Jdi na obsah Jdi na menu
 


"To je vztah pro člověka, který je již zvyklý žít ve své hrobce s virtuálními kameny a bránami, jež umožňují vyjít z osamocení. Vzniká z toho blog, který se zdá zajímavý, ale ve skutečnosti se jedná jen o šílenství, do kterého někdo další zas přidává své úlety. Je to souhrn prázdnot oslazený nějakou tou fotografií, klipem nebo citátem, jenž zní překvapivě, něžně nebo hluboce, ale pak jej stejně nalezneš na stránce vtipných esemesek. Někdy tě však obohatí, pomohou ti pojmenovat to, co žiješ, udělat ti společnost."
(Domenico Sigalini)

 

 

Otevřený zápisník (z června 2008)

 

 

21. června 2008

Veselé narozeniny Honzo!

Film Hodiny končí úplně stejně jako začíná - Virginie Woolfová kráčí doprostřed řeky, aby se utopila. Dokonalý konec filmu i života a ona do toho říká: "Leonarde, věčná jsou společná léta, věčné naše roky, věčná láska, věčné ty hodiny...".
Myslíte, že to může bejt pravda? Že některý věci přetrvaj? Že některý věci neskončej? Kéž by to byla pravda, jinak by nic nemělo smysl. Nebojte se, tady se nikdo neptá po smyslu, spíš mě zajímá, nakolik jsou ta slova o věčnosti hodin, roků a lásky, nakolik jsou pravdivá. Dobře - Virginia se utopí v roce 1944, pořád žije ve vzpomínkách svého manžela Leonarda Woolfa, ale co se stane pak, až umře i on? Neumřou s ním i ty vzpomínky? Dobře, spisovatelka žije dál ve svém díle, co však ostatní? Fakt se tady nikdo neptá po smyslu, ale člověk se ohlédne zpět a nevidí nic. "Né že by život stál za hovno, ale kdyby se člověk nenarodil, nic by se nestalo." (A.) "A člověk jen čeká, až ho něco potká!" (O.) "Přitom se chová málo odvážně, moc odvážně nebo se chová jako kretén" (O.)
Pravda je krutá, ale narozeniny jsou od toho, aby byl člověk šťastný. Jako, štěstí se dá najít všude, musíme hledat... "Protože to není samozřejmost" (A.M.), tak bychom měli být třeba rádi, že jsme se dožili dvaadvaceti let; faktem prostě zůstává, že nemáme nárok ani na štěstí, ani na zdraví, že šťastný život je milostí, které si máme pouze vážit...
Já nevím, já všemu tak podléhám. Pocitům a myšlenkám. "A chybí ti sebevědomí" (Z.) A srdce krvácí z představy, že nespatřím, co jsem spatřil před chvílí...
Zrovna teď mě napadla jedna myšlenka, která mě pronásleduje už delší dobu a říkám si, že některý pocity jsou tak šíleně hloupý... Vlastně... Možná nejsou hloupý... Hloupě jenom vyzní...
Chachacha... Ať žije můj imaginární svět...
Veselé narozeniny!

 

22.června 2008

"Ahoj Jiříku. Všechno nejlepší k narozeninám. Žádný dar pro tebe nemám, ale snad tě potěší tohle skrovné přání a pozdrav z Máchova kraje..."

Stala se mi úžasně zajímavá věc. Vlastně vůbec o nic nejde a nechci, aby kdokoli přikládal jakýkoli význam tomu, co sem teď budu psát. Píšu si co chci a hlavně jen tak... A včera jsem měl narozeniny! Nu a představte si, že první (a zároveň předposlední) smsku s narozeninovým přáním, kterou jsem letos obdržel, jsem si smazal. Byla od mý kamarádky a já jí omylem ostranil. Prostě jsem se ukliknul :( Ještě teď mě to mrzí. Nevím jak vy, ale já si některý smsky schovávám. Starý semesky jsou fajn, já rád vzpomínám. Možná to normální lidi nedělaj, možná to dělaj jenom ti zženštilí, ale to je mi ostatně docela jedno, ať si každej dělá, co chce. Tudle zprávu si už neschovám, tak už to bohužel chodí (jak by řekl Kurt Vonnegut). Naštěstí jsem si ji stačil přečíst a tak jsem si zapamatoval, že v ní stály výše uvedená kurzívou napsaná slova, kterými je uvozen, celý tenhle příspěvek. Není to doslovně, ale já jsem vážně nepředpokládal, že si to smažu. :-( Je to vážně úsměvné. No hlavně že mám v mobilu ty debilní Markovy esemesky (promiň Marku, neber si to osobně, ale ty tvoje zprávy jsou vážně debilní)... Možná je veškerá elektronická komunikace hloupá a určitě je neosobní, ale pořád je to báječná forma pro vyjadření toho, že jeden na druhého nezapomíná; zejména, když vidět se je někdy těžké. A tak s někým se neuvidíte třeba celý prázdniny nebo i dýl. Ty jo, některý věci je dobrý si nepřipouštět. Pak nejste nešťastní... Fňuk


23.června 2008

Madam Butterfly.


Ona sice chtěla abychom ji oslovovali "madam Pinkerton", ale stejnak ji nikdo neřekl jinak. Čo Čo San Pinkertonová pocházela z Nagasaki a měla docela smutný život. Zamilovala se do jednoho amerického vojáka (Benjamina Franklina Pinkertona z lodě Lincoln), on do ní asi né, ale přesto se vzali (to se prý dělává, když se mají lidi rádi). Svatba byla sice pěkná, ale ten Američan byl docela lehkomyslný Američan a s onou dívkou to nemyslel úplně vážně. Ještě předtím, když mu konzul přál k šťastnému životu s budoucí manželkou, odpověděl mu: "ale s americkou manželkou". A pak taky říkal něco o tom, že ta japonská dívka je krásný motýl, kterému by rád polámal křidélka. Motýlkovi křídla vskutku polámal. Zbouchnul ho a pak odjel zpátky do Spojených států. Čo Čo San na svého "manžela" čekala celé tři roky. Ach jak velká je láska! Jak dojemně o ní dokázala zpívat! A v sále nebyl nikdo kdo by jí to nevěřil. Nevím jestli se tleská i v průběhu představení, nebo až na konci, ale tady potlesk zazněl, jen co dozněla její slova. A potom jsme už jenom čekali, jak její život dopadne. On se totiž B.F. Pinkerton vrátil. "Suzuki, můj muž se vrátil!" Kéž by se nevracel! Lepší žít v nadějné iluzi než ve smrtelné pravdě. Lepší snít než hledět životu do tváře. Kéž by se neprobudila ze svého snu! Kéž by mohla umřít s vědomím toho, že je šťastnou manželkou! My jsme se však měli stát svědky tragického konce madam Butterfly. Nevyjádřitelná byla její radost, když se dozvěděla o mužově návratu. Když spatřila v dáli loď "Abraham Lincoln". Jak velká byla v té chvíli její láska. Láska, která přemáhá všechno. Avšak oč větší výšina, o to větší pád! Nechci to zbytečně dramatizovat a už vůbec nechci být patetický (to až někdy jindy). Pinkerton se nevrátil sám, připlula s ním i jeho nová partnerka. Na Čo Čo San už zapomněl, ale syna by si klidně odvezl do Ameriky. Madam Butterfly měla naštěstí jeden hodně dlouhý nuž a s jeho pomocí vše vyřešila. "Než se zase stát gejšou, to raději zemřu". Opera končí, Čo Čo San padá k zemi... a motýlek odlétá, už tu s námi není, už je pryč... pouze trapný Pinkerton přibíhá. A druhé dějství končí podobně jako to první - Pinkerton objímá Čo Čo San. Teď však Čo Čo San už neobjímá Pinkertona. Už mu to neoplatí. Nikdy.

Dřív jsem měl rád tragický konce, ale teď mi přijde docela protivný, že například v každý druhý Máchově básni se někdo zabije. Je to stejnak neskutečný, když to všechno skončí.

"Jakou váhu má těch jedenadvacet gramů?" Co by člověk dělal, kdyby jeho život skončil? A co bude dělat dál?

Přece to všechno neskončí jen tak? "Věčné jsou naše hodiny!"

Kéž by umírali jenom neznámí lidé. Kéž by se umíralo jenom v divadle!

Na Pucciniho opeře "Madama Butterfly" jsem byl v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem. Včera. Měl to být dárek pro mojí babičku k jejím sedmdesátinám. A taky byl. Uskutečnilo se to sice až napodruhý, protože do původního termínu mi vlezl zápočet z pracovního práva (trošku jsem se spletl, no, myslel jsem, že ho budu psát o den dřív), ale to už je jedno. Teda ústecký divadlo je báječný a skvěle tam hrajou. Kdo by to byl řekl! Už jenom ta secesní budova, postavena v letech 1908-09, skoro ve stejný době, kdy Puccini dopsal Butterfly, dobrý co? Mimochodem, předlohou k opeře mu byla stejnojmenná knížka od nějakýho americkýho spisovatele (to jsem se dočetl ve wikipedii, heč). Ale orchestr i učinkující byli úžasní, hlavně hlavní představitelka. Ta hlavně. Ty jo, tak si říkám, že bych do divadla chodil pořád. Dlouho jsem tam nebyl (vlastně od základky) a zjišťuju, že jsem o hodně přicházel. Já jsem vlastně úžasně kulturní člověk. Já jsem úplně stejně uměnímilovný jako Rudolf II. Ty,jo. Zase bych si to někdy zopáknul. Mě to tak chytlo. Ostatně já bych chodil kamkoli, jenomže to by musel se mnou někdo jít. Jít sám je hodně trapný, byl bych jako ten Pinkerton. Tomu sice zbyla jeho americká manželka, ale ona nevypadala moc kulturně. Ta by se s ním určitě jenom líbala. To je teda úroveň!

               

24.června 2008

Všechno nejlepší k tvému svátku, Honzo!

"Tak děkuji za opravdu příjemně strávený večer. Já jsem si velmi užil příjemnou konverzaci a vůbec vše příjemné spojené s naším rozhovorem. Moc se těším na příští týden."

"Děkuji za odpověď. Nechci tě přivádět do situace, kdy nevíš co odepsat... Pro mě ta cesta byla opravdu příjemný zážitek a těžko k tomu co dodat. Snad jen, že bych v blízké budoucnosti ocenil možnost si popovídat více osobně a konkrétně, třeba někde v Praze u večeře. Doufám, že se nezlobíš, fakt bych si chtěl v klidu popovídat, moc dlouho mě takto nikdo nezaujal. Těším  se na reakci..."

"Já hrozně nerad jím sám... Ano, mám v posteli talíř s chleby, co se večeře týká, nejde jen o jídlo, ale i opříležitost si v příjemném prostředí popovídat. Já se moc omlouvám, jestli jsem otravný, ale fakt bych chtěl slyšet, kdy se můžeme tak či onak vidět či slyšet... Jinak jsem se dnes večer bavil jako už dlouho ne. Ty ses snad taky nenudil..."

Tyhle tři smsky jsou z 19. března 2008 a patří k těm nejlepším, který jsem kdy dostal. Jsou úžasně poetický. Pochází od člověka, kterýho jsem viděl jedinkrát v životě. Tehdy to byl vážně pozoruhodný večer a skutečně jsem se nenudil. Navíc od té doby miluju upřímnost a otevřenost. Nikdy mi nikdo nic podobného neposlal. Nikdy mě nikdo nepozval na večeři. Je to hustý, že jsem takovéto zprávy obdržel. Je to fakt dojemný. A ani mi nepřijdou trapný. Je trošku děsivý, když vám takovýhle esemesky pošle člověk, kterýho vůbec neznáte, ale s odstupem času mě jeho nadšení těší. Ten obsah je úžasnej a forma odpovídá situaci. Taky bych byl schopnej napsat takovýhle věty. Taky bych si chtěl s určitými lidmi "v klidu popovídat". A teď, když nad tím přemýšlím, je mi toho kluka líto, stejně jako sebe. Když jsem řekl Janě (to je strašně báječné děvče, budoucí doktorka práv, která posílá úžasně pěkný pohledy a hlavně která má zlaté srdce), že lidi jako Marek těžko nacházej spřízněnou duši, tak mi na to odpověděla: "No to snad všichni, ne?". Přesně tak, všichni to máme stejně těžký.

Ale "Bůh je milostivý". To je moje nové jméno! Jóchanan hebrejsky a česky Jan. Tohle jméno nosil už jeden židovský prorok, který hlásal obrácení a křtil v Jordánu. Podle mě se narodil 24.června v roce 7 př.n.l., ale je to bez záruky. Říkali mu Jan Křtitel. Dneska má svátek a s ním i já. Jednou řekl: "Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně." Asi v roce 27 n.l. pokřtil svého příbuzného Jošuu ben Josef (známějšího jako Ježíš Nazaretský), galilejský vládce Herodes Antipas však dal Jana uvěznit a nakonec i stít (někdy před rokem 30 n.l.), dle evengelisty Marka na naléhání nevlastní dcery Salome (všichni milovníci Karla Kryla tuhle dívku mooooc dobře znají). Docela smutný konec,co? Ale jak říkával Jan Křtitel: "Ženichův přítel, který u něho čeká na rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit. (...) Kdo věří v Syna, má život věčný." Všechno nejlepší k svátku, milý Jane.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář