Jdi na obsah Jdi na menu
 


"To je vztah pro člověka, který je již zvyklý žít ve své hrobce s virtuálními kameny a bránami, jež umožňují vyjít z osamocení. Vzniká z toho blog, který se zdá zajímavý, ale ve skutečnosti se jedná jen o šílenství, do kterého někdo další zas přidává své úlety. Je to souhrn prázdnot oslazený nějakou tou fotografií, klipem nebo citátem, jenž zní překvapivě, něžně nebo hluboce, ale pak jej stejně nalezneš na stránce vtipných esemesek. Někdy tě však obohatí, pomohou ti pojmenovat to, co žiješ, udělat ti společnost."
(Domenico Sigalini)
 

                       

                            

Otevřený zápisník

                   

19.listopadu 2007

Frustrace (proud myšlenek během přednášky z evropského práva)

Vrať mi mou tužku a vrať mi mé srdce! Nebo si to všechno nech a vrať se sama. Alespoň na okamžik. Jak to, že se lidé trápí? Proč si sami působí tu největší bolest? Ptám se na zbytečné věci a říkám nerozumná slova a v tom je celý můj problém. Nedokážu nikoho přinutit, aby se zastavil, protože nenabízím nic, ba naopak jen beru. Jsem sám, protože nejsem schopen ničeho jiného. Nic nemám a bohužel to vím; nenacházím štěstí ani žádnou přijatelnou iluzi, která by mi dala pít. Jasně, budeme pokračovat v tom minulém, ano nastavíme tmu tmou. Evropské právo jako právní řád II., jaký to má smysl? Kéž bych se neptal na smysl, neboť bych ho nemusel hledat. Nikoho nemám a v tom je celý problém. Mám jenom sebe a to mě sere. Tichý a kolektiv! Jaký je to ale kolektiv? Lhostejná společnost si libuje v mlčení, všichni jsme tiší a křičíme jenom v zlostných výpadech, kterými napadáme jiné. Jeden se od druhého odvrací, navzájem si nastavujeme záda. Kde pak najít sílu? Jak nacházet sílu v sobě, když sobě vůbec nevěřím? Svět se na tebe mračí – jak lehce si na to člověk zvykne; a jelikož neslyšíš slova uznání, propadáš do temných nálad. Skepse tak mocně obstoupila mou mysl, že nezahlédnu světlo a protože nezahlédnu světlo, pak nenacházím východisko. Proč jenom musí být svět tak chladný? Proč se mnou nemluvíte? Proč se se mnou nebavíš? Proč tě nikdy nezachytím? Proč mě stále zraňuješ? Proč mě nemůžeš mít ráda? Vždyť já bych byl takový, jakým bys mě chtěla mít. Možná je svět nespravedlivý, ale co když si opravdu nic jiného než osamění nezasloužím? Co když je mi opravdu souzeno se zbláznit? Nejsem snad už dneska bláznem? Ty víš, že jsem strašně divnej a trapnost je slovo, které mě plně vystihuje (a jak mě ničí, že to vím); všeho se bojím a nikdy neudělám nic správně. Ó ano, pište mi zhoubné mejly, nechávejte mě o samotě a posílejte mě samotného na koncert, opusť mě a nech mě osamělého na přednášce. Píšu slova, která nic neznamenají, ale takové pocity snad nyní cítím, takové skepsi právě teď propadám a není důležité, že ti proto připadám jako cvok. Toužím po tvé vřelosti! Nepřeju si nic jiného než být s tebou, ale vzájemné to zřejmě nikdy nebude! A v tom je celý problém! Mít tak někoho, komu bych se mohl svěřit!!

                            

21.listopadu 2007

Dopis neznámé dívce

"...všechny mejly kde jsem napsal jak jsi úžasná jsem myslel neuvěřitelně vážně; rozhodně si nemyslím že jsi přízemní a v životě bych ti nenapsal mejl v kterym bych tě chtěl urážet; nikdy bych si netrouf člověka kterýho mám tak rád (a tebe já mám šíleně rád,copak to nevíš?) nějak napadat. Nemyslim si nic z toho co jsi pochopila z mého hloupého emailu. Snad mi křivdíš když se domníváš že bych si o tobě mohl myslet,že seš nějaká blbá kráva. Protože ty neznáš moje pocity, pravděpodobně nevíš jak jsem šťastnej že mám takovýho přítele jako seš ty, kdybych byl zbožnej člověk tak bych každej den děkoval Bohu že jsem tě kdy potkal, ale já nejsem vůbec zbožnej a tak se musím třást před tím že bych tě třeba mohl ztratit, nedokážu si představit že bych tě už nikdy neviděl. Kdybys jen alespoň tušila co si o tobě myslím,že si úžasně správná holka,že seš strašně chytrá (vždyť já nejsem žádnej vzdělanec, rozhodně nemám o sobě nějaký valný mínění,já teda rozhodně ne…ale ty jsi přece tak rozumná,já ne…ty umíš spoustu věcí,já neumím nic…co jsem v životě dokázal?nic…chápeš to?...nechci se litovat,ale pouze ti sdělit kdo z nás je skutečnej chudák…kdybys věděla jak já ti závidím,jak bych chtěl být jako ty…neumím jednat s lidma,proto zůstávám sám…jsem bez přátel protože si to zasloužím,nikdo se mnou nejde na koncert ani zadarmo protože není důvodu; člověk si pak říká už to musí skončit,ale z kruhu prostě nemůžeš vystoupit,jako ten pijan v malém princi „piji abych zapomněl že piji“,no a když nemáš nikoho o koho se opřít,pak se propadáš do depresí a tvůj komplex méněcennosti nabývá děsivějších rozměrů,všechno co děláš je zastřeno pesimistickými pocity,skepse připravuje novou skepsi….bože,vždyť já jsem infantilní,né ty…já jsem ten koho přepadají ty nejhloupější a nejtragičtější myšlenky…a právem se za ně musím stydět…rozhodně nejsem bezstarostnej,klidnej ani vyrovnanej a jestli tak někdy působím pak je to jenom maska,je to chyba že tak vypadám,protože já jsem ten kdo potřebuje pomoct,já jsem ten kterej potřebuje aby ho druzí milovali,jsem jako dítě vyžadující lásku od kohokoli…rozhodně nejsem dospělej a pochybuju že kdy budu). Seš to nejlepší co mě v posledních letech potkalo, psal jsem ti to už dřív a musím to opakovat zase; proto mi to drásá srdce,když si o mě myslíš že bych byl schopnej napsat to všechno co tě tak naštvalo; ani nevíš jak se tím šíleně trápím..."

                      

22.listopadu 2007

Proč se zamiluju do každé, která mi dá alespoň malou šanci?

Ne, vážně, přemýšleli jste někdy o lásce? Proč se lidi navzájem milují? Proč konkrétní kluk miluje konkrétní holku? Jenom proto, že se mu připletla do cesty? Jenom proto, že nebyl nikdo lepší k dispozici? Není to snad jen dokladem toho, že skoro každý je „tím pravým“? Jak to, že konkrétní lidi skončí nakonec spolu? Jakýpak to má smysl, když každý pár je jenom variací, jednou z mnoha možností? Jak to, že člověk nalezne člověka? Jak to, že já nikoho nenacházím?
Zamilovat se je ta nejsnazší věc na světě; je to překrásná iluze, že vše kolem je „tak jiné“, neboť všude září štěstí a krása. Běda však těm, kteří z podobného poblouznění procitnou, tehdy se stane realita ještě reálnější a čerň černější. Běda těm, kteří se vznášejí ve výši, neboť oni tvrdě dopadnou na zem! Ale jak může člověk nemilovat? Jak může někdo rezignovat na lásku? Jak může nehledat? V Bibli se píše „lev řve, kdo by se nebál? Bůh mluví, kdo by neprorokoval?“, nemělo by tam rovněž být:“dívka se usmívá, kdo by se nezamiloval?“? Vždyť člověk nikdy nebude v těch nejdůležitějších věcech svobodný. Zkuste nedýchat! Zkuste netoužit! Všichni jsme v podstatě stejní, všichni děláme totéž, všichni se dereme za cílem, který je odjakživa jeden a tentýž. Proč se člověk nebojí ničeho tak jako samoty? Proč se nakonec každý musí pokusit žít? Zkuste zůstat sami a ve své samotě zešílíte! Duše je démon a ve vlastním mlčení vznikají nejzhoubnější nápady; vždyť kdo jedenkrát zakusil, že je sám a sám (tedy v té nejhorší možné společnosti), ten pocítil, jak je sám sobě nesnesitelný. Nikdo před sebou neuteče, a proto si člověk musí najít cestu k sobě. Milovat toho, koho nenávidí.

                       

29.listopadu 2007

Tohle pondělí bylo z těch, kterejm se může říkat pěkná pondělí. A uvědomil jsem si to, až když jsem v pondělní večer šel od autobusu z Doksan domů a křupal pode mnou zrovna nasněženej sníh… bylo už půl desátý (ze školy někdy jezdim v tuhle dobu,i když třeba nemám žádný přednášky, třeba můžete zajít do naší fakultní knihovny a tak jak to bývá – člověk si něco z regálů vybere, začte se a třeba si i zdřímne; teda u nás v knihovně máme docela pěkný knihy, některý jsou psány typickou právní hantýrkou a člověk z nich pochopí asi tak desetinu, ale některý jsou určený pro mě, zrovna nedávno jsem objevil takový zajímavý skripta nazvané „Nástin obchodního práva“,byly teda z Masarykovy univerzity… to by měl Olda radost;vlastně taky z Brna na naší fakultu přijel veřejný ochránce práv Ota Motejl, něco tam řekl, už je trochu starší,takže mu nebylo moc rozumět, ale na to jsem si za ty dva roky na naší škole zvykl; vlastně kvůli panu ombudsmanovi jsem z Prahy jel takto pozdě; a to dokonce jsem se odebral z jeho přítomnosti, ještě než to ukončil sám, odcházel jsem v 19:45 a fakt to nevypadalo že by končil, možná tam mluví dosud)… tak jsem si to štrádoval zimní cestou do Brozan; světlo bylo jako ve dne (to přeháním – já totiž docela rád přeháním), měsíc v úplňku svítil na cestu (…a každý mohl spatřit svůj stín), no a protože já jsem povaha romantická (někdy se to kryje s termínem dětinský) tak jsem si hrábnul do sněhu a vytvaroval kouli, pak jsem taky házel ty sněhové koule na dopravní značky, které se m připletly do cesty (však to znáte) – pro ty kdo by se snad uráželi nad tím, že jsem ostřeloval cizí majetek, bych uvedl, že jsem se ani jednou netrefil (a to ani,když jsem přistoupil ke značce takřka tváří v tvář; v tu chvíli mi to bylo nějak jedno, protože tenhle večer nebyl vhodný na to, aby se nějak rozčiloval, kvůli nespravedlnosti světa, respektive lhostejnosti dopravních značek). Vetšina toho sněhu už roztála, ale bylo to hezký… kdo chápe životu, ten mi rozumí. A navíc Vánoce přicházejí! Cobydup budou adventní koncerty z Kubiškou, Táňou a Honzou Kačerem („takže dobrý kačer“); v Praze jako každý rok vzniknou monstrdavy (tj.neprostupný dav čítající tisíci a více hlav, které se staly jeho součástí iluzorní představou, že musí navštívit vánoční Praho stůj co stůj, jinak by snad o něco přišli, však stávají se součástí soukolí neuvěřitelného nástroje který sráží všechny jedince toužící normálně projít) a tzv.plné krámy (poznámka authora: krám je hovorový český výraz pro obchod, dle Oldy tento termín např. do Brna vůbec nedorazil; plný krám je obchod přecpaný až k prasknutí, ale přesto je bezedný… lidé mají asi tělesné kontakty rádi). Před Vánocemi nám končí semestr tak snad abych se taky začal učit, ale vlastně maj mě vyhodit dneska nebo až za rok, není to jedno? I když by mě docela mrzelo, kdybych musel tuhle školu opustit, po půlce řádný doby studia se mi tady začíná nějak líbit… poslední dobou mám někdy pocit, že je to tady hezký, člověk se tak prochází chodbami,nebo si třeba sedne a pozoruje vše okolo,děti i profesory, nebo si vytáhne knížku a čte se s vědomím toho, že je ve škole,kde je fajn; no nesmí se to hrotit, nesmíš chodit na semináře, kde seš jenom za troubu, kde skutečně vidíš jak seš chytrej; lepší je si třeba jít na přednášku druháků, kde se dozvídáš stále nový a nový věci… tady opravdu lze ukojit chtíč po vědění. To mě připomíná, že jsem si chtěl teďkons přečíst učebnici církevního práva – člověk by opravdu neměl to studium šidit. Teda tuhle učebnici jsem si půjčil od jedný holky, tehdy byla úplě nová (ta knížka), ale jak jí nyní pozoruju, ona se trochu natrhla. Jano,nesmíš se na mě zlobit,ona praská sama…

              

30.listopadu 2007

"Vánoce jsou vždycky veselý i kdyby byly sebesmutnější a sebenešťastnější, vánoce jsou veselý zkrátka proto, protože jsou. Odjakživa jsem miloval vánoce,protože ta sentimentální nálada mě prostě pokaždý dostala. Ale abych to ňák nepřeceňoval tak vánoční čas neni krásnej jenom proto že probíhá o vánoční čas,koneckonců smysl vánoc není ve slově,vánoce nejsou úžasný proto že někdo řekne Veselý vánoce,koneckonců vánoce nejsou ani veselý nemají-li v sobě něco víc (pak jsou vánoce jak dutá vánoční ozdoba,ozdobu rozbiješ a koule už není - zbyly ti jen střepy a střepy nejsou žádná ozdoba,možná že sis myslela že ta vánoční ozdoba byla ozdobou,ale ve skutečnosti bylo otázkou času kdy se promění ve střepy,ale vánoce tak jak je cítím já nehledají smysl v dárcích a vánočních stromcích a kaprech, protože vánoce nejsou jenom vanilkový rohlíčky) Možná se zeptáš co je teda na vánocích opravdu důležitý, na to bych ti moh v zápětí odpovědět naučenou větou že láska a jak jsou lidi v této době na sebe hodní a přejou si všechno nejlepší a že je to fajn ta vánoční pohoda a mír atd. atd. a moh bych říkat další krásný slova,ale to by bylo pořád jenom tlachání do větru, protože pořád to jsou jenom slova, a slova nikdy nedokážou vyslovit to co si člověk opravdu myslí a co cítí,alespoň já to nedovedu. Přát lásku a štěstí a zdraví je přece jenom pokrytecký,stejnak čekáš že to budou tobě přát druhý a jestliže bys nevěděla že ti druhý lidi přání opětujou tak bys těžko něco někomu přála. člověk myslí že na přání štěstí druhejm lidem je něco hezkýho,ono to hezký skutečně je,ale jenom pokud to člověk myslí skutečně, a přát někomu něco upřímně ani to nedovedu. Možná že to vidim tak pesimisticky protože posuzuju podle sebe všechny ostatní,ale řekni mi kolik lidí znáš který se na jakoukoli věc nedívaj subjektivně,kdo se dokáže odpoutat od svýho hloupýho uvažování,nemyslíme snad my si že známe všechny ostatní,nemyslíme si že můžeme druhý soudit,pořád hodnotíme ten je krásný ta je vošklivá on je neupřímný a ona je kráva, všude a na všech vidíme špatný vlastnosti,vidíme jejich chyby, protože pak říkáme Bože děkuji ti za to že jsi mě nestvořil tak hloupého tak škaredého tak zlého. A pak nám stoupne sebevědomí a pak se sami sobě zdáme čistí jako lilie. Bohužel to je ten největší omyl - to že někdo má špatný vlastnosti neni tak hrozný,ostatně všichni jsme v jádru bestie, hrozný je že si to člověk neumí přiznat. Pochopitelně že když vidíme v televizi zprávy o vraždách nebo hladovějících v africe neni to nic příjemnýho,ale pořád ještě je v nás ten pocit že je to fajn že nejsme jako ti vrazi a nejsme jako ti afričani. Když vidim kluka kterej mluví o holocaustu s úžasem tak si pořád ještě říkám je bezva že nejsem rasista jako on. Jako on. Potíž je v tom že člověk není o nic lepší než ty vrazi (možná nám schází jenom odvaha nebo něco jinýho,ale pořád jsme ještě zvířata a pořád jsme posedlí nenávistí). Nikdo nemůže léčit nenávist nenávistí- to se jen roztáčí další kolo nenávisti a nenávist nám přijde přirozená- nenávist prostě musí vystřídat láska , ale milovat vraha - kdo to dokáže? Abych se zase vrátil k vánocům,tak před víc jak 2006 lety se narodil člověk kterej učil všechny lásce. Ať už ten jehož narození si 25.prosince připomínáme byl kdokoli, to nejrozumnější nám řekl - milujte svoje bližní jako sami sebe. A ty poslední dvě slova jsou možná nejdůležitější,protože dneska pod pokryteckou maskou přejem štěstí druhejm a sebe nenávidíme, a to nejde mít rád ostatní a sebe nemilovat. Všechna nenávist pramení totiž z vlastní neschopnosti milovat sama sebe. Ale todle nejde někomu říct todle si musí člověk prožít.
Carl Gustav Jung řekl že život je plavba mezi Skyllou a Charibdou (viz Odyssea) a je to pravda, protože život je neustálej boj,možná to je na něm krásný že štěstí netrvá pořád a dřiv než štěstí začne už je vystřídá smutek,ale komu se líbí když je smutnej? A tak ti k vánocům přeju aby smutek nikdy nezvítězil.
Možná jsem se v tomhle emailu nechal unést,ale já už jsem zkrátka takovej,tak trochu mě k tomu inspirovala ta kýčovitá atmosféra vánoční prahy, ty monstra jak se valí ulicemi z obchodů do obchodu,davy lidí naprosto a zcela a absolutně posedlejch odkoupit celou prahu,kdyby se snad prodával orloj tak myslim že by už dávno lidi měli zabalený ty apoštoly ve vánočním papíře a nesli by toho zabalenýho apoštola s úsměvem na rtech že dají svým přátelům pod stromeček krásný dárek. Takže jsme posedlí dělat druhejm radost? To je fajn,ne? Ale co když jsou ty vánoce o něčem jinym?" (Email poslaný authorem tohoto webu loňského devatenáctého prosince, ale stále aktuální; jen se musím pozastavit nad tím, jaké zajímavé myšlenky jsem tehdy byl schopen vyjádřit, pravděpodobně jsem byl hnán jakousi nutností)

                          

2.prosince 2007

"Každý si osud svůj strojí,jak se v přísloví říká.Hle,i Ježíšek malý robí si vlastní svůj kříž"(Balbín)

Nevím jestli druzí mají taky podobnou potíž, ale já si libuju v rozumování; tak úplně normálně, když přistoupím k nějakému problému, tak ho ze zkoumám ze všech stran, popřemýšlím o něm, zkrátka a dobře místo,abych věc ve skutečnosti nějak řešil, řeším jí jen ve svý hlavě, říkám si "když udělám to,pak se stane tohle", "no když se stane tohle,pak zaručeně se nestane ono", "no to bych musel bejt blázen,kdybych chtěl,aby se nestalo ono", "to teda vůbec nemůžu připustit,aby se nastalo todle a todle, a to se stane když udělá tamto"; tohle jalové rozumování se lehce mění ve fantazírování, zejména,když máte strašně málo indícií. A to je pak opravdu cesta do pekel. Češi mají takové pěkné přísloví (Přání je otcem myšlenky),které je neskutečně pravdivé. Když toužíš po světlu,pak světlo zahlédneš, i kdyby tam žádný nebylo. Lidská psychika je totiž šíleně čarovná, ukazuje ti například neexistující obrazy, kvůli,tomu aby ses dál netrápil. A když třeba někdo touží po lásce (já to samozřejmě píšu jen ryze teoreticky, neznamená to, že já bych snad toužil po lásce, to touží jen padavky, my hoši siláci máme "na každym prstě ženskou"), když někdo touží po lásce tak si jí prostě vysní,založí si ryze platonický a imaginární vztah, kterej dále podporuje svými fantaziemi,které jsou zpočátku nevinné a později se stávají snad až příliš odvážnými. Člověk si říká "Neblázni a neber všechno jako dychtivec. Jsme přátelé a hotovo"; srdce tě však (já neříkám že lže, ale prostě někdy vytváří úplně marný naděje) žene dál (asi je to přirozené že se člověk opájí štěstím a pocitem zamilovanosti a říká si "ty jo jak může bejt někdo úžasnej jako ona, vždyť ona je dokonalá atd.", prostě nevidí co má vidět, žije v iluzi, z které nakonec procitne); ale v pozdějších chvílích marnosti (který vždycky přijdou) se každý vrátí nohama na zem. Nohama na zem? vždyť někdy jde jenom o to, že iluzi vystřídá iluze, že jak nereálně viděl svět růžově,tak nereálně vidí svět černě - no a to jsou ty pravé chvíle na mé jalové rozumování (v tomhle jsem opravdu mistr); a věřte mi, že v mlčení vznikají ty nejnesmyslnější a nejneuvěřitelnější věci, když je člověk sám a v mozku si vede dialog sám se sebou, co udělal dobře,co udělal špatně,tisíckrát se zastaví u věcí,který objektivně nemají váhu,ale v hlavě ti to šrotuje, přemýšlíš a přemýšlíš, a to je opravdu ta nejlepší cesta do blázince. Například se na tebe ráno někdo blbě podívá,někdo ti řekne něco úplně banálního co nemá žádný význam,ale ty třeba pak celý den s nikým nepromluvíš (a to se mi stává relativně často) a ten blbej pohled si připomínáš zas a zas, věc která je absolutně nedůležitá tě zaměstnává a skutečně tě zraňuje. Chápeš to? Věc která ani k tomu není způsobilá,tě ničí. Chápeš to? Rozumíš tomu,že nejde o tu věc, o ten blbej pohled, o to slovo, které tě ranilo? Rozumíš tomu, že jde o tebe? Každý si prostě svůj osud strojí, za ty největší problémy si člověk může zejména sám. Ale poslední dobou mám takový pocit,že né všechno je člověk schopen překonat, že né všechny problémy jsou jenom výlučně jeho. Věříte na osud? Nemyslím tím nějaký ty horoskopy a čtení z rukou (to se spíš ptejte mýho táty), myslím tím, jestli věříte,že některý věci prostě nejdou překonat,že už je člověk má a priori v sobě samém? Že člověk má v sobě určitý věci, že něco zdědil, že byl nějakým zbůsobem vychován a že se přes všechnu snahu už od toho neodlepí?

                        

3.prosince 2007

Když jsem asi před měsícem zrovna neměl do čeho píchnout, vzal jsem si sešit a začal do něho čmárat, vznikl z toho jakýsi fragment čehosi, teda taková poloúvaha a polopříběh; je to něco ve stylu Tak pravil Zarathustra (teda aspoň myslim,protože jsem od Schopenhauera nic nečet; to je vtip co?), tak mě napadlo,že bych to mohl hodit sem, pro potřeby Otevřeného zápisníku jsem to nazval Starcova řeč; no vlastně je to taková kravinka
                                           

Starcova řeč

Nebe nad námi bylo stále ještě rudé a Stařec v řeči neustával. Plamennými slovy se s námi dělil o svou moudrost, kterou jsme se snažili zachytit. Jak marná to byla snaha!
"Myslíte si, že žijete jen tak?", zeptal se najednou Stařec tím svým dunivým hlasem, jenž se rozléhal po celém údolí. Zvýšil hlas a snad se i opravil, neboť mluvil dále takto: "Že žijeme jen tak? Že žijeme jen pro sebe a za sebe? Uvědomil si už konečně někdo, že v těch nejdůležitějších věcech nikdy nebudeme plně svobodní?..."
Po Starcových otázkách lidé klopili zraky k zemi, já jsem však nadále sledoval tvář našeho Mistra a soustředil se na jeho další slova, opět jsem měl ten nepopsatelný pocit, že se schyluje k něčemu velkému.
"...člověk musí žít, musí milovat, protože je v jeho přirozenosti - aby byl. Běda tomu, kdo nechce žít - vždyť sankce je tak obrovská." Starcova řeč zněla stále naléhavěji, sám patrně nebyl schopen přestat. Znovu přicházela ta chvíle, kdy byl svým poselstvím naprosto unešen.
"Život můj i váš je jako maškarní bál... vstupenka platí pouze pod podmínkou, že se budete bavit, že se budete snažit milovat, že se budete snažit najít lásku a přátelství --- Neboť je to vaše povinnost, váš úděl, váš osud... Pouze žít, znamená být člověkem. A ten, který zůstává zklamaný v koutě sám, bude vyhozen. Je mi rozuměno? Bude vyhozen z bálu, který je alegorií života...Myslíte si, že vyhozený muž by měl protestovat? Ten, který jediný byl sám sobě soudcem? On si podepsal ortel smrti... Ano smrti!!... Už to chápete? Kde není život, je smrt... Rozumíte? Nic mezi tím... Všichni máme poukázku na to, abychom žili a kdo nežije, umírá. Hvězdy svého osudu máš každý ve svém srdci"
Tu se z davu ozval mužský hlas; určitě byl onen muž svou troufalostí zděšen, ale přesto položil Starci otázku: "Vy přece...Vy snad...Vy věříte na osud?..teda, že jdeme po cestě ze které se neuhýbá? To přece nemůže být pravda, že bychom neměli svoji vůli, že bychom nebyli svobodní!"
Ačkoli byl Stařec před malou chvilkou zcela neklidný, muže vyslechl a pak se jen tak letmo pousmál. Do ticha lesa pak začal pronášet svou reakci na mužova slova: "Ach, vy děti... je to docela prosté... Když jsi poprvé spatřil světlo světa, vše už bylo v tobě, ale pouze na tobě záleží, jak s tím naložíš; v tomhle jsi samozřejmě svobodný a chápe to ten, kdo rozumí větě 'Bůh nedělá bramborovou kaši, Bůh dělá brambory'. Ale jsou-li Jeho slova 'Ploďte a množte se, naplňte zemi. Podmaňte ji.', kdo se tomu může vzepřít?... Nikdo nemůže říct ne! svému poslání, nelze odmítnout vlastní přirozenost. Nemůžeš odvrátit tvář od dědictví předků, tak jako se nelze vzbouřit proti svým rodičům... jistě, můžeš na ně nemyslet či je proklínat, můžeš utéct z domova. Ale ať uděláš cokoli, nakonec stejně pochopíš, že nejde bojovat proti tomu co je v tobě... uslyšíš otcův hlas, jak mluví tvými ústy a jeho šepot ve své krvi. Jsi svobodný vybrat si svou cestu, ale vždycky budeš mít u sebe kompas, který tě povede. V čem jsi teda svobodný?... Ukážu ti hezkou dívku a ty se za ní otočíš. Přistoupíš k ní a když tě pohladí, ucítíš rozkoš. Seznámím tě s člověkem, který ti bude rozumět a ty si ho zamiluješ. Dám ti dar a ty ho přijmeš. Budu ti vyprávět o Bohu a ty mě budeš poslouchat. Vše budeš dělat, nikoli že bys měl na výběr, budeš to dělat, protože musiš..."
Ještě mnohá slova, řekl Mistr onoho dne. Ale co se stane se semenem, které padne na skálu? Kdo z nás mohl porozumět jeho řeči?

               

3. prosince 2007

Víte, co je to pohledávka?

Pohledávka je zkrácený termín pro pohlednou dívku! To jsem si dneska uvědomil, když jsem si pročítal učebnici Obchodní závazkové vztahy od Standy Plívy. V kapitole o zajištění závazku se totiž píše: "Ručitel je tedy ten, kdo uspokojí pohledávku věřitele, jestliže ji nemůže uspokojit dlužník." Mne občas napadaj takový blbostě, ale tajto mi přišlo docela vtipný. Vyprávěl jsem to Anděle i Janičce; no moc jsem je teda nerozesmál. Ale zase jsem s Janou musel souhlasit jaký otřesně kýčovití andělé byly na Staromáku (nejlepší byl ten modrej,viď), a navíc stromek taky za moc nestál; člověk fakt někdy podlehne dojmu, že dřív všechno bylo lepší, úplně jiná atmoška... dneska představujou Vánoce jenom ty světýlka a čím svítivější, čím barevnější, čím modřejší - tím pochopitelně líp.
Vždycky mi připadalo, že svět kolem svítí, ale já z toho nic nemám. Člověk se opravdu leckdy zamyslí, třeba nad svým životem a řekne si: Hm, to je docela nuda. Ten můj život je takovej jednotvárnej. Věčně sedím doma na zadku, celý dny z domu nevyjdu. Není to škoda? Ostatní lidi pokaždý měli něco na práci, něčím se bavili, něčím se zaměstnávali, měli co dělat a já měl zase jenom spoustu volnýho času. Nikdy jsem vlastně nic nedělal, neměl jsem nějakej koníček,kterýmu bych se věnoval, někdo jezdil na koni, někdo chodil tančit,někdo sportoval já nevim co se všechno dá dělat ,třeba hráli piškvorky,nebo jenom zevlovali (neříkám, že bych byl nadšenej z toho, že jsem byl sám doma a třeba si něco četl, nebo si hrál sám se sebou člověče nezlob se!, ale spíš jsem měl ze všeho na světě nejradši klid; netouží snad člověk po tom,aby ho všichni nechali na pokoji? aby byl obklopen jenom svými blízkými a nemusel něco nacházet venku?) Můj život je dneska jako včera, stejně nezajímavý a možná proto budu do svýho Zápisníku psát pořád jenom totéž, budu omílat stále stejnou písničku. Ale jakýpak je to hřích, když si člověk píše deník? Říkám vám, že si nic jiného nepřeju, než abych ho nemusel psát; ale já už nemám na vybranou. Tak nějak prostě nemám nikoho, komu bych se mohl svěřit, všichni jsou tak daleko (a věřte mi, že Čeřeniště je dál než Nová Bystřice); proto se snažím sem něco psát; snad mě aspoň trochu chápete... Ještě bych se vrátil k té jednotvárnosti života, že člověk má opravdu někdy pocit, že nedělá co by dělat měl. Nedávno jsem náhodou narazil na blog nějaký šestnáctiletý holky, a říkal jsem si jaký moudra tam asi píše? Ale bylo to hezký, ona vlastně řešila co to samý co řeším já, to by člověk fakt neřek, říká si šestnáctka, co jí tak může trápit... možná se díváme na dobu, když nám bylo tolik jako jí, jaký že jsme to byli trapáci, co jsme dělali za blbosti a tak, říkáme si "Ještě že už se tak nechováme", ale nemysleli jsme si tehdy že jsme borci?, mysleli jsme si že jsme stejně dospělí, jako si to myslíme teď...a za deset let si budu říkat: "Jedenadvacet - to jsem byl ještě takovej zajíček"... faktem asi je, že v těch šestnácti jsem nebyl zase takovej trapák, stejně jako dneska nejsem ještě dospělej... třeba já fakt nevim,ale dneska jsem měl zase ten problém, něco jsem chtěl říct a neřek jsem to, chtěl jsem se na něco zeptat a nezeptal jsem se, protože jsem se bál... člověk vážně řeší někdy šílený dilema a odvaha je to poslední co by snad použil... ale co bylo bylo, snad to zítra bude lepší... jo, to jsou vlastně ty nejsmutnější slova na světě, když se říká: "Tak to mohlo být" Coby kdyby, vždyť to znáte. Ale minulost vrátit prostě nelze. Když jsem v červnu neudělal státnice, Zuzka mi poslala smsku, kde stálo:"Proč plakat nad rozlitým mlékem, lepší je ho utřít a jít dál" (tak nějak to bylo, a mě se to strašně líbilo).

                  

4.prosince 2007

O strachu

I když to asi většina z vás nezaznamenala, včera chodila Barborka a rozdávala dárky. Já už jsem to všechno snědl a tak se můžu klíďo píďo připravit na Mikuláše. Teda máma mi říkala, že jsem na mikuláše už velkej; ale já jsem se začal smát. Já? A velkej?

V televizi kdysi dávali takovej českej film o klukovi, kterej chodil za mikuláše; teda byl to neskutečně depresivní film, možná i protože se to odehrávalo v nemocničním prostředí (taky nesnášíte ten hroznej nemocniční pach, vždycky mě poleje studený pot a přepadne určitá tíseň; člověk si vybaví nějaký ty zážitky z nemocnice, třeba když byl sám na pokoji po operaci slepého střeva a nic jinýho nedělal, než jenom brečel, protože se mu šíleně stýskalo; bylo to v Roudnici a mě bylo asi jedenáct let, ani jsem neměl strach z té operace, že by se mi mohlo něco stát - člověk si spoustu věcí vůbec neuvědomuje, a to je možná dobře - spíš jsem měl velký pocit smutku když jsem tam následující týden ležel v nemocničním pokoji, byl to asi týden, ale trvalo to celou věčnost... v nemocnicích by se mělo uzdravovat, ale přesto je má člověk spojené se smrtí, takováto tíseň mě vždycky přepadne, proto nemocnice vůbec nevyhledávám; každý má strach ze smrti a já ho nechci ještě nějak podporovat, raději žiju v iluzi, že žiju ve světě, kde se neumírá; mám rád tuto iluzi a nerad bych z ní procital, naposledy mi umřel někdo blízký před jedenácti lety a bohatě mi to stačilo, zejména když si člověk dneska zpětně říká, že mohl na jejím místě být on a že má třeba nějaký dluh vůčí ní, že mám nespravedlivou výhodu, když žiju, ale ještě silnější pocit je ten, že jsem na ni zapoměl, že si na ni už skoro nepamatuju a že zůstává pouze vybledlou vzpomínkou; ale něco si člověk přece vybaví, třeba jak jsme ji jeli navštívit do ústecký nemocnice, ale už nebylo koho, jak jsem na zprávu o její smrti řekl pouze "Já vím", jak jsem se na jejím pohřbu nedokázal přinutit brečet... člověk je sice smrtelný, sice si to uvědomuje, ale nějak nevěří, že by mohl umřít. Věříte tomu,že zemřete? Uvěřili jste v to úplně, pocítili jste, že se vaše tělo jednou rozpadne?). Ten film na mě působil dost traumaticky, stejně jako filmy tohoto typu, které jsem viděl v dětství; taky si pamatuju, jak jsem byl v divadle Corso v Krásném Březně na hře Sněhová královna. Já, malý hošík, na Andersenovi! Viděli jste to? Nedoporučuju. Tehdy se mnou nikdo nebyl a já tam tak seděl na kraji řady; nevím jestli se ostatní děti bavili, ale já jsem trpěl. Jaká to byla pohádka? Jak to muže být určené dětem? Šílená Královna a ještě šílenější příběh, jestli to mělo nějaký happy end, tak já jsem ho vůbec nezaznamenal, neboť ponurost děje nemohlo nic zachránit. Jak to asi mohlo působit na tak citlivé a vnímavé děcko, kterým jsem býval! Vždycky před usnutím jsem měl hlavu přikrytou peřinou, protože jsem si myslel, že tak mě žádný příšery nedostanou. Nevím jestli je to normální, ale ještě dneska mám ze tmy strach. Někdy. Třeba, když jsem doma sám; pak musím mít všude rosvíceno. No, před dvěma lety, když jsem viděl film Kruh, tak jsem byl z toho týden na prášky a vážně mě to stálo mnoho sil jít do koupelny, když byla tma. To není ten strach, kdy se bojíte oslovit nějakou holku nebo se stydíte na něco zeptat, tohle je ten nejvnitřnější strach, kdy vám srdce buší; strach, který vás zachvátí. No, oslovit neznámou dívku, mě teda taky dělá problémy; někomu to třeba nepřijde těžké mluvit s cizími lidmi; ženský jsou přirozeně kokety,ale kluci né... teda nevím... já né; mě to dělá hodně starostí, se k něčemu takovému odhodlat. Teď jsem vybavil, jak jsem v červnu jel z Doksan autobusem s takovou "pohledávkou" (možná jsem to už někomu vyprávěl), bylo jí asi třiadvacet, jmenovala se Petra a myslím, že studovala zeměpis na PřF UK. To všechno jsem se dozvěděl protože jsem ji oslovil (asi jsem překonal sám sebe), aby né,když byla tak sympatická. Dobře se s ní povídalo a dokonce jsme spolu jeli metrem (taky na mě čekala, když jsem si kupoval lístky, a já si říkal "Ty jo, ona na mě čeká"). Vystoupil jsem na Muzeu a už jsem jí nikdy neviděl (asi bych se měl přihlásit do pořadu Pošta pro tebe, aby mi ji našli). Zůstala mi pouze tato vzpomínka. Ale já jsem ten typ člověka, který z podobných vzpomínek žije.

            

6.prosince 2007

Dopis neznámé dívce II

"...Uvažovala jsi někdy o tom,nakolik a zda vůbec je pravdivé to co si myslíme?Je to skutečně tak,máme věřit svým pocitům?...Fakt je,že se někdy cítím tak šťastně,že je všechno zázračné,všechno se zdá dobré,svět i lidi,nejradši bych všechny objal a něco z té přemíry citů daroval (dobrá formulace,viď); jindy je zase člověku na blití. Nezkurvenější ze všech je pocit osamělosti,...to je tak smutný,když je člověk na všechno sám...; v samotě člověk nad vším tak přemýšlí,myšlenky jsou nesmyslnější,těžší a tesknější,postřehy,které by se daly normálně odbýt pohledem,zasmáním tě zbytečně zaměstnávají a v mlčení se prohlubují....Poslední dobou se cítím tak strašně osamoceně (nemůžu si pomoct...možná jsem si v samotě dřív liboval,ale dneska už nemůžu...všechno mi připadá tak hloupý...ostatně samotu si nikdo nevybírá, je ti spíš vnucena a poté trpěna),nevim jestli se vyjadřuju dost správně,ale jako nikdy si přeju "někoho mít" (nedokážu to popsat,...je to jako,když se musíš,musíš za každou cenu nadechnout), o koho by se člověk opíral,na koho by se člověk obracel a pokud by ho nemohl zavolat jen by na něj myslel...nevim jestli chápeš,co tím chci říct,vždyť já sám nevím co chci...jasně že každej touží po jakési vřelosti (po lásce, ale já nejsem tak náročnej,samozřejmě by bylo supr s někym chodit atd.,mít holku atd.,jasně že by to bylo supr,ale já nejsem tak náročnej,jako dítě mám radost z mála...nebo myslíš že by mi pomohlo mít holku?...já si tim rozhodně nejsem tak jistej)...nevim proč ti to píšu,snad protože mi budeš rozumět...klidně se směj mému zoufalství,řekni umírající labuti ať nezpívá,řekni tonoucímu ať se nechytá stébla,ale nic není upřímější,než to,že víc jak po sexu toužím po příteli...nevim....těžko se mi o tom mluví...proč ti to píšu?....nevim jak to říct,ale na poušti,chceš taky jenom vodu,na fernet si klidně počkáš....toužím po "svém" příteli, mám už ho v někom?mám ho v tobě?(chtěla bys mě za kamárada?)...já jsem věděl,že když ti o tom napíšu,že to bude znít tak zoufale a tak trapně..ale co čekat ode mě,ne?...trápím se milionem jednotlivostí,nikdy si nejsem ničim jistej a nerozumím sám sobě....jak se mi to strašně těžko přiznává,jak rád bych lhal dál,že se cítím výborně,že miluju samotu,že mi nic nechybí atd.,ale už prostě nemůžu,já jsem spíš šnek než hroch a protože je každý šnek zranitelný má ulitu,já mam taky ulitu,já se taky přetvařuju,já se taky snažím být zábavný (v rámci možností),protože nechci ukázat odrazující smutnou tvář(je hloupé brečet,viď,je hloupé nadávat na debilní svět,viď,je hloupé být pro druhé troskou,viď---taky nesnáším tyhle zkurvený kecy,když se člověk lituje a brečí nad sebou samým), ale nakonec jsem to musel někomu říct,i když email neni zrovna nejlepší způsob,ale proč bych to nemoh říct tobě,neboť (a v životě jsem nic nemyslel upřímněji) k nikomu necítím tolik důvěry jako k tobě (důvěřuješ i ty mě?že tě budu mít rád jen jako kamarádku,věříš mi? snad jsem se s tebou neseznámil,abych tě trápil?,na druhou stranu,vzhledem k tomu,že seš obsazená,je těžký se s tebou setkat a já bych tě chtěl poznat co nejvíc,minimálně proto,abych se zbavil pocitu jak jsi úžasná...co se dá poznat z těch našich hodinovek?), připadáš mi "jiná" (možná je to iracionální,však sama víš,že jsi "dobrý člověk",já jsem to zjistil hned),nemůžu si pomoci,ale ty jsi vzácnej člověk...nevim proč některé lidi mám rád a jiné ne,proč navštěvuju toho a onoho,vím jen,že s tebou je mi stokrát lépe než kde jinde,s tebou mám pocit,že je tu někdo,pro koho nejsem tak strašně zbytečný;vím,že toho na mě moc není a že tě určitě nudím,ale záleží mi na tobě!..."

(poznámka authora: tento email jsem napsal přesně před dvěma měsíci; nezáleží na tom, zda bych se do jeho psaní pustil i dneska, nebo zda si stále myslím, co jsem tehdy psal, jisté je, že je to ten nejzávažnější a zároveň nejdětinštější majl, který jsem v životě poslal; některé formulace jsou skutečně úsměvné, ale tak už to prostě chodí... není vůbec bez zajímavosti, že tenhle mejl vznikl krátce poté, co jsem přečetl Zweigův román Netrpělivost srdce, a je to zjevné na první pohled... nechci vyvolávat emoce jakéhokoli druhu, proto nebudu řečený mejl jakkoli dále komentovat, jen mě může dneska mrzet, že jsem se patrně ujišťoval o věčném trvání vztahu s touto dívkou, abych zakryl jeho zjevnou povrchnost... nechtěl bych cokoli zkoumat, zejména, když bych byl ovlivněn atmosférou včerejšího dne, kdy chodili čerti ulicemi... možná už někoho unavuje, co sem píšu, ale snad to není tak hrozné... když jsem jel včera autobusem měl jsem melancholickou náladu, byl jsem plný dojmů a odhodlaný se o své myšlenky podělit... ale neodhodlal... tak to někdy bývá, že člověk přemýšlí, co by sem napsal... ale snad přijde čas, že do tohoto zápisníku budu schopen psát cokoli... mějte se krásně... spolu s Lenkou Dusilovou si můžete zpívat "já se krásně mám"... třeba si to dneska taky zazpívám)

              

6.prosince 2007

Výlet do Litoměřic

Když jsem letos v létě potkal v Litoměřicích Veroniku, bývalou spolužačku ze základky, zeptala se mě, co že tady (myšleno v Ltm) jako dělám. A já stejně duchaplně vybafl, že jsem na výletě, že jsem si udělal výlet do Liťáku (to se tak u nás říká). No ona ještě jízlivě připojila, že jsem si nakoupit (potkali jsme se totiž v DM) stejně tak mohl u Mandový (poznámka na okraj: jedná se o brozanský obchod U Mandů); no prostě nechápala, že jsem si jako cíl svého výletu vybral Litoměřice, protože Litoměřice jsou něco jako brozanské předměstí a člověk na výlet jezdí trochu dál. Ale já si klidně můžu jezdit do svého rodného města jen tak. Na výlet. Tehdy se mě snažila i zbavit, řekla ahoj, ale nezbavila, protože já jsem taková přísavka. Už si teda na to moc nepamatuju, vlastně jsem šel potom do kadeřnictví (třída Osvobození) ; shodou okolností zde dříve bydlel i můj strýček a v tomto domě jsem tak zažil kus dětství, snad by mě i mohla přepadnout jakási nostalgie... strejc už tam nebydlí, radši šel studovat psychologii do Brna, snad to dostudoval, ale to o něm nikdo neví, protože on se "psychologicky" otázkám typu "Užs to dostudoval?" vyhýbá. No v tomto kadeřnictví jsem byl i dneska, ale začněme pěkně od počátku. Budík mi zvonil v deset nula nula a já jsem vstal, abych mohl jet v půl dvanáctý autobusem do Litoměřic. Vzal jsem si opět svojí džínovou bundičku, tentokrát jsem však navypadal jako nějaký exot, protože venku bylo poměrně teplo. Abych se třeba na svém výletě nenudil, strčil jsem si do kapsy Máchovu knížku Marinka a jiná próza (z edice Levné knihy - dřív jsem do tohole krámu chodíval relativně pravidelně, ale už to není co to bývalo). Dotyčnou knihu jsem vytáhl již na zastávce (kdo to neví, zastávka se nachází na brozanské návsi... už tam máme i vánoční výzdobu, letos poprvé jsem tak měl příležitost vidět zdejší vánoční smrček; zřejmě se už k tomu nebudu vracet, proto nyní uvádím, že když jsem jel odpoledne zpět, obloha byla setmělá a ozdoby svítili, člověk si tak mohl plně vychutnat adventní atmosféru, připomínám, že zcela odlišnou od pražského babylonu), asi za deset minut přijel bus (my mu říkáme "slaňák", poněvadž vyjíždí ze Slaného) a já jsem šoférovi řekl: "Studentskou, Litoměřice", on odvětil "Patnáct korun", ani se nepodíval na průkazku, kde je napsána cílová stanice Praha a nemusel jsem proto lhát, že jedu do Prahy (Určité výmluvy už člověk musí mít v zásobě, třeba když jsem jednou jel do Prahy z Litoměřic, řidič se tak divně díval - teda dneska se ten šofér ve zpátečním autobusu taky blbě díval, ale spíš protože jsem neměl žádnou studentskou rekvizitu typu baťohu, jenom mi přetékaly ruce, když jsem (rovněž bez tašky) držel Malého prince (tedy knihu), litrovku koly, krabičku rybízovo-třešňového čaje, peněženku apod. - no když jsem jel tím autobusem tehdy... stíháte to ještě?... myslím tehdy,když jsem jel z Ltm do Phy... no zkrátka a dobře jsem mu řekl "Praha", on řekl, ale ty tady máš napsáno Brozany; no a já zasněně vydechl: "Brozany...", no ale to bys teda měl jet z Doksan a já nato: "měl,ale nejel". A to je celý příběh.). Dneska v poledne jsem se teda objevil ve svém rodném městě, z věže kostela Všech svatých vyzvánělo bim,bam,bim,bam (a to pekleně dlouho, asi je to obvyklé, ale já to neznám, já vlastně Liťák moc neznám) a šel jsem si vybrat z českospořitelnového bankomatu peníze, abych mohl splatit na poště svůj dluh. Teda zjsitil jsem, že mám na účtě 916 korun, a to je někdy důležité vědět, kolik tam máte, pak víte, že je třeba nejvhodnější si vybrat jenom šest stovek, jako jsem tak učinil dneska. Po návštěvě pošty jsem zašel do řečeného kadeřnictví (kdo zná Litoměřice, ví že ony dvě instituce jsou takřka v sousedství, jedná se o takovou stoupající ulici, vedoucí až k parku... kolikrát jsem si to tady drandil na svym bicyklu, když jsem jezdíval do školy); nyní mám své blonďaté vlásky ostříhané, a to docela na krátko (kohout se mi sice bude dělat blbě, ale v pondělí přijdu jako pankáč a udělám tak Anděle radost; takže musíš přijít, né abys zůstala doma; a vem s sebou ObchZ... ale ty budeš asi v Bystřici,co? tak ho teda vezmu sám). Ostříhaný jsem byl cobydup, a tak jsem se ani nemusel dívat na hodinky, abych se dozvěděl, že mám ještě fůru času, než se setkám se Zuzkou. Jak je mým dobrým zvykem, šel jsem tedy objevovat krásy města, jako první jsem šel k Jonáši (malé,ale jediné relevantní knihkupectví v Litoměřících), nevím proč,ale moje máma mu říká U svatejch... jako dycky jsem tam osahával knížky, oni se moc nebráněj, holky jedny... třeba (a to je vážně zajímavé) v knize Jako řeka, jež plyne (nebo tak nějak) Coelho uvádí takový marocký příběh o Evě jak snědla zakázené ovoce, protože jí had našeptal, že má Adam jinou ženu, že se stačí podívat do jisté jeskyně, Eva se pak podívala na hladinu jezera a jinou ženu zahlédla, pointa příběhu (krátkého natolik,abych při jeho čtení v knihkupectví nevyvolal představu, že dělám něco nepatřičného) byla uvedena na konci - člověk se teprve navrátí do ráje, až zahlédne odraz sebe sama a nebude se bát.
Teda dneska jsem šel i do konkurenčního knihkupectví na náměstí (nechci být nějak kritický,ale rozhodně není podle mého gusta, místo světové beletrie, zde mají červenou knihovnu a rodokapsovou literaturu, místo knížek o psychologii a náboženství, zde mají astrologickou sekci), koupil jsem si zde Zákon o rodině (nevím jestli mi k něčemu bude, ale chtěl jsem asi zamachrovat, že budu v tomhle městě prvním,kdo si něco takového koupí), nejedná se o ÚZ (jsou to ty druhý sešity, kde máte pojmenovaný všechny paragrafy,rejsřík apod.), no vážně jsem se divil,když se mě Zuzka zeptala jestli se jedná o úzetko nebo ne (já teda v jejích letech o úzetku nikdy neslyšel, asi je vážně chytřejší než já, ještě že mám před ní tříletej náskok). Asi v jednu hodinu jsem vyšel směr interspar (cesta přes Tyršův most ,na druhou stranu Labe do Želetic), scháněl jsem totiž čaj, kterej v Brozanech nekoupíte. V tomto supermarketu jsem zase zjistil jak jsou Litoměřice světový, hned jak jsem vstoupil, jsem totiž uslyšel známou větu "Můžu se vás zeptat jakého používáte operátora?" (Jako kdyby každý musel mít mobilní telefon! Ono nestačí že se vám telefonní společnosti snaží vnutit představu, že mít mobil,znamená mít všechno, že je to přístroj neuvěřitelných možností; vždyť je to jenom telefon, proboha)
"T-mobile!"
"A slyšel jste o programu Pětka (tak nějak to říkala)?"
"Slyšel" (...zahlídl jsem v televizi tu reklamu, jak se tam říká - ty sis mýho kluka nacpala do svý pětky... reklamy jsou strašně fajn,ne?)
"A myslíte, že by vám to vyhovovalo?"
I když byla docela hezká (taková typická mladičká Litoměřičanka), musel jsem rázně odpovědět, že nikoli, protože nemám rád když mi něco druzí vnucují.
Zakoupil jsem čaj a kolu (všude byl Šebrle - jako mikuláš,anděl a čert - no to bylo strašný) a vrátil se zpět do centra Litoměřic. Zašel jsem ke katedrále sv.Štěpána, říkal jsem si taky,že bych se mohl podívat k nedalekému domku, kde zemřel Karel Hynek Mácha, plány mi ale změnila Zuzanina smska. Ptala se kde jsem a já jí napsal, že na náměstí. (byl jsem na Dómském náměstí, takže jsem ani moc nelhal). Nějak jsem si dovodil, že se mě ptá proto,abychom se sešli dřív (což se později potvrdilo,avšak jinak než jsem se domníval), napadlo mě, že by jim snad mohlo vyučování skončit dřív (když je jí je teda proti srsti jít za školu... ale já jsem to nemyslel jako vtip, já jsem to myslel vážně, že bys třeba nemusela jít pro tentokrát na Nergla). Vše bylo nakonec konkretizováno další smskou (její smysl byl asi takový, že je to v čudu) a poté osobním setkáním se Zuzkou ve čtvrt na čtyři (do té doby jsem čekal na lavičce před gymplem... no docela se ochladilo, ale vše zase rozehřála jedna gymnaziální profesorka, které se familiérně říká Šimina, ona totiž sprdla na vedlejší lavičce sedící dívku, za to že sedí na opěradle - "Takle sedí gymnazistka?"). Pak jsem se taky šel na gympl vyčůrat, ale to asi nikoho nezajímá. Setkal jsem se tedy se Zuzkou, ale jenom na chviličku; říkala, že musí jet autobusem místo autem (vyprávěla proč,ale já jsem to moc nepochopil) a že ten autobus je tady v cuku letu (takový výraz pochopitelně neřekla, to sem píšu já pro pouhé oživení textu). Vrátila mi Malého prince a zapůjčila dvdčko (bohužel mi to nehraje, nebo hraje, ale bez obrazu); pak jsem se rovněž dozvěděl,že byla kdysi v Praze na nechutný (dle ní to bylo naopak hezký) výstavě Lidská těla (když jsem se jí ptal,že to snad nemyslí vážně, řekla mi, že jsem křesťan...?!) a že by do Prahy mohla jet opět (těš se tedy PF UK, všem vám jí ukážu). Opravdu během chvilky přijel autobus a ona odjela. Pochopitelně jsme si před tím ještě zamávali. Můj autobus vyjel z Litoměřic před čtvrtou hodinou, jeho řidič patrně získal nové autorádio, protože s tím pořád šteloval, nejenom v zastávkách, ale i během jízdy, jednou to dal nahlas, pak to zase ztlumil, ladil jednu stanici za druhou. Byl to docela zážitek. Když jsem vystupoval, řekl mi ahoj a totéž říkám  i já - tobě, kdo tohle právě čteš. Sami jste snad poznali, že mě psaní tohoto zápisníku baví čím dál víc. Je to tu takové demokratické, nikoho nenutím,aby to četl, nikomu nic necpu, neposílám emaily žádným Ilonám. Vezmeme-li to z hlediska obchodního práva, jedná se o jakýsi veřejný návrh (teda pravdou je, že bych se měl začít učit a to nejenom obchoda; už cítím určitou tíseň...)

                

8.prosince 2007

Právě jsem si snědl pomeranč, ale znáte pomeranče jak dělaj fóry, protože maj šlupku a tu musíte napřed odstranit (jednou jsem napsal takovej mejl,kde jsem se rozepisoval o problematice šlupek, asi ho sem jednou uveřejním; byl totiž strašně upřímnej)... Bože, jak já nenávidím svůj prstoklad; můži si sice říkat: "Ať žijou ukazováčky", ale stejnak mi to vadí. Ale jsou i horší věci - třeba když vypnou proud (jako zrovna teď) a nevidíte ani na klávesnici; nebo když se před psaním něčeho napijete (jako teď); teda ono to nevadí, když třeba někoho osaháváte, snad vám ten alkohol i nějak pomůže; rozhodně nechci nikoho soudit; teda vlastně mě napadla taková myšlenka, že by mohl alkohol někoho zmást, že svět je fajn, že tahle holka vedle mě je fajn, že je to ta nejlepší holka na světě, že by snad mohlo několik piv zastřít realitu, že by člověk v onom alkoholovém opojení dělal, co by dělat neměl... není snad hloupý, když si člověk v tom opojení cosi usmyslí?; vlastně by mě mohla napadnout otázka, co je vlastně skutečnost? zda je třeba pravdivější, když člověk svou zdrženlivost odhodí? fakt je ten, že chlast je ďáblův nástroj; a já teda vím o čem mluvím... protože stejnak nakonec vystřízlivíte - a to je hodně smutná záležitost, když člověk z onoho opojení vystřízliví... tak je to prostě se vším... člověk chce nějak uniknout... tak uteče k alkoholu a jiným praktikám - já jsem natolik nezkušené děcko,abych znal cokoli jiného než je alkohol, proto říkám "k jiným praktikám"... světe div se, ale zrovna nám do Brozan došel proud... teda zaply se elektrický kamna... to jsme dneska v hospodě taky řešili, jestli jsou správný atomový elektrárny, nebo ne... proč mám vždycky pocit, že když cokoli řeknu, vždycky na mě někdo vybafne?... já třeba řeknu, že je dost problematický mít někde úložiště jadernýho odpadu a vždycky se najde někdo, kdo řekne, že fosilní paliva jsou stokrát horší... nebo třeba řeknu, že pomoc africkým zemím má smysl, a pak někdo řekne, že nemá, já řeknu, že jít na interrupci, je pěkná kravina a tu se ozve někdo, že holka by si o tom měla rozhodovat sama, já řeknu, že o radaru by se mělo rozhodnout v referendu a druzí řeknou, že jsou lidi pitomí - a basta... no samozřejmě, že člověk setká i s odlišnými názory, ale nic mě tak nerozhodí,jako když je celá skupina proti mě... prostě, když jsou všichni proti vám, teď mluvím docela obecně a nemyslím tím tenhlen konkrétní večer, když jsou VŠICHNI proti vám... chápete to? tady nejde o to, že se myslí to a ono... já jsem vždycky na cizí názory kašlal... tady jde o to, že si to myslí všichni... chápete to?... například si myslím, že je naprosto neetická euthanásie, myslím si to naprosto a docela a nechápu, jak to někdo může propagovat, proto by mě naprosto šokovalo, kdyby to druzí obhajovali, a zejména, kdyby to obhajovali všichni kolem mě... ale na člověka v životě někdy přijdou takové chvíle zmaru, kdy ho překvapí věci, které nečekal, kdy ho šokoje jednání milované osoby; to jsou pak ty nejsmutnější chvíle... ale tak to asi na světě chodí

               

9. prosince 2007

Zrovna jsem se nacpal nějakým tím cukrovím, každý to asi zná, že s jídlem roste chuť (a pochopitelně nejenom s jídlem, stejně jako věta o hladu, který je nejlepší omáčkou - jak říkával starý Cervantes - platí rovněž na jakékoli lidské počínání)... taky vám nejvíc chutnaj vanilkový rohlíčky a linecký kolečka? mě jo, proto jsem je nyní sežral; no já jsem teda natolik tolerantní člověk, abych uznal, že každému bude zřejmě chutnat něco jiného... protože co člověk, to názor. S jídlem vážně roste chuť a proto je nejlepší nejíst, potom nemá co růst, neroste břicho ani choutky - a to je dobře. Nebo to neznáte? že je lepší žít ve tmě a nesnít o slunci; než zahlédnout světlo jenom na chvíli a pak umírat kvůli vědomí tmy? lepší je být doma a psát tenhle zápisník, než vyjít mezi lidi; lepší je ponoření do učebnic než prožívání reality světa, který působí jenom trápení; lepší je uniknout než bojovat; je to lepší pro slabochy - tedy pro mne. Tento postoj však má jednu podstatnou a vadu, a sice tu, že člověk musí jíst...  Proč by ostatně nejedl, když je to tak dobré? lepší je jíst cukroví, než zůstat o hladu; lepší je snít o slunci, než zažít pouze zoufalství tmy; lepší je vyjít mezi lidi, než psát tenhle zápísník... tak já jdu... ahoj... ale ty by sis chtěl(a) něco přečíst? tak to já musím psát dál (já už jsem takový altruista); já teda mám vždycky co psát - třeba teď mne napadlo zveřejnit můj rukopis nedokončené povídky, kterou jsem psal v druhé půlce října tohoto roku... psal a nedopsal (což je pro mne docela typické), ale třeba to jednou dopíšu, pracovní název byl - Náš krásný svět a měl to být "příběh básníka píšícího knihu; kvůli tomu vyhledává určité životní situace; hraje určité role, vysní si určité představy s nimiž se nakonec ztotožní; dochází ke stírání reality a neskutečna" (tak jsem to aspoň plánoval ve svém zápisníku); no vznikly pouhé dvě kapitoly, tady jsou:

             

Náš krásný svět

Veškeré osoby i události v této povídce jsou fiktivní a neodpovídají skutečným osobám ani událostem. Žádná z postav nemá živou předlohu, avšak ani při veškeré snaze jsem se nemohl vyhnout určitým autobiografickým prvkům. Má fantazie a zásoba, z níž vymýšlím události a příběhy není nevyčerpatelná.

První kapitola

"Já dneska nemám na takový přemýšlení moc náladu," řekla nezúčastněně Adéla a  hrála si dál se svým dřevěným náramkem. Prohlásila to způsobem jako by říkala "Přestaň už s těmi nesmysly", ale to Honzu nemohlo odradit. On si totiž liboval v různých bizarních situacích. Liboval si v nich a ony pak přitahovaly jeho. Měl například jeden zvláštní vztah se svou kamarádkou, s níž si málo psal a s níž se ještě méně viděl. Čas od času se spolu setkali, ale vždy jen na pár minut, zejména v tom tkvěla ona bizarnost. Na tuto kamarádku si Honza po Adéliných slovech vzpomněl, zatímco Adéla mluvila dál, snad o tom, že je celá unavená, že ani nechtěla jít na tuhle přednášku, že se dneska nemohla vyspat kvůli nějakým řemeslníkům...
"Hm," přerušil jí Honza, "připomínáš mi mojí kamarádku, se kterou jsem se chtěl nedávno sejít a ona mi napsala, ať nechodím, neboť má blbou náladu. Chápeš to? Já, když je mi na blití (a tohle slovo řekl Honza spíš pro sebe než nahlas, protože byli v učebně, kde právě probíhala přednáška z pracovního práva) tak si nepřeju nic jinýho, než být s někým, kdo mi bude rozumět! Lidi se přece scházej, když je jim smutno!" A vzhledem k tomu, že se Honza necítil dobře, když měl mluvit vážně o vážných věcech (on byl totiž vždycky nesvůj při prezentování svých pocitů, pokaždé ho polil studený pot jako zločince před vynesením rozsudku), pokusil se situaci patrně odlehčit, neboť dodal: "Lidé přece jí jogurty, aby byli šťastní." Adéla se však ani neusmála, zřejmě zaregistrovala hlavně první větu, kterou byla přirovnána k Honzově podivínské kamarádce a tak se přitočila zpátky ke svým zápiskům. Snažila se soustředit na slova profesora u pultíku, který monotónním hlasem řečnil na téma pracovněprávních vztahů. Byla to nudná přednáška, ale i kdyby byla sebelepší, Honza s vědomím toho, že vedle něj sedí Adéla, nemohl jen tak sedět a dělat si zápisky. Jestli by se však podíval kolem sebe, zjistil by, že ostatní chuť psát rozhodně mají. Svým zrakem sklouzl na píšící ruku dívky, se kterou doteď mluvil. Pohlédl na její hlavu, na dlouhé hnědé vlasy (tehdy ještě neobarvené) a pomyslil na to, jak je Adéla krásná. V tu chvíli vyvrcholila jeho touha s ní opět mluvit. Nechtěl jí však rušit, když si tak hezky píše. Kdyby snad povzdechla nebo řekla něco o tom, že jí to psaní nebaví, přemýšlel  Honza. Nakonec se vrátil ke svému sešitu a jakoby jen tak mimochodem se Adély zeptal, proč nebyla na předchozí hodině. Dívka s dřevěným náramkem na ruce mu odpověděla a on se mohl dostat k vyprávění příhody, kterou zažil na dnešní ranní přednáčce. Honza se při mluvení tlumeně smál a k smíchu přinutil i Adélu. Chtěl vyprávět dál, ale veselá nálada mu to skoro neumožňovala. "Nesměj se tomu!", říkal Adéle se slzami v očích, neboť její smích stupňoval jeho. "Já se tomu nesměju, já se směju tobě, jak se směješ, " odpověděla. Tak už to v životě bývá, že vstoupíme do kruhu, kde se například smějete jen kvůli smíchu, ale když člověka zahltí vlastní smích, těžko se z toho dostává. Přesto Honza pokračoval ve vyprávění: "On se snažil ten projektor zprovoznit, dělal různý věci, mačkal určitý tlačítka... plátno za ním začalo stoupat nahoru... on teda říkal, že je to v pořádku a nakonec zjistil co s tím... plátno jelo dolů, nejednou projekce naskočila, pak zase třikrát zmizela (smích) a on (smích) se podíval za sebe (nekontrolovatelný smích) a řekl: 'Néé, to není samosebou, ono to zlobí!'." Poté co se Honza rozhlédl po učebně, jestli snad svým smíchem někoho neruší (tedy zejména se podíval na přednášejícího), pověděl Adéle konec historky. Když na to večer vzpomínal, stále měl úsměv na tváři a moc to nesouviselo s tím, že získal další materiál pro svou knihu.

           

Druhá kapitola

I když Honza nedávno oslavil jedenadvacáté narozeniny, pořád byl jako dítě. Měl infantilní nálady a potřeby, byl snílek stále čekající na lásku, všude jí kolem sebe hledal a když jí nenacházel, propadal do svých depresí. Jako opuštěné dítě vyžadoval od každého alespoň trochu vřelosti. Jako marnotratné dítě trpěl náladovostí. sotva se do něčeho zamiloval, už to odhodil. Dneska byl pohlcen tím, na co včera ani nepomyslel. Chtěl zkusit všechno, ale v ničem nenacházel štěstí. Jednou se odhodlal ke psaní vlastní knížky. Proto si pořídil deník, do kterého si v průběhu dne zapisoval myšlenky, které jej napadly, opisoval zajímavé pasáže z děl svých oblíbených spisovatelů, všímal si toho, jak je kniha napsaná, pokoušel se studovat literární postupy. Na psaní knihy je třeba hodně času, ale také hodně dobrých nápadů. Ačkoli se to může zdát divné, Honzova fantazie nikdy nebyla bezedná a nápady potřeboval jako nic jiného. Snažil se jít ven mezi lidi a popsat jednání druhých, rovněž se pokoušel zapsat své pocity. Nicméně i když byl plný dojmů, nedokázal se dostatečně vyjádřit. Navíc mu bylo hloupé psát o sobě, o vlastních pocitech, o pocitech dítěte. Potřeboval nějaký silný příběh, potřeboval psát o někom, koho by si čtenáři zamilovali, potřeboval hlavního hrdinu par excellance. Nemůžu přece psát o svých hloupých myšlenkách, to by nikoho nezajímalo, přesto musím vycházet ze svého zdroje, napsal si na začátku listopadu do deníčku. Když jsem třeba chtěl psát o někom, kdo byl zamilovaný, ta postava byla tak mělká; věděl jsem to tehdy jako to vím dnes... člověk musí spoustu věcí zkusit; a spisovatel?  Ten rozhodně neméně; aby člověk mohl psát o pocitech zamilovanosti, musí se sám zamilovat; když chce psát o tom, jak se cítí člověk osamocený a rozervaný, či dokonce jaké jsou pocity chlapce toužícího po sebevraždě, musí se spisovatel takovým chlapcem stát... Proč se London a Orwell převlékli za nuzáky? Proč bloudili v hadrech? Protože jedině tak může umělec něco stvořit, jedině tak se někam dostane... vývoj začíná právě tady a člověk nemůže sedět za stolem, v bačkůrkách, s teplým kakaem a psát o útrapách milenců... spisovatel musí porozumět osudům svých hrdinů a pochopí je tak, že se se svými hrdiny ztotožní, že vstoupí do jejich těla a stane se jimi.
Tyhle všechny věty a ještě mnohé další nalezneme v Honzově zápisníku. Od onoho listopadového večera se je snažil naplnit. V běžných životních situacích, které mu do té doby připadaly fádní a banální, se začal chovat jinak. Vždycky měl u sebe zápisník, aby do něj mohl psát nové a nové poznámky. Stále byl ale nespokojený. Takový přece není svět, to bych mohl maximálně psát o podivínském spisovateli, říkal si. A jaký by to mělo smysl? Jaký smysl by mělo vykreslit život a třeba i smrt nějakého pisálka? Nemá kniha obsahovat také ideje? Honza si pokládal takové otázky a jejich řešením se snažil dopracovat dál.
Zrovna seděl ve škole na chodbě, když kolem prošla Adéla. Měl zřejmě melancholickou náladu, neboť se najednou zasnil a uvědomil si jak je tahle dívka úžasná. Téma své knihy potřeboval jako sůl a tak se ani nevzpíral svému okouzlení. Nebyla by Adéla zajímavou postavou mé knihy? To by byl příběh - příběh o Adéle... nebo ještě lépe - o chlapci, který se do ní zamiluje. A Honza byl z těch lidí, které když napadne nějaká myšlenka, pak se jí drží zuby nehty, pak jí brání třeba vlastním tělem. A když si tedy Honza usmyslel, že napíše knížku o lásce, pak se chytil toho námětu jako klíště, chytil se ho a už ho nepustil. Vždyť není těžké se do Adély zamilovat. Honzovým spisovatelským heslem bylo - Kdo chce popsat pocity sebevraha, musí se stát sebevrahem. A kdo by mohl nejlépe psát o zamilovaném mladíkovi, než mladík sám? A od této chvíle byl Honza do Adély skutečně zamilovaný.

        
(současná poznámka authora: asi se nejednalo o tak autobiografický příběh, protože jsem se myšlenky psát knihu nedržel zuby nehty a skončil jsem vlastně dřív než jsem vůbec začal; asi jsem neměl moc fantazie, vždyť jsem zvolil pro hlavního hrdinu jméno, které budu mít zanedlouho napsané v občance...nápaditý jsem určitě nebyl ani v případě jména Adéla, ona se ve skutečnosti jmenuje Anděla a ve skutečnosti je strašně fajn; seznámil jsem se s ní na první státnici, tehdy jsem z ní byl unešenej stejně jako jsem dneska, asi protože je stejně úžasná jako já :-), teda je mi hodně podobná :-), to je poklona,co?... fakt je ten, že mi tehdy přinesla štěstí a já jsem státnici udělal; společně jsme ještě udělali MPV - mezinárodní právo veřejné - a tak mě mělo vystrašit, když jsem se dozvěděl, že na další státnici půjdu bez dívky, která mi před tím zajistila svou přítomností zdárný průběh zkoušky, teda já jsem si říkal: Udělám to bez ní... ale neudělal... a to jsem u státnice neřekl nic špatně, já jsem totiž neřekl vůbec nic, vlastně když jsem si vytáhl otázku, sedl si, pak záhy vztal a promluvil ke zkoušejícímu Hřebejkovi: "Myslím, že to nemá cenu" - ty slova si docela dobře pamatuju, on na to: No já vás přemlouvat nebudu... v září jsem si dal repete, tentokrát tam Anděla byla a já jsem to pochopitelně udělal, říkáte si "náhoda", ale já na náhody nevěřím, já věřím v pozitivní myšlení a v působení pozitivních lidí na osud druhých... no a když jsem byl v pozkouškové euforii, pak jsem samozřejmě vyprávěl, že nezáleží na tom co se naučíte, ani na tom co si vytáhnete za otázku a už vůbec né na tom, kdo sedí v komisi, nejdůležitější je, když jde se mnou na zkoušku Anděla... teda druzí se mě pak ptali, jestli je hezká... taková hloupá otázka... viděli jste anděla, který by nebyl krásnej? ------- stejnak bych ji nedokázal v řečené povídce popsat tak jak bych chtěl... no aspoň jsem si při psaní Našeho krásného světa potvrdil jednu věc, a sice - že mám slaboučkou slovní zásobu a že neumím psát česky, ani ten poetickej jazyk jsem nenašel... žádnej spisovatel ze mě teda nebude... alespoň prozatím)

             

9.prosince 2007

Zamyšlení o druhou adventní neděli

"Však běda, že žádný cit tak čistý není, aby nebyl smíšený s citem sobě odporným! - Jako potěšení pocestného, vidocího ponejprve rozkošnou při cestě své krajinu, se mísí žalost brzkého s ní rozloučení, jako v sladkost prvního políbení ihned hořkost posledního plyne, tak i při vší radosti a plesu země z příchodu tvého, krásný máji, tvář její jeví smutek a bol brzkého s tebou rozestání, a srdce mé ji co ozvěna odpovídá."
Tuto myšlenku napsal Mácha v roce 1834 a každý, kdo to myslí s životem vážně, s ním musí souhlasit. Vždyť i o Vánocích platí, že mohou být časem radosti i časem depresí, dobou euforie i dobou smutku. A čím větší výšina, tím větší pád...
Někdy si třeba zoufám nad tím, že jsem sám, ale není to tak úplně pravda, ještě mám svoji rodinu, konkrétně mámu a babičku, mám svoje kamarády, ať už je to Olda, Zuzka nebo lidi ze školy, mám Aničku Marušku, která mi sem píše komentáře a všichni mě mají svým způsobem rádi. Člověk by si neměl zoufat, když k tomu není důvod. Například bych si mohl představit, že bych opravdu neměl nikoho; takoví opuštění lidé bohužel existují (v současném světě možná více než dříve). A platí, že svou samotu si uvědomíte zejména tehdy, když jsou ostatní šťastní a veselí.
Vzhledem k tomu, že jsme už z Vánoc odstranili jejich prvotní důvod, že už není nic "za tím", že jsou pouze svátkem pohody a lásky (to sice není vůbec málo, ale přesto tu chybí ona křesťanská idea narození Spasitele); vzhledem k tomu, že Vánoce ztratily na váze a jejich obsah byl proměněn; vzhledem k tomu, že se kamsi ztratil jejich původní smysl, neboť jsme ono dědictví křesťanské symboliky promarnili; vzhledem k tomu všemu chápu, že kdejaký člověk nenajde pro sebe smysl Vánoc. Že má tendenci před vánoční atmosférou (ať už jakkoli přeslazenou) utéct, stát se lhostejným, zacpávat si uši, zavírat oči a zůstávat doma ("a zde se připravovat na smrt..."). Vy mužete třeba namítnout, že mnoho starých lidí ani nechce být v rodiném kruhu, vždyť jim jejich děti nabízí, aby strávili Vánoce u nich, že si je na svátky vezmou klidně k sobě; ale oni nechtějí. Vždyť oni nejsou sami, mají své příbuzné, ba spíš oni sami svou samotu vyhledávají. Na to bych pouze řekl, že nerozumíte životu, protože nikdo vědomě samotu nevyhledává. Nikdo nechce být sám!... Avšak kdybych si měl vybrat mezi tím být absolutně opuštěný nebo být ve "společnosti", kde bych si připadal jako páté kolo u vozu, kde bych se cítil tak neskutečně zbytečně, jako ten kdo překáží, jako ten nad nímž se slitovali a který teď může poníženě jíst se svými dětmi rybí polívčičku, pak já si volím svůj prázdný byt, kde mi sice budou společnicemi jen mé čtyři holé zdi, ale kde se nemusím trápit kvůli lidem. Snad jste to někdy zažili, že jste byli na místě, kde o vás nikdo nestál. A jestli jste to nikdy nepocítili, pak já ano a řeknu vám, že není nic lepšího na zvýšení sebevědomí (to je ironie). Když si člověk připadá zbytečný, pak propadne skepsi a cítí se hůř než předtím. Cpát se někam,kde o vás nestojí, stojí mnoho sil; vím to, protože mě samotného často napadá, že se pořád někam vnucuju. Mladý člověk si řekne "no jo, lidi jsou pitomí; kdyby věděli jak jsem milej a zábavnej; já jim ukážu", ale jak člověk stárne, víc o věcech přemýšlí a postupně ho opouští dřívější chuť bojovat. Proto chápu, proč někteří lidé zůstávají ve své samotě. Proto chápu, jak snadno se mohou nejkrásnější svátky v roce stát noční můrou.

                  

10.prosince 2007

Nevzájemný zájem

Něco se nám líbí něco ne; něco milujeme a něco jiného nenávidíme; jedna věc nám přináší potěšení a druhá pouze hořkost; někteří lidé nám dodávájí energii, aby ji druzí z nás zase vysáli... nevím proč to tak je... nevím proč si člověk něco oblíbí... nevím proč se člověk do druhého zamiluje... já nevím nic a proto se ptám... Je věc krásná, protože jí obdaříme krásou, nebo nás objektivní krása věci nutí ji uznat?... proč se líbí jistá věc, osoba nebo činnost jenom někomu?... jak to, že jsem uchvácen situací, která na druhé působí docela chladně?... proč děláme to či ono? proč děláme pouze to či ono?... kdo nám to vybírá? kdo nám dal náš vkus, naše přesvědčení?... jak jsme získali naše názory a naše soudy?... proč si myslíme jen a jen tohle, a né třeba opak?... proč vyhledáváme blízkost určitých lidských typů?... proč se do něčeho zblázníme?... proč určité myšlence podlehneme?... proč je pro nás něco tak snadné a něco jiného naopak nesmírně těžké?
Nevím čím to je a nebudu to vědět nikdy. Ale přesto se budu ptát. Vždyť je přece jasné, že se ptají lidé, kteří chtějí pochopit. A já spoustě věcí nerozumím; nechápu proč se třeba chovám tak a tak, proč většinu věcí zkazím, proč většinu lidí odradím, proč jsem stále stejný podivín. Ptám se, i kdybych nikdy neměl dostat žádnou odpověď. Například by člověk chtěl být pro určitou osobu prioritou, ale on se jí prostě nestane. Prostě protože onen zájem není vzájemný. A takový svět se těžko přemáhá...

             

10.prosince 2007

Fejeton o získání druhého jména (část první)

Tu holku jsem poznal, když měla jenom jedno křestní jméno a takhle kandidovala i do Akademického senátu PF UK. Dneska už má dvě - Anna Marie. Řekla mi to; ale věřte lidem!
Anička je jízlivé děvče a často provokuje :-) , ale v poslední době jsem zjistil, že se na ní jako nic jiného hodí Mrazíkova slova: "Jsi hodná dívka; dávno už tě znám. Na, vem si můj kožich!" Pak má taky dobré nápady. Do senátu kandidovala pod heslem "obrázky a kytičky na chodbách, ať to není tak suchý... ať se do školy těšíme" a dostala se tam. Nechala si připsat druhé jméno a dostala mě. A já dobré nápady kradu, řečeno právnickou terminologií - kopíruju. Zkopíroval jsem ho z její hlavy, kurzor umístil na svou a kliknul na lištu "Vložit". A od té doby chci i já své druhé křestní jméno. A já ho mít budu. Tak se připrav na to,že mi budeš říkat Honzo!
Rozhodl jsem se, že na matriku půjdu už v pondělí a nic mi v tom nemohlo zabránit. Ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu (srov. Ř 8,38-39). Abych to stihl ještě dnes, musel jsem z Prahy odjet co nejdřív. Seminář se Standou Plívou skončil v půl druhé a já jsem si uvědomil, že je nejvyšší čas. Navrhl jsem sice Anděle, která se mnou na tento seminář chodí, ať mě doprovodí na Florenc, ale ona mi odpověděla: "To bych musela být blbá", otočila se a odkráčela pryč. A já jí rozuměl. Navíc se mi líbila ona bezprostřednost (a to nemyslím vůbec ironicky). Po celou cestu na autobusové nádraží, která nebyla vůbec neveselá, mi ta její slova zvonila v hlavě. Ještě veseleji mi bylo (opět to není ironie), když jsem pryšel právě včas, abych stihl autobus. Bylo to sice jen tak tak, ale na to se historie nikdy neptá. Tato vítězství jsou možná ještě památnější a cennější. Za chvíli byl na dohled Říp a za další chvíli jsem byl v Doksanech.
Proč si nikdy neuvědomím nádheru tohoto místa? Copak krása opravdu zevšední, když si na ni člověk zvykne?
V chladivém odpoledni jsem se dobelhal do Brozan (když jsem šel přes most, mohl jsem na vlastní oči zjistit, jak se nám ta naše Ohře rozlila), doma jsem odhodil baťoh, popadl pouze peněženku a rodný list, až jsem přicupital na úřad městyse. Je to tam takové maličké, ale co je malé - to je hezké. Po vrzajících schodech jsem vylezl do prvního patra. kde jsem zahlédl dveře s nápisem "Matrika". Podle pokynů jsem vstoupil jednotlivě. Byla tam přede mnou nějaká paní a tak jsem si zatím mohl přečíst letáček o tom, jak nakládat se starými spotřebiči. To byste ani netušili, co s nimi lidé dělají!
Když jsem přišel na řadu a vyřkl svou prosbu, obdržel jsem pouze stručnou informaci, že paní matrikářka tu dnes není. Osobně pochybuju, že tu kdy byla. Je opravdu zajímavé, že potom co přijde na brozanský matriční úřad první člověk za posledních tři sta let, jako náhodou tu chybí matrikářka. To asi říkají každému, že přijde až ve středu, protože dneska jela do nemocnice. Teda ve středu řeknou, že tu bude v pondělí. Samozřejmě si dělám legraci, spíš onu úřednici vystrašil nevlídný pankáč (to jsem byl já), jenž chtěl něco tak nesmyslného jako je volba druhého křestního jména. Chytře mi napsala číslo telefonu, abych kdyžtak zavolal a jak známo, podle hlasu nikdo nepozná, jak ten ichtyl (to jsem pořád já) vypadá. To si samozřejmě zase dělám legraci - já jsem zkrátka povaha veselá.
Řekli jsme si nashledanou a já se s nepořízenou vrátil domů.
Ale takový je život, že se vždycky všechno nepodaří. Člověk si přeje život jednoduchý, jistý a bez nesnází, a proto jsou problémy tabu. Člověk chce jistoty, a ne pochyby, chce výsledky, a ne experimenty a nevidí přitom, že jistoty mohou vzejít jen z pochyb a výsledky z experimentů. Existovalo někdy něco velkého, co předtím nebylo fantazií? Tohle říkával Jung a já vím, že jsou to pravdivá slova. Nevyšlo to dneska? - Vyjde to zítra, nebo za týden, nebo za rok. Ale vyjde to! A já se už těším na pokračování tohoto fejetonu.

                 

13.prosince 2007

Když končí škola

Až jednou skončí škola, až jednou skončí den, možná se na sebe usmějem. Tehdy poznáš, že jsem docela jiný, že nemám jen své neodpustitelné chyby. Jako po ničem jiném toužím po blízkosti víly, jako po ničem jiném toužím po této chvíli. Toužím po světě, kde se jenom směješ, toužím po světě, kde nedáváš, kde jenom bereš. Toužím po zemi, na níž ti nebudu lhostejný, kde snad poznáš, že jsem jako ty! Jako ty stejný! Toužím po době v této podobě, kdy se nebudeš urážet nad moji ošklivou postavou, hlavou ani povahou (ani nad úvahou tou hlavou stvořenou). Toužím po ránu, kdy znovu slunce vzejde, kdy už nebudu říkat, že to nejde. Kdy nebudu pesimisticky tvrdit, že noci se nemění v rána a ve světlo se nemění tma. Protože budu vědět, že život zvítězí nad smrtí, otupělostí, nevraživostí, hloupostí, zlostí a nepřejícností. Protože budu vědět, že Život zvítězí nad životem. Protože budu vědět, že Láska přemůže lásku. Protože ve hvězdách naleznu Hvězdu. Protože nic mezi námi nebude zdí , závorou, plotem a na očích nebudem mít žádný šátek, žádný závoj, žádnou pásku. Proto a protože ve hvězdách najdeme Hvězdu.
Než však skončí škola, než skončí den, než se na sebe usmějem, já musím plakat, zoufat a naříkat nad svým hloupým životem. A můj život nikdy nebyl poezií, ale prózou. Dneska má svátek Lucka a nic mi to neříká. Na hřbitov za ní půjdou máma a babička; já budu doma, protože mi to nic neříká. Sobečtí lidé už jsou takoví, necitelní egoisté už jsou takoví, zlí lidé bez soucitu už jsou prostě takoví. Teda někdy bych si skutečně přál, být člověkem lhostejným, bestarostným cynikem. Dosud si musím na něco takové pouze hrát, zatímco uvnitř mě to vře - všechno mě dostává, o vše se zajímám, vším se zabývám, vše řeším a vše si přeju vyřešit. Tuhle infantilní vnímavost bych nejradši odstranil ze svýho mozku, jak rád bych se zbavil svýho fantazírování! "Rmoutím se nesmysly" a podráží mě věc, která se mě vůbec netýká. Dobrou náladu mi zruší úplná píčovina. Jak rád bych nebyl tak hrozně dětinskej! V životě bych nemohl psát o tom co mě napadá, co mě třeba napadalo, když jsem šel včera přes Letnou. Takový úplný nesmyslnosti. Člověk si vsugeruje určitou představu a pak jí podlehne; no to je strašný. Na tom by nebylo nic hrozného, kdyby ses v té vymyšlené přestavě dál neutvrzoval a pak ses trápil, že není to či ono. Trápíš se a to skutečně; ty opravdu trpíš, protože najednou žiješ v oné tebou vytvořené iluzi. Nemusíš se ptát, proč jsem si jí vytvořil, protože člověk je prostě magor; je paradoxní a to se změnit nedá. Například seš na poušti, kde jakoby nemáš co na práci (navíc máš docela žízeň), tak si vytvoříš fatamorganický obraz oázy. Přání bylo otcem i matkou myšlenky. Chtěl jsi vodu, teď ji máš. Teda nemáš ji tak docela, ty ji nemáš vlastně vůbec! Né, opravdu ti nepřeju ty muka, když budeš kráčet k oáze a ona bude stejně rychle ustupovat před tebou. Ale co naplat, do oázy ses zamiloval a v tomto stavu rozum nepomáhá. Ba naopak, ty sníš dál, sníš o krásné oáze, o palmách, které tam rostou, o plodech, které okusíš, o chladivé vodě, kterou budeš pít. O lásce k oáze. O tom, že ji budeš milovat, jako ji žádný nemiloval. A ona bude milovat tebe, protože ty budeš pro ni jediným, jako bude ona jedinou pro tebe. Klopítáš po poušti a sníš dál; jako bys s obrazem oázy konečně objevil smysl svůj i svého života; říkáš si, že ona je tou, kterou po celý život hledáš. Mluvíš o lásce, jak je krásná. Zpíváš o naději a milování. Zpíváš a mě je z tebe smutno, protože vím jak skončíš, protože vím, že ze snu se procitá. Zatímco ty se ještě stále opájíš svým fantasmagorickým obrazem a protože podvědomě cítíš blížící se zkázu, své představy stupňuješ, říkáš si, jaké by to bylo se až do konce života dívat na její krásné tělo, jaké by to bylo se jí dotýkat, jaké by to bylo líbat ji. Je mi tě líto, kéž by tě mohlo zachránit něco méně bolestného než zklamání, které přijde. Přijde tma, objeví se mrak, snad se objeví i jiný muž toužící po ženě; ale kéž bys to neviděl. Zjistíš, že tato oáza nebyla pro tebe, že někdo jiný vstoupil do oázy, neboť se jí líbil více než ses jí líbil ty. Pak se budeš ptát, co bude dál. A já se budu ptát s tebou, jestli existují oázy pro lidi, jako jsme my. Ale kéž bychom se neptali, protože na nic nepřijdeme, budeme ještě víc na dně a budeme se pouze utvrzovat ve vlstní méněcennosti. Dostaneme se do kruhu, z kterého už nevystoupíme. Jasně, že zase zahlédneme nějakou oázu, do které se zblázníme. Zase budeme stát před vchodem a klepat. Zase nám nikdo neotevře ------- A škola teda neskončí, neskončí den a my se na sebe neusmějem ----------- Žádná nám neotevře! -------------- Protože tlučeme blbě!!!

                  

15. prosince 2007

„Teď jsem zase já nenápadně pozoroval dívky. Jejich bystrý pohled, jejich tichý smích, utajený pod mírným výrazem. A obdivoval jsem se královské vznešenosti, která je obestírala…
Dnes je vidím jako ve snu. Je to všechno už tak dávno. Co se stalo s těmi dvěma vílami? Bezpochyby se vdaly. A změnily se potom? Když se z dívky stane žena, to je vážná věc. Co dělají v novém domě? Jakpak se teď chovají k divokým travám a hadům? Byly spojeny s čímsi věčným. Ale jednoho dne se v dívce probudí žena. Sní o tom, že konečně někomu přisoudí tu nejlepší známku: výbornou. Ta výborná jí tíží srdce. Tu se objeví nějaký hlupák. A ty ostré oči se poprvé zmýlí a obestřou ho krásnými barvami. Mluví-li ten hlupák ve verších, platí za básníka. Dívka věří, že má rád díry v podlaze, věří, že má rád promyky. Věří, že je polichocen důvěrou zmije, která se mu pod stolem vine kolem nohou. Dá mu své srdce, tu divokou zahradu, netušíc, že on se obdivuje jen pečlivě ošetřovaným parkům. A ten hlupák odvede princeznu do otroctví.“ (Ant. de Saint-Exupéry: Země lidí, kapitola 5 – Oáza)

Tenhle úryvek z Saint-Exupéryho knížky Země lidí jsem si chtěl dneska přečíst; já se totiž rád vracívám, k oblíbeným pasážím svých (myšleno "mnou vlastněných") knih; pro rychlejší orientaci zde mívám záložky, obvykle to bývá kalendářík či něco obdobného, ale tentokrát to kalendářík nebyl... můžete se podržet... protože tentokrát onou záložkou byla tisícikoruna!!!... fakt nekecám, prostě listuju, listuju... a ejhle modrý obdélník s Františkem Palackým... docela mě to potěšilo :-) Úplně jsem zapomněl, že jsem si jí tam dal. To já teda někdy dělávám, že si dám nějakou tu bankovku mezi stránky... říkám si "Až bude hůř". Ale když o tom tak přemýšlím, nepamatuju si že bych Zemi lidí v poslední době vůbec otevřel... třeba to nebyla moje tisícovka... možná mi jí tam dal Ježíšek... snad opravdu dává dárky jen tak... možná vám taky něco přinesl - podívejte se do svých knížek a uvidíte, tyhle peníze byly na straně 31... Zejtra asi prolistuju všechny knížky, který mám doma; kdo ví co tam ještě objevím? V knihách se totiž ukrývá bohatství!
No a teď budu mít samozřejmě Zemi lidí ještě víc rád... asociace... vždyť to znáte... teda ona je to pěkná knížka už sama o sobě... takový soubor příběhů ze života (kupodivu docela odlišný od toho, co můžete spatřit v Pojišťovně štěstí nebo Letišti - zde jednak uvedu, že vím o čem mluvím, neboť tyhle seriály znám docela dobře, protože tomu dneska bohužel nejde uniknout, když vám řve televize ze sousedního pokoje; jednak uvedu, že jsem byl pokaždé utvrzován o tom, že je nač se dívat, neboť to jsou příběhy ze života... no budiž... já to nikomu neberu a už se pochopitelně těším na Vánoce k babičce, kde budu sledovat Ulici... ale zase jsou to jenom seriály, jsou horší věci, třeba novácký televizní noviny, teda né že by česká televize vysílala něco lepšího... jako já to nechápu, ale dávat paroubkovu svatbu do hlavních zpráv veřejnoPrávní televize, to si snad dělají legraci... a tak si můžu jen s Karlem Krylem zazpívat "rádio nemám a nesnáším zprávy"); Saint-Exupéry v této se v této knize (nebojte se je krátká) docela hezky rozepisuje o svém životě, popisuje např. jak ztroskotal v Lybijské poušti -- tady je ukázka:

„Buďte sbohem, vy, které jsem měl rád! Nemohu za to, že lidské tělo nevydrží tři dny bez pití. Nemyslel jsem si, že jsem takový zajatec studní, že moje autonomie je tak nepatrná. Lidé se domnívají, že je možné jít stále dál, že je člověk volný… Nevidí provaz, kterým je člověk připoután ke studni, kterým je jako pupeční šňůrou připoután k břichu země. Učiní-li krok navíc, zemře.
Nebýt vaší bolesti, nebylo by mi líto ničeho. Koneckonců můj úděl byl krásný. Kdybych se vrátil, začal bych znovu. Musím žít. A ve městech už lidé nežijí.
Nejde o létání. Letadlo není cíl, ale prostředek. Člověk nedává v sázku život kvůli letadlu. Sedlák také neorá proto, že má pluh. Ale pomocí letounu opouští člověk města a jejich účtárny a znovu nalézá pravdu, kterou znal venkovan.
Koná mužskou práci a má mužské starosti. Je ve styku s větrem, hvězdami, nocí, pískem, mořem. Střetá se s přírodními silami. Čeká na svítání jako zahradník na jaro. Vyhlíží letiště jako zaslíbenou zemi a svou pravdu hledá ve hvězdách.
Nemám proč si stěžovat. Tři dny jsem chodil, žíznil jsem, sledoval stopy v písku a rosa byla mou nadějí. Chtěl jsem navázat spojení s tvory podobnými, ale nevěděl jsem, kde je na zemi najít. To všechno jsou starosti živých. A řekl bych, že jsou důležitější než starost o to, kam se jít večer bavit.
Nerozumím již těm davům z předměstských vlaků, lidem, kteří se za lidi považují, a přitom jsou jakýmsi tlakem, jejž si ani neuvědomují, omezeni jen na určité úkony jako mravenci. Čím vyplňují své dny volna, své ubohoučké absurdní neděle?
Jednou v Rusku jsem slyšel hrát Mozarta v továrně. Napsal jsem o tom. Dostal jsem dvě stě hanlivých dopisů. Nezazlívám nic těm, kdo se baví řevem v dupárně. Oni o jiném zpěvu nevědí. Zazlívám to však majiteli dupárny. Lidem se nesmí ubližovat, nesnesu to.
Já jsem ve své povolání šťastný. Cítím se jako rolník, jehož polem je letiště. V předměstském vlaku prožívám agónii tíživěji než tady! Tady je to vlastně luxusní…
Ničeho nelituji. Hrál jsem a prohrál jsem. To odpovídá pravidlům mého řemesla. Ale přece jsem dýchal vzduch širého moře.
Ti, kdo ho jednou okusili, nikdy na jeho chuť nezapomenou. Viďte, kamarádi? A nejde vůbec o to, žít riskantně. To je jen domýšlivá fráze. Mně toreadoři neimponují. Ani si nelibuji v nebezpečí. Já miluji něco jiného: miluji život.“ (Ant. de Saint-Exupéry: Země lidí, kapitola 7 – Daleko v poušti)

Byly doby, kdy mě podobné věty dojímaly, ale teď už to se mnou nic nedělá, cítil jsem jakési chvění, takovéto vzrušení, když si říkáte "Ano, to je ono"... dneska teda už nic... ale nebojte, to bude dobrý, přijde den, kdy se mi to zase bude líbit... v poslední době mam jenom takovou depku, ale to se podá... zatím mě dojímá něco jiného, jako když v seriálu Bylo nás pět odjížděla Kristýna a Péťa Bajza na ní volal, ať se vrátí, že to tak nemyslel... nevím jak vy, ale já měl slzy v očích.
Ale Země lidí je stejně dobrá. Kdo chce, tomu ji půjčím (aby nedošlo k nějakému nedorozumění, uvádím, že bankovku už jsem přemístil do peněženky). Nebo si jí můžete koupit. Maj jí třeba na Smíchově v antikvariátu (je to na tý ulici mezi Andělem a nějakym mostem přes Vltavu, jsou tam samý semafory a v blízkosti je pobočka městský knihovny... takže až půjdete do Hellsu Bellsu - to je taková narážka, to byste nepochopili - tak se tam zastavte); kdybych jí už neměl tak si jí určitě koupím, protože v knize, kterou maj v tomto antikvariátu, je navíc Noční let a Kurýr na jih (teda aspoň myslim). Já jsem se do Saint-Exupéryho zamiloval, protože je úžasnej. A tak to na světě bývá. Je to příjemné čtení, které donutí čtenáře přemýšlet, ale co bych dále psal, já vám přepíšu závěr Země lidí:

„Sedl jsem si proti jedné dvojici. Mezi mužem a ženou se stulilo dítě a spalo. Ale ve spaní se obrátilo a já jsem ve slabém světle noční lampičky spatřil jeho tvář. Ach, takovou rozkošnou tvářičku! Z této dvojice se zrodil zlatý plod. Z téhle hromady těžkých šatů se zrodilo cosi spanilého a půvabného. Sklonil jsem se nad to hladké čelo, k těm rozkošně našpuleným rtíkům a řekl si: hle, tvář hudebníka, malý Mozart, krásný příslib života. Malí princové z pohádek vypadali právě tak: čím by mohl být, kdyby byl chráněn od všeho zlého, zahrnut péčí, pozorně šlechtěn! Vyroste-li v zahradách nová růže, jsou všichni zahradníci vzrušeni. Chrání růži, pečují o ni dávají jí to nejlepší. Ale o lidi se nestará žádný zahradník. Malý Mozart bude tak jako jiní zdeformován lisovacím strojem. Mozartovou nejvznešenější radostí bude mizerná muzika v páchnoucích tančírnách. Mozart je odsouzen.
Vrátil jsem se do svého vagónu. Ti lidé netrpí svým osudem, myslel jsem si. Ani mne netíží útrpnost. Nemá smysl dojímat se nad ranou, která se znovu a znovu otvírá. Ti, které postihla, ji necítí. Ale nejde o jedince, zde je zraňován a mrzačen celý lidský rod. Nevěřím ani trochu v soucit. Bolí mě však hledisko zahradníka. Nezoufám nad tou bídou, té člověk koneckonců přivykne jako lenosti. Celé generace orientálců žily ve špíně a libovaly si v ní. Bolí mě však cosi, co se nedá vyléčit dobročinnou polévkovou akcí. Bolí mě cosi, co nemá nic společného s těmi hrboly a proláklinami, s tou ošklivostí. V každém z těch lidí je totiž ubito něco z Mozarta.
Jenom když se hlíny dotkne duch, může stvořit člověka.“ (Ant. de Saint-Exupéry: Země lidí, kapitola 8 – Lidé)

              

15.prosince 2007

Tak si tak říkám, že už je tenhle zápisník hodně zaplněnej. A to sem píšu poměrně krátce; měl bych se asi polepšit a nepsat takové dlouhé příspěvky; text je rozvláčný (tak nějak se to říká, ne?), no prostě je roztahaný, měl bych psát stručněji - například: Dneska jsem byl na vánočním kocertě v kryptě doksanské baziliky N.P.Marie. Olda mi poslal smsku, že je to od čtyř hodin, tak jsem šel. Tak si to představte, románské kulisy krypty, děcka zpívají vánoční melodie, vy zpíváte s nimi (teda pouze v duchu, protože nejste takoví extroverti, navíc zpíváte strašně), prostě vánoční atmosféra jak se patří. Po skončení této kulturní záležitosti se šlo na akci "Rozsvěcení vánočního stromku v Doksanech"; zvolalo se Budiž světlo a stromek svítil, pak taky svítili hvězdy (za to jsme my nemohli) a měsíc (srpeček jako Dream works, teda prý obrácený, ale já vážně nevím), dali nám nějakej teplej chlast, pak jsem taky snědl 3/4 párku s hořčicí. Byla zima všude kolem, ale z toho se mi neposerem, protože máme teplo v srdci! Ale bylo to parádní, v Doksanech je to fajn. Napsal jsem o tom několik veršů (tato básnička je součástí Mé adventní poezie):

15/12/2007

Patnáctý prosinec je na svém konci;
archandělé s neviditelnými zvonci
a lidé, kteří snědli vánočku,
vytvořili vánoční atmošku.

Kryptou doksanského chrámu
radostně zněly koledy zpívané dětmi,
pak jsme odešli ke krámu,
opili jsme se punčem a jinými věcmi.

 Ve středu zpívaj děcka z brozanský ZŠ na brozanský tvrzi, ale co naplat, když mojí jedinou láskou je škola. Navíc koncert v tvrzi se nikdy nemůže rovnat atmosféře brozanského svatogothardského kostela, kde bylo zpívání mj. loni. Nechci nic kritizovat, vánoční atmosféru nedělá místo, ale lidé, přesto je zcela zjevné, kde by koncert měl být.

             

20.prosince 2007

Vánoce jsou všude kolem,jenom ne v mé srdci

Pojďme někam, pojďme si někam sednout, jen tak si sedneme, budeme dělat cokoli, jen abychom nebyli sami. Udělal bych cokoli, abych už nikdy nebyl sám. Já nevím, ostatní lidé se asi necítěj opuštěně, každý má asi někoho blízkého. "Jsem rád, že jsem měl přítelkyni lišku," řekl malý princ. Kéž bych totéž mohl říct já. Kéž by mou kamarádkou byla liška, ale není...
Na poušti je víc života, než v mé blízkosti! Na poušti je víc lásky, víc vřelosti, víc něžnosti, víc rozumnosti... a míň hlouposti... protože já dělám blbost za blbostí... Nebo to neznáte? Že uděláte něco blbě, pak podruhé, potřetí, počtvrté a pak se na té blbé klouzavce vezete? V duchu si říkáte, teď se budu chovat jinak, nebudu přece TAKOVÝ, po stopadesáté přece nemůžu udělat stejnou chybu... no, chyby se dělají... a pořád dokola... Jasně, člověk si to raději nepřipouští; lepší je přát si, že to bude lepší... Dneska jsem sám, ale nebude to tak napořád, dneska jsem sám, ale ne zítra, né za rok či třeba za deset let... no a kdyby samota vítězila i pak, tak ať... mě je to jedno... svět se nezboří! Tohle všechno si říkáte, namlouváte si to dokud nespadne poslední kapka a číše nepřeteče, nejrůznější pocity se ve vás nahromadí a vy najednou jakoby prozřete a prozřením do deprese propadnete.
Nevím, nerozumím sám sobě. Umíte třeba jednat s druhými? Umíte se s nima bavit?Umíte něco jiného než ty obvyklé plky? Něco kromě těch prázdných vět? Umíte si s nima vážně povídat? Nedělá vám to těžkosti?... Já nikdy neřeknu, co mám říct, nikdy nechci, co chci, zájem nahrazuju nezájmem, abych nebyl prozrazen, v lepším případě sklouzávám do svý infantility, chovám se jako dítě a říkám Pojďme někam, pojďme si někam sednout, jen tak si sedneme;sedni si ke mě na pouhých pět minut, zůstaň, protože s tebou je mi líp, jako dítě se dožaduju nesmyslů a ty řekneš jen Proč? (možná připojíš i to, že jsem trapnej) a odejdeš... No možná, že jsem trapnej, určitě jsem trapnej, ale musím kvůli tomu být sám?... Avšak oblíbenost asi bude měřítkem kvality, druzí ti dají vysvědčení, které je nejpravdivější. A kdybych si myslel cokoli jiného, že jsem oblíbenej, že jsem zábavnej, že se druzí se mnou cítí dobře, tak bych si jenom něco nalhával... Já už se dávno neptám, proč mě nikdo nemůže mít rád, protože to tak nějak tuším (komu není z hůry dáno, tomu není pomoci), spíš se tak někdy zasním a říkám si, jestli nastane doba, kdy se bude někdo (kdokoli: žena, růže, píseň, kost) radovat z mé přítomnosti...
Nouze odnaučí člověka náročnosti, nejenom Dalibora... Chudí lidé nebudou toužit po rubínech, ale po ovoci; já jsem chudý a netoužím po rubínech... Vím, že nikdy nebudu tvou prioritou, že si mě neoblíbíš víc než kolo, které máš ve sklepě; ale když je člověk zoufalej, tak by klidně byl tímto kolem, byl třeba až padesátou prioritou... Stačí mi jediný tvůj úsměv a z něho budu žít po celý den (tvým nezájmem se však budu trápit mnohem déle)...
Já nevím, nikdo asi neřeší to co já. Druzí jsou asi šťastní. Druzí by asi nepsali dokola a dokola o tom, jak je bolí srdíčko... pořád ta samá ohraná písnička... nesplněná touha... pořád to samé... Tak se asi chovaj v blázinci...
Určitě existujou lidi, kteří maj skutečné problémy... stačí se přijít podívat na onkologické oddělení... S těmito lidmi mám však jedno společné - říkám si Bude líp... Bude líp... jednou... i kdyby to mělo být až v hrobě (zní to uboze, co? - já už jsem takový)

            

22.prosince 2007

Vánoce jsou všude, tedy i v mém srdci

Adventní čas by měl být dobou radosti, kde smutek nemá mít místo. Takto i já Vánoce vždycky chápal; jak já se pokaždý na Vánoce těším. Vánoce - to byl dycky takovej zážitek, že mi chybí slova, abych se mohl pokusit o popsání svých pocitů (teda já obecně nedokážu spoustu věcí pojmenovat...  když jsem z něčeho unešenej, tak můžu maximálně napsat: Jsem unešenej). Vánoční čas nebyl nikdy smutek, vánoční čas je štěstí. Je to sentiment a melancholie. Je to čas, kdy se narodí Dítě. Kdy se narodí rovněž dítě v každém z nás. Vždyť ta vánoční atmosféra je tak krásná. Je to kouzlo, je to zážitek zážitků... člověk září, člověk musí zářit... svou září je proměněn, konečně může nalézt smysl... teprve teď vidí skutečný svět, který hledal, po kterém dychtil celé měsíce, po který dychtil po celý život... každodenností života bylo v něm něco udušeno, ale teď může znovu prozřít, teď může pohlédnout pravdě do tváře... každý kdo chce, to světlo vidí; protože Vánoce to světlo obsahují... v nich je Tajemství. Nejde o to, že Vánoce mají úžasnou sílu, nejde o to, o této síle hlásat, jde o to, že člověk je většinou slepý... jak dlouho lidem potrvá, než pochopí co je opravdu důležité?... jak dlouho to bude trvat mě?... vždyť je tak těžké najít víru!... a sotva ji najdeš, již jí ztrácíš... utvrzuješ se v něčem,ale stále víc a víc pochybuješ... snažíš se přivolat dřívější myšlenky, dřívější pocity, ale ono to nejde... jak snadno člověk upadá do svých chmur!... vždyť je to tak těžké najít víru!!... zejména, když je obsahem života trápení a když Mlčenlivý je druhé jméno Boha...
já ale nechci propadat své skepsi... ona totiž lže... Skepse lže a já jí věřím... ale jenom někdy... jenom někdy se ocitnu uprostřed svých temných nálad...
jenom někdy pesimismus zvítězí... když vítězí chmury,pak je těžké najít víru...
ale jindy? jindy néé... když zakusíš štěstí,jak bys mohl prohrát?... a štěstí najde každý, kdo ho hledá... kdo chce štěstí najít, štěstí nalezne a přemůže i sebe sama... vyhraje nad svým pochybováním a konečně pochopí!... zjistí třeba, že není tak nemožný, že není tak druhým lhostejný, že ho druzí mají rádi... a kvůli chvílím, kdy člověk okusí teplo lidských vztahů, stojí za to žít...
Láska i Vánoce přemáhají zimu života... štěstí trvá krátce, ale možná v tom je jeho podstata...
jak oprávněná je v tomto smyslu Balzacova otázka: "Neznamená nacházení slasti, nacházení nudy?"... Není štěstí otrávené, když trvá moc dlouho?... Je výšin, bez hlubin?... Je slasti, bez strasti?...
Karel Kryl zpívá:"Děkuji za nezdar, jenž naučí mne píli, bych mohl přinést dar, byť nezbývalo síly. Děkuji, děkuji, děkuji. Děkuji za slabost, jež pokoře mě učí, pokoře pro radost, pokoře bez područí. Za slzy děkuji, ty naučí mne citu k živým, již žalují a křičí po soucitu. Děkuji, děkuji, děkuji. Pro touhu po kráse děkuji za ošklivost. Za to, že utká se láska a nevraživost. Pro sladkost usnutí děkuji za únavu, za ohně vzplanutí i za šumění splavu. Děkuji, děkuji, děkuji. Děkuji za žízeň, jež slabost prozradila. Děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla. Za to, že miluji, byť strach mi srdce svíral, Beránku, děkuji. Marně jsi neumíral. Děkuji, děkuji, děkuji..."
Ano štěstí trvá krátce, vítězství dobra není samozřejmostí, ale v tom je právě velikost těchto chvil... přece, když je člověk šťastnej, to je přece taková krása!
Proč být teda smutný, když můžu být šťastný?... proč se rmoutit, když k tomu není vážný důvod?... já nevím, lepší je být spokojený, ale někdy to přese všechnu vůli prostě nejde... možná někomu, kdo čte tento zápisník, přijde, že věci vidím až příliš temně, že se na všechno dívám až moc pesimisticky... asi máte pravdu, je to patrně tím, že sem většinou píšu, když jsem naštvanej, když mám potřebu napsat o všem, co mě tíží... kromě těchto chvil, kdy má člověk pocit, že se mu všechno sere, jsem docela veselej člověk... já nejsem žádnej kakabus... nejsem a proto sem teď napíšu něco v tom smyslu, že Vánoce jsou fajn... ne, vážně... zrovna mám docela dobrou náladu... Mám jí už od čtvrtka, kdy jsem byl na jedné takové vánoční besídce. Těžko můžu své pocity vyjádřit lépe, když říkám, že to byla parádní akce. Mohl bych dále popisovat svoje pocity nebo se věnovat vnějším okolnostem, ale nikdy bych nevystihl, to jak na mě Aničky vánoční besídka zapůsobila.
Vnější věci jsem nikdy nedokázal popsat, proto se jim nebudu věnovat ani tentokrát, on je člověk stejnak zapomene (tehdy zjistím, že nejsou vůbec důležité; kdyby ste se mě zeptali co se tam dělo, o čem se tam mluvilo a tak, něco bych vám řekl, ale ve vnějších věceh nikdy nespočívá kouzlo okamžiku; nebo to neznáte? dlouho mluvíte se svým kamarádem, druhý den si už na obsah těchto vět nepamatujete, ale víte - tak bezpečně dobře víte, že jste se s ním cítili dobře, ono totiž nejde o slova, slova nejsou důležitá, je to jenom most mezi lidmi, důležité je vždycky to - co je skryto;popsal-li bych jak jsem se cítil, nepopsal bych nic, protože pocity jsou nesdělitelné. Alespoň já to neumím.), nebudu se ani rozepisovat o svých vnitřních pocitech, kdybych chtěl psát pravdivě, bylo by to totiž strašně sentimentální... jen tak pro pořádek uvedu, že akce která se může objektivně zdát jako fiasko (třeba z těch lidí neznáte vlastně vůbec nikoho a moc se teda s nima za ten večer nepobavíte), tak na vás to působí úplně jinak... Nikomu to neříkejte - Anička je báječná, neříkejte to, protože Anička nemá ráda komplimenty...
Vánoční besídky jsou prostě fajn... pak jsem se taky prošel půlnoční Prahou; půlnoční Praha je taky fajn... dobrej je taky McDonald's na Václaváku... ke kávě si přečtete Jungovu autobiografii (stála skoro čtyři stovky; koupili jste si někdy pro sebe za svoje peníze vánoční dárek?) a pak jdete na vlak, kterej vás zaveze až do Bohušovic (byl jsem přímo šokován, když jsem zjistil, že mě cesta z prahy vyšla levněji než cesta autobusem tam, české dráhy jsou asi levnější...). V pátek byl na gymplu koncert a určitě stál za to, ale víte jak na mě působí ty vnější věci - nijak. Já znám jenom svoje pocity, vím jak jsem se cítil, bylo mi třeba naprosto volný (jako vytahaný tričko), že na něj nepřišel nikdo z mojí třídy, protože některý věci prostě nejsou vůbec důležitý. Byla tam zuzka a dala mi dárek a to je důležitý. Né ten dárek (o dárky nejde), né že tam byla, né že mi ho dala, né že ten dárek je absolutně úžasnej (já jsem ho totiž už otevřel, nemoh jsem jinak), ani cokoli jinýho. Důležitý je totiž to, jak jsem se cítil já. Nejde o vnější věci, to jsou stejně jenom měnivé obrazy, jde o to, co je za tím. Nejde o Roberta Fulghuma (na druhou stranu já nemám slov,to je úžasná věc), nejde o zpívání koled, nejde o chlebíčky, nejde o džusy. Chápete to konečně? Nejdůležitější je to, co je očím neviditelné. Dlouho mi trvalo, než jsem to pochopil a za měsíc o tom budu zase pochybovat, ale nyní jsem šťastný. V této chvíli jsem přesvědčen o tom, že nejsem sám. Vánoce jsou deska i v mém srdci.

              

25.prosince 2007

Narodil se Kristus Pán

Narodil se Kristus Pán, veselme se. To jsem si včera s chutí zazpíval v mojžířském kostele, kde se od 23:00 konala půlnoční mše. Byl to docela zážitek, kněz byl docela žoviální, občas něco prohodil německy a italsky... zřejmě tam byli nějací cizinci, proč ne... kostelík byl poměrně nacpanej, bylo tam určitě přes padesát lidí, no přišli jsme o krapet pozdějc a nebylo tam moc místa na sezení, nakonec jsem celou mši prostál, ale to není na škodu, já nemám rád ty povinné úkony, kdy si musíte stoupnout, pak si zase sednete, já si radši stojím furt... ale byla tam pěkná atmosféra, člověku připadalo, že je někde na vesnici, taková vřelá vesnická pohoda, přitom se mojžířský kostel nachází takřka v objetí panelákových sídlišt, no kostel v Mojžíři je takovej decentní, moc tam toho neni, ale stejnak vás vždycky něco uchvátí, hlavně když jsem byl na mši naposled asi před osmi lety, v dětství se mi vždycky bohoslužby líbily, ale když nemáte nikoho kdo vás ke křetanství vede, pak strašně rychle zmalomyslníte, ještě na základce jsem jezdíval na takový báječný akce, který pořádali křesťané pro křesťany a taky pro mě, rád na to vzpomínám, tyhle lidi mi přišli tak neskutečně v pohodě, že jsem od té doby jim podobný nepoznal, ty chvíle s nima byly jednoznačně krásný, ty věřící lidi maj v sobě teplo (jak by řekla Anička)... ale některý vztahy se prostě přeruší a od určitý chvíle už žádný z těch lidí nevidíte, no třeba je potkáte v Litoměřicích, ale co byste jim řekli? vždyť už je to tak dávno, říkáte si to nějak nemá cenu, no nemáte odvahu na cokoli a tak nic neděláte... člověk si tak snadno zvykne na nicnedělání jako snadno upadne do beznaděje... snadno zapomene, co je důležité... spíš haní, než chválí...
Nechtěl bych, abyste z příspěvku, uveřejněném v tomto zápisníku 10.12.(Fejeton o získání druhého jména), nabyli dojmu, že Anděla je nějaká zlá holka... Anděla je totiž naopak strašně hodná a kdyby byla klukem, tak bych jí musel říct, že mám ohromnou radost, že jsem jí mohl poznat (ale protože, je to holka, tak jí to neřeknu; ona by se mě zeptala, proč jí to říkám a já bych musel odpovědět, že jen tak; tomu by nikdo neuvěřil, třeba by si myslela kdoví co, že to říkám, z nějakého důvodu a tak). Vždyť víte, jak dochází mezi lidmi k nejrůznějším nedorozuměním, jeden si myslí to, druhý ono, samozřejmě každý si myslí, že ví to, co si myslí ten druhý.
Řečený fejeton jsem psal s určitou nadsázkou, bylo to humorněji pojato a nesnažil se zachytit, všechno tak úplně pravdivě; navíc jsem to psal ze svého pohledu (tak jak jsem to cítil já; já jsem vždycky v zajetí svého subjektivismu, proto se omlouvám, že nezachycuju věci tak jak jsou, ale spíš, tak jak na mne působí); řečená situace se sice udála a rovněž Anděla, řekla tu větu, o tom, že by musela být blbá... dneska vím, že to tak nemyslela, ale tehdy mi to přišlo líto, byly to poslední slova, který jsem od ní ten den slyšel,tak asi proto... já nevím, je to blbost... abych to nějak uzavřel, řeknu jen, že někdy na člověky dolehnou věci, které zdánlivě vypadají jako úplné nic... Nevím, asi lidi nemívají problém jako já, že o věcech strašně přemýšlí, než já se třeba k něčemu odhodlám - no to je boj... člověk si říká, to je trapný, to nemůžu udělat (ono to třeba není trapný, ale člověku to tak připadá; zejména, když mu přijde, že se trapně chová vždycky...) já o všem pořád tak přemýšlím, to by nebylo zas tak zlé kdyby ty myšlenky byly alespoň trochu dospělejší... ale ty moje? nevím... třeba si říkám, kdybych s ní nechodil do školy, tak by si mě nikdy nevšimla, protože toho na mě moc není, nevím, člověk má spoustu infantilních myšlenek, prostě se jen tak, ale úplně naprosto bezdůvodně, si řekne - ta je tak hezká, ta se na mě ani nepodívá... nevim proč vás napadaj takový myšlénky; nebo třeba nejrůznější pocity, ale úplně a naprosto hloupé, prostě takový divnosti,kterejm nějak podlehnete a pak se jimi trápíte, trápíte se k vůli naprostý blbosti, děláte to taky?, řekněte mi to někdo, drásá vás taky někdy úplný nic?... já bych chtěl úvést nějaký konkrétní příklad, ale bojím se toho, že byste se mi smáli, ono by to třeba i špatně vyznělo, protože je docela těžké pochopit věci pouze z toho co napíšu... 
Určitě jsem byl nespravedlivý, když jsem o Anděle napsal jenom v tom jediném případě, protože Anděla je jinak opravdu roztomilé děvče... (nechtěl bych nějak konkrétně psát o tom jaká je nebo jak na mě působí, protože to by mohlo být docela přeslazené, a nehodilo by se to ani do tohoto zápisníku) bude vám muset stačit, když uvedu, že je strašně chytrá a že s ní je legrace... třeba se s ní můžete vsadit o půlkila pistácií o to, že do třicátého prosince se nedotkne alkoholu... no pak samozřejmě máte pistácie v kapse... taky se od ní můžete dozvědět, že Hells Bells je nejhorší hospoda na světě... nebo, že ráda cestuje metrem až do depa... Ani nevíte jakou mám vždycky radost, když Andělu vidím; jsem rád, že jsem jí mohl poznat... aspoň trošku (né to, že jsem trošku rád, ale že jsem mohl trošku poznat)... Nevím, tak nějak jsem měl pocit, že tenhle semestr byl nejlepší ze všech, nějak se mi na týhle škole začalo líbit... mě teda spoustu věcí dochází až pozdějc, že si uvědomuju věci o kterých jsem dřív nepřemýšlel, nebo je bral automaticky... proč člověk nevídí, to co je důležité, uvědomí si co měl, až když to ztratí... a to je hodně smutné... tak to ale chodí bohužel... člověk tak snadno zapomene... žije úplně v jiném světě, svoji sílu ubírá úplně jiným směrem, zabývá se úplnými kravinami, místo toho aby dělal, to co má smysl, je třeba naprosto vtažen do sporu, který se ho netýká, nebo který není vůbec žádným sporem... ale člověk už je takový, že vyhledává hádky, asi chce být bez sebe a unešen svou zlobou... chce se zlobit na druhé... či lépe řečene, zatímco nenávidí sebe, svou zlobu chce přenést na druhé... a to je taková úleva, když naleznete nepřítele... to je ulehčení, když víme, kde zlo hledat... a nikdo vám nevymluví, když říkáte že problém je v té věci, která vyvolala váš hněv... mít rád druhé - je těžké... ale mít rád sebe? - to je tisíckrát těžší... o to stejně jde, přijmout sama sebe... těžko může někdo milovat druhé, když sám sebe nenávidí... to je pokrytectví, to je falešný svět... ale jak může být člověk spokojen, když sám sebe tak dobře zná? když zná svou přízemnost, svou malost, svou ubohost?... možná však o tom je láska, smířit se i s tím co je špatné, milovat i špatné vlastnosti... já si třeba někdy říkám, co dělat, člověk je jakej je a jinej nebude (zatím jinej nebude); no teda dopadne-li na vás deka, pak třeba propadnete do svým chmur, ale co naplat, člověk bývá slaboučký, mnoho věcí sám nezvládne a když teda se snaží najít pomoc jinde a té pomoci se mu nedostane, protože jak víme, svět je docela chladný, když opravdu neslyší od druhých nic přívětivého a bere si k srdci (častokrát je zasažen opravdu až sem) věci, které sice objektivně zlé nejsou, ale na mě zle působí, pak je třeba strašně snadné upadnout do temných nálad... člověk nějak nechce vystavovat své "mučednictví", protože je to vrchol trapnosti, zejména, když si člověk za všechno může sám a když ve skutečnosti o žádné mučednictví nejde (teda objektivně vzato, protože trápící člověk se stejně trápí, skutečně trpí, byť neexistuje žádný důvod... "duše je totiž démon" a zešílet lze strašně snadno, i bez objektivního důvodu...)
Já se vždycky zapletu do svých myšlenek! no aspoň máte možnost se dočíst spoustu zajímavých věcí :-) Mluvil jsem o tom, že se mi na škole v současnosti líbí a to pochopitelně kvůli lidem, kteří tam chodí, někteří jsou fakt úžasní, zejména holky... no ale to máte vždycky těžký psát o někom, kdo tohle bude číst... třeba Janička z Vysočan (no teda myslím, každopádně bydlí v Praze a ráda si zajede do Libuně), no ta je kouzelná, nikdy jsem nepoznal nikoho podobnýho; kdybych s ní nechodil na volejbal, tak bych se s ní třeba nikdy neseznámil, vidíte o co člověk přichází, když se nedá s lidmi do řeči jen tak... nevím jak vám, ale mě docela dělá problémy někoho oslovit... možná jde o to, aby si člověk nepřipouštěl, jak strašně vypadá trapně... ale stejně, kde se lidé teda seznamují?... jak a kde k sobě lidé nacházejí cestu?
No když jsem si vzpomněl na jednu Janu, mohl bych připomenout i druhou, která je pro změnu z Března u Chomutova, jedinej člověk z Ústeckýho kraje, kterýho znám že studuje se mnou v ročníku (nevím jestli je to tím, že znám tak málo lidí), určitě tohle bude číst, protože mi taky vyplnila dotazník z těchto stránek (kdo nemá co na práci, ať si ho taky vyplní, je u mého profilu), no když to bude číst, tak bych o ní neměl psát nic ošklivého... já stejnak o ní nic ošklivého nevím, snad jenom to, že by nevydržela dýl jak dvě hodiny na přednášce Otakara Motejla a že pije kávu bez cukru, aby nebyla tlustá... ne vlastně je taková milá a navíc mi pučila učebnici, kterou jsem jí svým dychtivým studiem poškodil... ale ona je milá a jí to nevadí... ona je vlastně taková úplně hodná... ale hlavně chce taky patřit do Klubu lidí s druhým křestním jménem...
to já se chystám na matriku (snad do Litoměřic) v novém roce... budu prostě úplně jinej člověk... nerodí se snad člověk znova a znova?... neměníte se?... a já budu od teď lepší

          

26. prosince 2007

Další vánoční zamyšlení

Možná jsem zapomněl uvést, důležitou skutečnost, a sice tu, že Vánoce (respektíve celé vánoční prázdniny) pokaždé trávívám v Ústí nad Labem, kde bydlí moje babička. S mamkou do ústí vždy zajedeme a zde přebýváme, protože tři jsou více než dva. Já žádné jiné Vánoce než v srdci ústeckého kraje ani nepamatuju a ani mi to nevadí, protože vánoce tady jsou strašně fajn; ústí je rovněž príma město (ať si říká kdo chce - co chce); ústí je pohádkové místo pro lidi s fantazií i bez fantazie; možná někoho budu šokovat, ale okolní příroda je moc krásná (no těžko přesvědčovat někoho, kdo tu třeba nikdy nebyl a je pouze vybaven svými předsudky); stačí si udělat výlet na radešínský vrch, no prostě se projdete údolím Ryjického potoka, vystoupáte roklí do Sovolusk no a už jste skoro na Radešínu (kde si nenecháte ujít severní vyhlídku), no můžete jít třeba do chuderova a přes erbenovu vyhlídku a žežice zpátky do Neštěmic, no ono sídliště Skalka (zde se nachází můj exil) spadá do Mojžíře, ale to se nesmí mé babičce říkat, protože Mojžíř je prý plný cikánů... ale já jsem nebyl naštěstí nakažen ani předsudky rasovými, takže se nějak neurážím na věcmi, které se mě příliš netýkají... jako české středohoří je úžasná krajina a jestli někdo by snad chtěl tvrdit, že severní čechy jsou špinavým krajem, pak to nikdy nepochopím, to je jako byste říkali, že se zlato netřpytí... ale nevědomost světem vládne... a snadno se podléhá většinovým názorům... ale mě snad můžete věřit, že je tu krásně... na konci na Janova evangelia se píše "Blahoslavení, kteří neviděli a přesto uvěřili"... ale mě můžete věřit,ne?
Myslíte si, že věřit je hloupé? že víra v Boha, je únikem od reality?... to mě v životě ani nenapadlo,
v něco věřit přece není rezignací na život, není to přece spoléhání se na někoho jiného, není to přece únik, není to uzavření se do samoty, kde je jen já a Bůh, je to přece strašně kreativní, vždyť láska je tvořivá, mít rád Boha přece znamená mít rád lidi, je to přece vkročení do světa, snaha o změnu, copak nějaká církev chce bejt uzavřená, některá někdy asi jo, ale to nikdy nebude jejím principem...
Na půlnočce v mojžířském kostele sv.Šimona a Judy říkal kněz zajímavá slova: "Je dobré vědět, koho narození si připomínáme... jaké by to bylo, kdybyste měli narozeniny a všichni ostatní by si mezi sebou navzájem přáli a dávali si dárky a na nás, oslavence, by zapoměli, to by bylo divné,ne... to by se nám asi nelíbilo... ono je to všechno hezké, dobrá štědrovečerní večeře, různé zvyky, je to pěkné, ale nezapomínejme o koho tu ve skutečnosti jde, koho narozeniny si připomínáme... Bůh se rozhodl seslat na svět Spasitele, moh si vybrat kterýkoli národ, třeba že bude pocházet z českého národa, ale vybral si národ židovský... a Bůh se stal člověkem, jako Ježíš se narodil v Betlémě... když mu bylo třicet let vystoupil, začal kázat, dělal zázraky, léčil nemocné, křísil mrtvé - to není pohádka!... ukřižovali ho, ale třetího dne vstal z mrtvých - to není pohádka!". Určitě to není pohádka, minimálně pro tohohle kněze to není pohádka. Tenhle kněz tomu věří a určitě má mnohem větší bohatství, než kdyby nevěřil. Přál bych vám vidět, jaká z něj sálala radost...
nemyslete si, že já snad jsem o čemkoli přesvědčen, protože víra je permanentní pochybnost, je to pochybnost pochybností; já o sobě můžu pouze jednoznačně říct, že je ve mě touha věřit, vždycky ve mě byla... člověk již ze své přirozenosti potřebuje něčemu věřit, duše je přirozeně náboženská a "Bohové nemohou a nesmí zemřít!"(Jung), protože běda tomu, kdyby zemřeli... vy nemáte třeba kromě potřeb materiálních i duchovní? taky si myslíte, že víra je blbost?... já si říkám, lepší věřit v Boha, než v cokoliv jiného... o tom mluvil letos na právech Tomáš Halík - "Jako Češi se chvástáme, že jsme nejvíce nevěřící národ v Evropě. Já to nechápu,já pociťuju spíš úzkost. Čím onu prázdnotu nahrazujeme?"...
A já myslím, že je to legitimní otázka, možná sice vědomě žádnou prázdnotu necítíte, ale to vůbec nic neznamená... nejhorší tužby, nejhorší pocity se stejně ukrývají v nevědomí... člověk prostě potřebuje náboženství jako vzduch a když se mu nedostává, musí sáhnout po náhražce... prázdnotu musíte zaplnit stůj co stůj, alternativ je asi bezpočet (máte rádi sportovní utkání?, máte rádi alkohol?, jste pověrčiví?, máte rádi horoskopy?, máte rádi čtení z rukou?) ale já vím, že je lepší věřit v Boha, než v cokoliv jiného...

a křesťanství není útěkem, útěkem je třeba chlast, ale né křesťanství

                 

28.prosince 2007

"Čím větší láska, tím větší žárlivost"

Myslím, že jsou to Máchova slova. Možná jsou, možná ne (v románu Cikáni určitě je podobný výrok, ale zase si nejsem tak jistý, jak je přesně formulován; kdo chce, ať hledá; kdo bude hledat, nebude to marné, protože tahle knížka je úžasné dílo, já jsem byl plně okouzlen při jejím čtení). S tímto citátem se mi nějak nechce souhlasit, ba naopak, bych jej chtěl naprosto znegovat, neboť čím méně lásky, tím větší žárlivost. Copak to necítíte podobně? Možná to tak necítíte, protože já jsem to třeba před hodinou také vůbec takto necítil. Ale člověk je někdy náhle osvícen, když něco uslyší, zahlédne nebo si přečte. No, člověk se zamyslí a ejhle, něco si odteď myslí. Spoustu zajímavých věcí, na které bych třeba nikdy ani nepomyslil, se dovím z knížek, ty mám docela rád (vlastně názory, kterých se držím, jsou většinou pouze vyčtené z knih, takže mě nesmíte brát tolik vážně). Tak se stalo, že jsem narazil na určitou pasáž v Jungově autobiografii, kde píše, že "jádrem každé žárlivosti je nedostatek lásky". A znáte, ten pocit, když vás něco zaujme? (můžu se ptát, proč na mě určitý situace působěj v životě třeba chladně a jiné úplně naopak, proč jsem unešen tím a tím člověkem, proč mě zaujme určitá píseň nebo odstavec knihy... no možná, je to proto, že něco uvnitř mě na to odpovídá a jak by řekl Saint-Exupéry "Pouze půda je způsobilá rozpoznat zrno"; asi nejde o to zrno, o ty ideje, které jsou nám předkládány, ale jde o tu půdu, o nás, o naši potřebu určité slova číst a určité životní situace žít). Dneska mě zaujmula věta Carla Gustava Junga a tak jsem se s tím musel nějak vypořádat. Znáte ten pocit, kdy si říkáte "To je tak pravdivé..." ? No, musím se vám k něčemu přiznat, že občas pociťuju své nepříliš pozitivní vlastnosti - sobeckost a žárlivost. Teda, když se nad tím zamyslím, tak je pociťuju zejména (jenom?) tehdy, když se cítím nejistý, když se třeba domnívám, že jsem určité osobě lhostejný, když třeba pociťuju, že mě už nemá tolik ráda, jako dřív. "Chtějí, aby jim patřil celý, poněvadž mu totiž samy nepatří."
Teda ona by se dala uznat za správná i úvodní Máchova slova, kdybychom se například domnívali, že tím myslí lásku žárlivce, která je samozřejmě veskrze bláhová (použiji-li eufemismus), protože každý žárlivec je magor pociťující nedostatek lásky druhé osoby, zatímco se domnívá, jak strašně miluje ("Čím větší láska..."). Vždyť on nemiluje vůbec, není to láska, je to touha vlastnit.
A vlastnictví nemá s láskou nic společného.

          

30.prosince 2007

Když člověk nemá co dělat (lépe řečeno má co dělat, ale učit se mu vůbec nechce), pak dělá co ho napadne. Před chvílí jsem za této situace napsal takový pozoruhodný text - Imaginární ICQ. Rozhodl jsem se to i zveřejnit, protože to není nic proti ničemu. Někdy sem napíšu i jaké se mi zdají sny, teď si ale jdu konečně přečíst první díl učebnice občanského práva.

           

31.prosince 2007

Mé sny


Dneska se mi zdál takovej úplně běžnej sen, kdy jsem byl ve škole (vypadalo to tam poněkud jinak), sen se odehrával ve dvou učebnách ve třetím patře, ale první část snu trvala mnohem déle, proběhlo tam množství obrazů, ale vím že jsem seděl vzadu a učitel (připomínal mi profesora dějepisu na gymplu) nám promlouval do duše, z nějakého důvodu přistoupil až k nám dozadu a s jedním klukem jsme se na sebe podívali, možná že jsme se uchechtli, zřejmě ten druhý kluk (protože já jsem o žádné vině nevěděl) a když ten učitel odcházel dal nám oběma facku (já jsem se pak ohradil,za co že to bylo,ale nikdo nic nevysvětloval,protože to zřejmě nebylo třeba),pak hodina probíhala tak jak měla, skončila a já si ukládal notebook do baťohu a všichni byli zvědaví, jestli ho tam dám, abych ho mohl zavřít vyndal jsem z něj určitou přečnívající věc a rychle, aby mě nikdo neviděl, jsem ji hodil do baťohu, to nezůstalo bez pozornosti, někdo řekl "To je škoda" a začal mi v baťohu šmátrat, nic nenašel, protože jsem tam měl hodně dalších jiných věcí, učebnice a sešity, to jsem si oddechl, ale stejně jsem musel za každou cenu počítač uklidit,co nejrychleji (zřejmě jsem ho před někým skrýval), takže jsem ho ani nevypnul, až když všichni odešli a do učebny přišla nová skupinka, mohl jsem v klidu počítač znova vyndat a vypnout. Pak tenhle obraz skončil a já se přesunul k jiné učebně (tahle na právech rozhodně není), čekal jsem venku u dveří a sledoval jsem lidi, kteří tam se mnou čekali, vypadalo to že profesor nepřijde, protože ostatní se vytratili, ale jak jsem záhy uviděl, většina se přesunula už dovnitř, věděl jsem, že čekám už dlouho, že už je pozdě, ale přesto byli v učebně ostatní (zřejmě věděli že přijde, že se pouze opozdí), najednou jako by to někdo řekl,jsem věděl, že učitel (byl jím Dvořák, z katedry občanského práva) přichází, že už je za rohem, tu jsem ihned vstal a do učebny vstoupil ještě před ním a lidi se na mě podívali tak nějak s opovržením; byla to malá učebna, bylo tam minimálně lavic, na jedné měla nějaká holka položenou tašku, tak jsem si říkal, že si sednu jinam, ale nakonec jsem si sednul sem, protože tam taška už nebyla. Na této hodině jsem měl docela strach, protože jsem nic neuměl (možná proto mě předtím učitel dal facku).
Já mám totiž docela strach z nadcházejících zkoušek. No zdál se mi ještě jeden sen, kterej mě spíš podporoval, abych se netrápil tím, že se neučím. Moje babička mi v tom snu říkala, abych ji přednášel (nebo abych psal) svoje básničky, "takové jako tvořil Napoleon"; no já jsem jí měl chuť oponovat, že o žádných Napoleonových básních neslyšel a zejména jí chtěl říct, že se chci učit a nemám čas na neco jiného, ale pokud vím nic takového jsem neudělal (zřejmě jsem měl pocit, že bych řekl něco zakázeného, že třeba kdybych řekl, že se chci učit, pak by se mi vysmála, že to ještě neumím, což bylo možná považováno za samozřejmost).
Dejme tomu, že sny vycházejí, ze zážitků z předchozího dne, ale někdy jsou úžasnými fantaziemi, které se vzpomínkami nemají nic společného. Zrovna včera se mi zdálo o jedný holce, kterou jsem viděl naposled asi před osmi lety. Teď jsem byl zase šťastný že se s ní opět shledávám. Kdysi jsem o ní jeden sen měl a stejně jako tento se odehrával na nějakém jezeře, tehdy ke mě připlavala a dal mi pusu, nyní to bylo obdobné, i když tenhle sen byl něco docela jiného a společnými prvky jim byly pouze voda a tahle dívka. Ve včerejším snu jsme se koupali a povídali si, ale najednou přišel zvrat a ona mě zavedla ke svým kamarádům, čímž jsem zjistil, že tam není jenom pro mě, navíc jsem se mezi ostatními necítil dobře, myslím že mě taky nějak zkoušeli, jestli jsem správný člověk. Mám pocit, že už se to neodehrávalo na tom jezeře, ale v nějaké restauraci (přechod snu tedy proběhl nelogicky, ale v tom snu to bylo úplně logické). Navzdory tomu, že jsem se mezi těmi lidmi necítil dobře, po probuzení mě šíleně mrzelo, že jsem o té holce jenom snil. Největší zvláštností bylo to, že vypadala úplně jinak, než si jí pamatuju (a než vypadá dneska), byla teda mnohem krásnější, v tom snu jsem byl úplně okouzlenej. Vypadala jinak ale já jsem věděl že je to ona. Nemusela říkat, já jsem Marie Kantoříková z Teplic, protože já jsem to věděl. Docela zajímávé je, že když jsem se někdy v létě díval na televizi, přepnul jsem to na primu a tam probíhal ten soutěžní pořad s Petrem Novotným, jmenuje se to nějak 5 proti 5,zrovna tam byl záběr na jednu soutěžící, která měla na sobě popisek "Maruška", no já jsem si ihned připomenul holku, kterou jsem znal, protože jí jsme jinak neřekli, no připomenul jsem si jí patrně oprávněně, protože to byla ona. Prostě neuvěřitelná situace,náhodou přepnete televizi a tam holka, kterou jste roky neviděli a do které jste byli možná zamilovaní.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jéééé

Anička Marička,7. 12. 2007 19:18

jůůůů, spřízněná duše, tak já Ti budu odteď říkat Hozno:-) nebo Jeníčku? Jendo, Honzíku, Jane... Jak? jéé, to mám radost, že je někdo, kdo chce taky druhý jméno, sice mně se Anička líbí, ale Marie taky.... jlůůůů... hele, to budem chodit na zkoušky spolu, ať si dycky pěkně polámoj jazyk:-) tak hurá do toho:-) v pondělí tam skoč a ve středu už jsi Honza:-)pač úřední dny jen v pondělí a ve středu, no...

Jiří Jan

author,6. 12. 2007 21:14

ty jo,já se už těším, až mi tam toho Honzu zapíšou... bude to historicky správnější, neboť jsem se tak již jmenoval, dokonce jsem dostal 24.6. 1986 (tj.třetí den po narození) první dárky k svátku; že mi moji rodiče dali (naprosto nelogicky) při zápisu na matrice jméno jiné, bylo chybou (asi by mi to nevadilo,kdyby se mi jméno Jirka líbilo... ale nelíbí; rozhodně nemám rád, když se podstatné jméno skloňuje dle vzoru jarní, rovněž nejsem žádný zemědělec; navíc,kdyby se mě někdo ptal, tak bych nechtěl být pojmenován po světci,který patrně neexistoval a v neposlední řadě bych nechtěl nosit jméno svého otce, kterej mě záhy opustil). Na rozmyšlení měli řečení rodičové minimálně devět měsíců, proto těžko nacházím pochopení pro krok stylu: "Bude se jmenovat Ja..ehm..Jiří". A jak všichni víme - první slovo platí a to druhý leze z gatí. Jenom to první platí... to první!

Druhý jméno

Anička,6. 12. 2007 0:17

Jirko, to je děsně jednoduchý:-) nevěděla jsem, že to jde tak snadno:-)
přijdeš na matriku, narození nebo bydlkiště... a vyplníš papír, kde prohlašuješ, že si volíš druhý jméno, odevzdáš rodnej list, přiště přijdeš, dostaneš novej list se druhym jménem a je to:-) takže tě zdraví Anička Marička, Anuška Maruška, Aninka Márinka, Áňa Máňa... ahóóóóoj;-)

ještě k osudu...

author,5. 12. 2007 22:17

Emanuel Rádl píše, abychom byli vděční filosofii, protože nám ukázala, že nic takového jako osud neexistuje... já teda osobně nejsem žádnej fatalista, abych si říkal, že všechno je už určené a všechno má svůj důvod (někdy opravdu u života postrádám smysl); ale zase mám někdy takový stavy mysli, něco co můžu snad nazvat intuicí, jde o něco nevyslovitelného, kdy pouze očekáváš, že se něco stane,ale nevíš co; nebo že "náhodou" potkám člověka na kterého jsem před chvílí myslel... rozhodně nevěřím na horoskopy,esoterismus a podobný nauky, myslím, že člověka tyhle věci pouze zmatou; ale určitě věřím na něco co bych nazval "osudem"; myslím si,že člověk je v těch nejzákladnějších životních úkolech naprosto nesvobodný; stejně jako nezáleželo na tvé vůli, jestli se narodíš nebo ne, stejně tak nezáleží moc na tobě jak budeš žít, protože víceméně, už máš všechno v sobě, stejně jako sis nevybrala, že budeš mít třeba zrzavý vlasy, stejně tak se tě nikdo neptal,jestli chceš bejt introvert nebo extrovert... no a když se třeba zeptáme proč všichni lidi touží po lásce, pak musíme odpovědět, že nemají na vybranou - jak napsal Mácha: "říkal jsem,že člověk vzhlíží k nebi - Ó on musí"... a tak je to zřejmě se vším, to je ten osud, jeho osudem je, že musí žít

Teda Aničko, jak to, že budeš mít druhý jméno? Já ho taky chci, už ho mám vybrané

Pohledávka, jo?

Anička,4. 12. 2007 15:13

NO, já teď toho obchoda proklínám!!! ale pohledná dívka zní náhodou vtipně... akorát to kazíš tím věřitelem a ručitelem... maximálně, že by dlužník bylo štěstí... ale to nemohlo plnit svůj závazek, tak by vyzvalo svého ručitele, totiž pohlednou dívku, aby věřiteli to štěstí tedy zprostředkoval... to by pak asi šlo... ale vzhledem k tomu, že jsem holka, musím Tvou pohledávku v podobě pohledné dívky vyměnit za pohledného mladíka... navíc, ale coby dívka světem otřelá musím namítnout, že štěstí mi nemůže tento ručitel zařučit jen svým vzhledem, ale že by to chtělo navíc ještě nějakou tu pěknou vlastnost... a samozřejmě vrchol štěstí je, že u něj najdu lásku a on u mě, protože se často říká, že co se lásky týče, dávám víc než bereš... tady se teda dostáváme k částečnýmu plnění, ale vzhledem k tomu, že si ještě musim přečíst pár otázek, tak už s tim radši končim, nebo zmagořim totálně...

Ke starcovi

Anička,4. 12. 2007 15:08

no, já na osud věřim a spousta lidí mi řiká, že jsem pako, ale nějak jsem teď začala řikat, že všechno má svůj smysl... vlastně třeba díky volbám do AS zná Janička P. mý příjmení a jzistila, že jsem příbuzná s její příbuznou, takže jsem vlastně příbuzná i sní... a neni to jen o tom... prostě... nějak, jak se mi teď serou některý věci, prostě řikám, že to tak mělo být... no, možná je to jen jiná forma úniku před ralitou, svalením viny na někoho jinýho než na sebe sama, ale mě to skoro uspokojuje... teda... no... né dycky no, někdy je fakt, že mám chuť se bouřit a křičet, že tak to přece nemá být... ale pak mě to skoro přejde a řeknu si, že teda jako budu čekat na něco lepšího a že mi to lepší osud jistě nachystá... no... asi tak... prostě já na osud věřim... no...

díky

author,2. 12. 2007 13:38

teda, když už jsem začal s tou upřímností, tak bych v ní moh pokračovat třeba tím,že řeknu jak mi udělalo radost, že jste mi sem něco napsaly; fakticky mě to potěšilo... jinak si snad ani nemyslím,že bych psal nějak krásně (ale díky za pochvalu), protože to je vždycky porod,když chci něco napsat,aby to mělo alespoň hlavu a patu (v rámci možností); ale je fakt,že někdy člověka něco žene, a pak se sám diví co stvořil; takže možná nejenom vy,ale i já jsem někdy překvapenej co nakonec vymyslím; to neznamená,že bych sem psal něco co si skutečně nemyslím, ba právě naopak, někdy se člověk určitejm věcem vyhýbá, záměrně je potlačuje, vytěsňuje,ale když se na ně začne soustředit, určitý problémy nějak uchopí,pojmenuje je a třeba o tom napíše, pak se třeba posune někam dál... teda doufám

ať žije odvaha!

janička r.,1. 12. 2007 19:59

a já ještě dodávám, že obdivuji tvoji odvahu se takhle otevřít, můj obdiv patří všem, kteří dokážou vyslovit ty nejintimnější věci "nahlas"(takže i tobě, ani..) jen tak dál..pište, pište, pište, ať mám co číst a o čem přemýšlet..:-)

Komentáře jsou základ

Anička,1. 12. 2007 15:42

bez komentářů to přece nejde:-) je to jakási zpětná vazba:-) říká se, že nikdo nepíše do šuplíku a že chce být čtenej, proto jsou komentáře důležitý... a alespoň an těhle stránkách, jak to třeba poznávám pode těch svejch stránek, Ti to snad pomůže podpořit toho druhýho ve psaní, snad ukázat, že o jeho psaní stojíš, snad ukázat, že ho chceš přes jeho psaní poznat a snad ukázat, že psaní má smysl... a když mají věci smysl, snad se dělají líp a je člověku líp. A snad mají naše komentáře ukázat, že nám není jedno, co si myslíš, co prožíváš... a že vlastně stojíme o to, abychom byli u toho, až něco zažiješ a abychom se o Tvý zážitky mohli dělit:-)

já vím

author,30. 11. 2007 16:50

ty jo... něměl bych asi napříště bejt tak upřímnej, když jsem teda zjistil, že můj zápisník taky někdo čte; do týhle chvíle to bylo jaksi anonymější... jinak mě samozřejmě těší, když sem někdo chodí a taky díky, že jste mi sem napsaly komentáře

nevím, co říct....

janička r.,30. 11. 2007 16:08

tak právě jsem to celé dočetla a stejně jako anička nemám slov, jediné co mě právě napadé je, že mám z toho všeho smutnou náladu a to i z toho důvodu, že mám pocit jako bych četla zápisky někoho cizího, někoho koho téměř vůbec neznám, což je velká škoda..
doufám, že to tak nebude napořád...

Jsem unešená:-)

Anička,30. 11. 2007 15:15

jako... já nemám slov... jsem z Tvých příspěvků nadšená... hlavně z Tvýho proudu myšlenek... tak poetickej jazyk... tyjo... měla jsem za to, že nejlíp píše můj kámoš, ale asi to, Gummídku, přehodnotim, jako, píšeš krásně:-) budu sem chodit častějc:-)