutný a druhý den šťastný. Já jsem smutný a šťastný zároveň. Nemyslím tím, že jsem smutný i šťastný právě v této chvíli. Já jsem smutný i šťastný pořád. Řekl bych, že jsem optimista i pesimista zároveň, že jsem obojí dohromady... ale těžko říct... já jsem ten poslední, kdo by sám sobě rozuměl... jak bych pak mohl rozumět druhým!... v to pondělí jsem se setkal s člověkem, o němž jsem měl pocit, že ho dobře znám... no teda relativně dobře... alespoň v tom hlavním... byl jsem si tak jistý (ani nedokážu popsat jak), že ho chápu... že vím, jaký je... asi bylo iracinální si říkat, tebe chlapče mám přečteného... vlastně tomu vůbec nerozumím jak jsem si to mohl myslet... vždyť se s ním znám tak málo... o člověku, kterýho jsem do té doby považoval za prozkomaný terén, jsem si udělal nový obrázek... Stalo se vám někdy, že jste po delší době zjistili něco, co mělo být už dříve zřejmé? Třeba, že jste najednou prohlédli vlastnost určitého člověka, o níž jste dosud neměli tušení, ale nyní vám tato vlastnost přijde tak charakteristická? Nyní něco vidíte a říkáte si, jak jsem mohl být tak slepý; jak jsem si toho mohl nevšimnout?... asi jsem měl takový pocit, protože jsem zjistil jedinou věc, že člověka, o kterém jsem "vše věděl", vůbec neznám... Nejznámnější se stal Nejtajemnějším... byl jsem v úžasu... spadla mi koruna z hlavy... opustil jsem představu kterou jsem  o sobě měl,a sice tu, že každému rozumím a že vím jaký je... nevím nic... jsem absolutně nevědoucí jako Smrtka ve filmu Sedmá pečeť... nevím nic, snad jenom to, že František Ladislav Rieger vytvořil naučný slovník

         

19.ledna 2007

Fejeton o získání druhého jména (část druhá)

                    

Chtěl bych napsat něco úsměvného, ale nevím co. Vlastně vím. Jmenuju se Jan. Vtipné, co? Ve středu jsem byl v Litoměřicích a neměl jsem co na práci. Teda měl, ale krom té práce (vlastně jsem byl v cukrárně, ale říkejme tomu práce) jsem měl ještě krapet času navíc. No on teda v cukrárně čas letí. Navíc, když tam sedíte ještě s někým, komu můžete vyprávět svá moudra. Když se dobře bavíte, tak čas utíká rychleji; všimli jste si někdy? Všimli jste si, jak zběsile pádí zrovna v cukrárně? Chodíte rádi do cukráren? Máte rádi sladké? Byli jste někdy v Teplicích? Proč se ptám? Kvůli indiánovi? Kvůli zákusku, který byl nazván indiánem, ale který si v Teplicích zaslouží označení rajský pokrm? Kvůli tomu úžasnému indiánovi, jehož mají v cukrárně mezi hlavním teplickým nádražím a hlavním teplickým náměstím? Měli jste někdy toho indiána? Okusili jste někdy něco chutnějšího? Měl bych se snad zeptat sám sebe? Honzo, měls někdy lahodnějšího indiána? Měls někdy NĚCO lahodnějšího?... Proč jsem z toho tak unešný? Proč jsem ze všeho tak nadšený? Proč? Vy se ptáte? Ptá se někdo? Jak se může někdo ptát? Vy asi znáte jenom toho hnusnýho indiána,co? Toho s tim piškotem dole, co? Jak je tam ta trapná růžová pěna a na ní ta tvrdá blátivá čokoláda, co? Vy toho znáte málo, co? Vy jste asi nikdy v Teplicích vůbec nebyli, co? Víte o co přicházíte? Nevíte, viďte? Nechci to jsem tahat, ale vy si myslíte, že Teplice jsou hnusný průmyslový město, že jo? Že tam jsou cikáni, mafiáni a děvky? Že tam jsou houmlesáci, co? Proboha, byli jste někdy v Teplicích? Byli? Nebyli? Cože? Co to slyším? Slyším dobře? Vy říkáte "Nebyli a je nám to jedno"? Tomu se říká ignorance, ne? Co by tomu řekl Jan Tleskač? A co to jeho debilní kolo?
Ale vem to čert, ve středu jsem byl v Litoměřicích. Tam jsem byl v cukrárně a tam jsem byl na matrice. Prostě teď mám dvě jména. A basta. Fidly.
Dneska jsem byl zase v Litoměřicích, ale tentokrát jsem v šoku. Měli jsme tam sraz s gymplem. Dozvěděl jsem se neskutečný věci, že minimálně tři holky jsou těhotný, respektive jedna už porodila. Prostě jsem v šoku. Já nic proti dětím nemám, ba naopak. Ale já si to nedovedu představit. Já si toho vůbec nedovedu moc představit. Jedenadvacet je na dítě málo, ne? Stejně jako dvaadvacet, třiadvacet, čtyřiadvacet, pětadvacet a tak dál... Já jsem asi vážně nedospělej, ale tohle si nedovedu představit... já si nic nedovedu představit... práci, do který bych chodil každý den... manželku... vlastní dítě... To je psycho! Já nemám slov... ale nechápejte to špatně... já jsem totiž strašně přízemní... ale hlavně jsem v šoku... ještě, že používám tu nejlepší antikoncepci jaká existuje... spím sám se sebou...

...ještě, že tak

          

22.ledna 2008

                    

"Máš ženu? Nechtěj se s ní rozejít. Jsi bez ženy? Žádnou nehledej."

                       

Tyto slova napsal v polovině prvního století n.l. sv.Pavel z Tarsu, konkrétně jde o 27. verš 7. kapitoly Prvního listu Korintským. A je to opravdu rada nad zlato, on má vůbec strašně zajímavé myšlenky. Tak náhodou jsem na to narazil, tak jsem se o to musel s někým podělit. Já už jsem taková povaha! Vzdělávám a rozesmívám. Honzové už jsou takoví.
            
Přiznám se, že se člověk spoustu věcí dozví při přípravě na zkoušky. Na konci ledna se chystám na zkoušku z občanského práva a jsem neustále překvapován novými věcmi. Je to opravdu úsměvné. Tenhle předmět už máme třetím semestrem a já poprvé nakukuji do této problematiky. Já vlastně nic neumím ani teď. Chtěl bych napsat, něco o tom prázdnu v mozku a o Riegrově naučném slovníku, jenomže to bych se patrně opakoval. A jak víme, opakovanej vtip... až se ucho utrhne!
       
Doufám, že jsem vás pobavil. Doufám, že minimálně stejně dobře jako já, když jsem se dneska podíval na jeden paragraf v tr.zák. a tam se psalo "zašantročil". Fakt psina. To je spisovný slovo, jo? Asi jo, když je to v zákoně, ne? Avšak legrace musí být. Ještě mám takovou legrační zprávu. Za tím mám za sebou jenom jednu zkoušku. Sranda? Hahaha... Já se úplně za břicho popadám. Když se to tak vezme, tak mám všechny důležité před sebou. Já zatím stihl jenom výběrový předmět Církevní právo. Já toho stihnul málo, co? Nemám zkoušky... nemám děti...
                    
A co vy? Co vaše děti? Já vím, že je máte, na to se neptám. Zajímá mě, kam že jste je zašantročili...

           

24.ledna 2008

Tak jsem se dočet, že Cyril Svoboda bude volit Klause. Jsem si myslel, že je lepší. Že se nestydí!

Taky jsem se dozvěděl následující, ale to jsem se dozvěděl už včera, ale zase to nebylo od Cyrila a nebylo to o Klausovi, bylo to o mně a poslala mi to jedna moc milá holka, ona mě vždycky potěší, no posuďte sami: "to je možná dlaší z tvých... jaksi... psychických bloků... které způsobují tvou samotu... že neumíš lidem věřit a milovat je a prožívat s nimi jejich životy."

Uff..dějme tomu, tohle bych ještě pochopil, i když nechápu, proč mi to napsala, ale ono to mělo pokračování... nechci vás nějak zatěžovat tím vším co mi lidi píší, je to blbost, ale některý věci od druhých člověka mrzí, zejména, když je provedou lidi, které považuje za nejbližší... potom samozřejmě zjišťuju, že ono to s tou blízkostí není tak horké, to mě pochopitelně rmoutí... pokračovalo to takhle:"nemyslím si že všechno nenávidíš... spíš že si k tomu lhostejný... ale ty přece vždycky, VŽDYCKY upřednostňuješ sebe!! Já, já, já!!"

Uff, uff... Jestli jsem se v životě o něco pokoušel, tak o to, aby si druzí nemysleli přesně tohle. Já, já, já! ty jo... jestli si myslíte o mě to samý, tak jsem asi vážně v prdeli... kdo není sobeckej? ale já přece nejsem jenom takovej... a že jsem lhostejnej? proboha, o kom to mluvíme? jak rád bych byl lhostejnej, jak rád bych si řekl, - To jsou plky, co to plácáš... a já to zatím píšu sem, mrzí mě, že mě druzí neznaj a maj o mě takový hloupý představy, mrzí mě to, protože to znamená, že mě ani nechtějí poznat... to mě mrzí nejvíc...

Jsem přecitlivělý dítě, jsem uzavřenej do sebe, dělá mi problémy se s druhými bavit, jsem ze všeho nervózní, jsem netrpělivý, jsem nešťastný, pociťuju úzkost ze všeho, jsem tohle všechno a mnohem víc (pak jsem taky dobrá duše, veselá a přátelská, ale to sem nepleťme), rozhodně však nejsem flegmatik

Ze všeho jsem hotovej, všechno mě dojímá, upínám se na lidi, ba přímo je miluju, zatímco jsem jimi zklamán, všechno tak prožívám, všechno si tak beru, chtěl bych brečet a já brečím, ale ne navenek, brečím ve svém srdci, nedávám to znát... pochopilas to konečně?

Nikdo netouží po lásce, jako ten, kdo lásku nemá. Nikdo netouží po společnosti, jako ten kdo se cítí sám. Jsem introvert, mám svůj svět, a člověk s mojí povahou lehce osamí...          

Snad bych se mohl spolu s Frommem zeptat: Jak zůstat osamělý, abych se necítil osamělý?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář